Nokturno.net / tvorba / dílko

„Chasmin!“ Zrovna se chystala do koupele, když zaslechla Lostra jak volá její jméno. Přemýšlela jestli neudělá lépe, když bude jeho křik ignorovat. Neměla náladu na žádné špatné zprávy. A špatné zprávy to budou určitě, protože Lostr si dovolil oslovit ji jménem jen ve dvou případech. Pokud spolu byli sami nebo když se přihodilo něco opravdu zlého.
„Chasmin!“ zavolal opět sluha svým hlubokým hlasem. Kněžna si s mrzutým povzdechem oblékla dlouhý, bílý plášť, nazula si pantoflíčky a vyšla z koupelny.
„Tady jsi? Hledal jsem tě po celém domě, neslyšela jsi mě?“ ptal se udýchaně. Přece jen už nebyl nejmladší a zrovna vyběhl schodiště vedoucí do třetího patra rozlehlého sídla rodu Elegrijců.
„Slyšela, neslyšela, raději mi pověz co se zase stalo!“ zamračila se, dala si ruce v bok a čekala na odpověď.
„Abych pravdu řekl mě samotného to dost překvapilo. Vlastně ani nevím jestli je to dobrá nebo špatná zpráva…“ na chvíli se odmlčel a podíval se své dlouholeté přítelkyni do očí. „Aston odešel,“ řekl a s obavami očekával Chasmininu reakci.
„Odešel? No sláva,“ rozlil se jí usměv po tváři. „Už bylo načase. Je to tak dlouho co naposledy vyšel ze svých pokojů. Mohlo by to znamenat, že se Astonův stav zlepšuje? Co myslíš Lostře, mohlo by to tak být ne?“ zeptala s novou nadějí v hlase a objala Lostra. Ten se ale k jejímu údivu ani trošinku neradoval. Naopak jeho obličej halily chmury.
„Ty nejsi rád?“ zvedla tázavě obočí a netrpělivě přitom poklepala o podlahu nožkou v bílém pantoflíku.
,,Chasmin, Aston nevyšel jen z pokojů… odjel pryč. Pryč z domu.“ Chasmin nic neříkala, jen na něj dál nechápavě hleděla. Lostr si povzdechl, vzal ji za ruku a odvedl k nejbližšímu křeslu do kterého ji usadil a sám si klekl k Chasmininým nohám.
„Šel jsem, jako každé ráno, zkontrolovat Astonův pokoj. Dveře bývají obvykle zamčené, tak jen zaklepu. Aston mě vždy odežene pryč, ale aspoň vím, že tam je a vše je, v rámci možností, v pořádku.“ Nadechl se a pomalu pokračoval ve vysvětlování. „Dnes ráno, byly dveře otevřeny dokořán a Aston nebyl k nalezení. Později jsem na stole našel ležet tento dopis,“ natáhl ruku a podával kněžně obálku, na které bylo černým inkoustem napsáno: Mé drahé matce.
Chasmin si vzala obálku a s neblahým tušením, že to co je uvnitř napsáno se jí nebude ani trochu zamlouvat, ji roztrhla a dopis nahlas přečetla.

Má drahá matko,
vím, že jsem v posledních dnech byl příčinnou tvého smutku a trápení. Slovy nedokáži vyjádřit, jak hluboce toho lituji. Věz, že jsem nechtěl způsobovat starost tobě ani nikomu jinému, ale už se stalo a teď nemůžu jinak, než se pokusit o nápravu.
Existuje jedna výjimečná dívka, kterou zbožňuji. Neznám její jméno, neznám místo kde se zdržuje, dokonce ani nevím zda je skutečná. Přesto se musím alespoň pokusit ji vyhledat, jinak nebudu mít klidu. Věřím, že mne pochopíš.
Netrap se prosím! Vše už bude jen lepší. Líbám tě.

Aston

***

Hostinský se rozhlížel po prázdné místnosti a zoufal si. Kde jen jsou ty časy, kdy tady vyhrávala muzika, pivo teklo proudem, holky tancovaly a penízky se jen sypaly, to byla aspoň radost. Znuděně se opřel o nálevní pult. Jo, jo to byly doby... No, zato teď to stojí za zlámanou grešli. Podrbal se na hlavě. Lidi se bojí vyjít ven dokonce i za denního světla a raději zůstávají doma.
„Čert nám byl dlužnej tyhle ty pekelný zmetky!“ zahartusil a praštil zaťatou pěstí do stolu. Pak náhle zbystřil. Zdálo se mu, že slyší dusot koňských kopyt. Nejdříve se polekal, že snad přijíždí ti černí proklatci, ale pak si s úlevou uvědomil, že ti přicházejí neslyšně. Tohle byl jezdec na koni.
Rozběhl se ke dveřím, opatrně, jen na škvírku je pootevřel a vyhlédl na dvůr.
„Že by host?“ moc tomu nevěřil, ale co kdyby náhodou. Jak tak vyhlížel ven, najednou celé jeho zorné pole zčernalo a... bum. Hostinský dostal obrovskou ránu do hlavy, až se skácel na zem.
„Promiňte, já netušil, že je někdo za dveřmi,“ omlouval se příchozí a podával hostinskému ruku, aby mu pomohl vstát.
„Neomlouvej se panáčku, to byla moje chyba. Měl jsem uhnout,“ odbyl ho hostinský, protože si připadal hloupě. „Co to bude?“ zeptal se hosta již přívětivěji a oprašoval si zástěru.
„Něco teplého k jídlu a k pití to nejlepší co tu máš!“ poručil si cizinec a posadil se ke stolu u okna.
Hostinský nakoukl do dveří vedoucích do kuchyně a křikl objednávku na kuchařku. Pak si hosta chvíli mlčky prohlížel.
„Odkud jste?“ zeptal se. Neznámý příchozí ho začal zajímat. Ten nebude odtud, říkal si. Určitě to bude nějaká honora, stačí se podívat, takhle honosně oblečený normální lidi nechoděj. Jistě nějaký panstvo, jo, jo to se hned pozná.
„Z daleka,“ odpověděl host.
„Hm a kam jedete? Položil další otázku hostinský a postavil před muže talíř s jídlem.
„Nemám nejmenší tušení,“ dostalo se hostinskému vyhýbavé odpovědi. Což ho zaujalo. Posadil se ke stolu a tázavě se na cizince zahleděl.
„Vy nevíte kam cestujete?“
„Něco hledám,“ řekl cizinec a zvedl oči od talíře.
„Co hledáte, třeba bych Vám mohl poradit.“

„ Ve skrytu stráně zrodila se ta, jež je proklíná,
když na tě vztáhnou ruku, ochranu ti dá jen ta jedna hvězda jediná,
na tichou prosbu zažeň hrozbu a činem reaguj,
pak v konci cesty ty zvolit smíš, zda snem žít či život bdít.“

Zarecitoval host: „Říká ti tahle báseň něco?“ zeptal se.
„Hmm, já na básničky nikdy moc nebyl,“ odpověděl hostinský, ale když uviděl zklamání ve tváři toho záhadného muže, přece jen jej něco napadlo.
„Leda, že by ta Stráň...“ pípl nejistě.
„Stráň?“
„No na západ vocaď je taková vesnice, která se menuje Stráň, ale estli to má něco společnýho s tou říkankou...“
„Skvěle, mockrát děkuji za pomoc,“ řekl muž a z kasičky u vesty vytáhl zlaťáky, které podal hostinskému. Oblékl si plášť, posbíral své věci a chystal se k odchodu.
„Počkejte, Vy už jdete? Nechcete pokoj a radši tady přenocovat? Za chvilku bude tma a v dnešní době není bezpečný se v noci potulovat venku,“ snažil se hostinský varovat cizince. Ovšem ten, jako by ani neslyšel, vyběhl ven, vyskočil na koně a ujížděl směrem k zapadajícímu slunci.

***

Tu krčmu mi do cesty poslalo snad samo nebe, říkal si Aston, když za svitu slábnoucích slunečních paprsků ujížděl směrem k vesnici , o které vyprávěl hostinský. Cestoval již několik týdnů, aniž by narazil na cokoli, co by mu mohlo v pátrání pomoci. Vždy, když se zeptal na dívku nebo na záhadnou báseň, nedostalo se mu žádné odpovědi. Jediným výsledkem Astonových dotazů, byly udivené a nechápavé pohledy. Dokonce si vyslechl několik poznámek o tom, že tak to dopadá, když bohatí nevědí co s penězi. Přestal se tedy ptát a jen doufal, že narazí na někoho nebo něco co mu ukáže cestu. Zdá se, že se na mne konečně usmálo štěstí, jásal teď v duchu Aston a pobídl koně k rychlejšímu běhu.
S přicházející nocí přijel Aston k úzké pěšině vedoucí do lesa. Těžké větve stromů, stojících u kraje cesty mu nad hlavou tvořily hustou a nepropustnou klenbu. Ta pohltila i tu trochu světla, které poskytoval měsíc matně se lesknoucí na noční obloze a Aston se ocitl v naprosté temnotě. Nebylo vidět téměř na krok a po chvíli odmítl jít Astonův kůň dál.
Přece jen jsem měl přenocovat v hostinci a s další cestou počkat až do rána, zapochyboval Aston o správnosti svého rozhodnutí vydat se dál okamžitě.
„Už to tak vypadá, že dnes budeme muset spát tady Storne,“ poplácal Aston svého koně po šíji. Ten si jen odfrkl a nesouhlasně pohodil hlavou.
„Já vím, z tohoto místa běhá mráz po zádech,“ rozhlédl se a snažil se proniknout tmu, která je obklopovala. Nic, to prosté slovo vystihlo vše. Aston měl pocit, jako by se nacházel v nějaké černé nicotě, kde slyší pouze tlukot vlastního srdce. Váhal. Nechtěl zůstat, v tomto lese se mu ani trochu nelíbilo, ale bylo zřejmé, že dříve než ráno a za denního světla se odtud nepohne. Přenocuji zde, rozhodl se Aston nakonec. Sesedl z koně a opatrně prozkoumával prostor kolem sebe. Snažil se tak najít nějaké dříví na oheň.
V záři plamenů se cítil mnohem lépe. I svíravý pocit prázdnoty jej zvolna opouštěl. Pohodlně usazený na zemi, opírajíc se o koňské sedlo a s pohledem upírajícím se do plamenů vzpomínal na domov a dívku z obrazu. Myslel na matku a bratra. Jak se asi mají? Jsou zdrávi? Uvidím je ještě někdy? Přemýšlel o své cestě. Kam vede? Co mne čeká? Tok myšlenek se obrátil i k neznámé dívce. Najdu ji? Jak se asi jmenuje? Jaká je?
Z kolotoče otázek, na něž se marně snažil najít odpověď, Astona vyrušil náhlý zvuk. Krátké zašramocení. Tak tiché, že by mu jindy nevěnoval pozornost. Ovšem na tomto temném místě, kde panovalo naprosté až nepřirozené ticho, jej i sotva slyšitelný zvuk přinutil zvednout hlavu. Chvíli pozorně naslouchal... nic, lesem se opět plížil tíživý klid. Storn poplašeně zařechtal, rozrušeně přešlapoval na místě a pohazoval hlavou. Aston se zvedl ze místa u ohně, přešel ke svému koni a pohladil jej po hlavě.
„Copak, copak... to nic není,“ chlácholil hnědáka tichým hlasem. Storn byl k neuklidnění. Jeho velké, černé oči, ze kterých čišela hrůza, těkaly z místa na místo. Náhle se vzepjal na zadní, div že nesrazil Astona k zemi a zmizel v černém lese.
„Výborně a jsem bez koně,“ nadával Aston.
Co ho to popadlo, přemýšlel nad chováním svého jindy spolehlivého a klidného oře. V tom se opět ozval onen šramot a tentokrát nepříjemně blízko tábořiště. Astonovi se zdálo, že slyší i jiný zvuk, něco jako tiché našlapování nohou. Prudce se otočil a opravdu, těsně za rozhraním světelného kruhu vytvořeného ohněm matně rozeznával obrysy několika postav. To nebudou přátelé, konstatoval si pro sebe a v předzvěsti problémů se ušklíbl.
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se Aston pevným hlasem a ruku pomalu přesunul k jílci svého meče. Nikdo z příchozích neodpověděl, jen bez hnutí zůstávali stát skryti ve stínu.
Copak, že by zlodějíčci, kteří právě ztratili kuráž? Přemýšlel Aston nad tím, kdo by tito nezvaní hosté mohli být. Snažil se rychle vyhodnotit situaci, ve které se ocitl. Mám – li štěstí a narazil jsem na pouhé zloděje, nebude problém je porazit. Mám – li ovšem smůlu a v té tmě se schovává něco horšího než obyčejní lapkové... Došel k závěru, že v případném boji, moc šancí na přežití nemá. On byl sám, jich napočítal pět a další jsou jistě ukryti někde opodál.
Aston cítil, jak je provrtán pohledy cizinců. Bezděčně stiskl meč pevněji. Jedna z postav náhle vykročila vpřed a světlo ohně ozářilo její tvář. Aston zatajil dech, něco takového dosud nikdy nespatřil. Byl to muž, statný a silný, zřejmě vůdce ostatních. Jeho krátké, bílé vlasy a obočí ostře kontrastovalo s černou šupinatou kůží, která se matně leskla ve svitu plápolajícího ohně. Oči tvořilo jen bělmo s malou černou tečkou uprostřed, která se stále lehce zvětšovala a zmenšovala. Astonovi ta tečka, připomínala černé tepající srdce. Hruď a ruce měl posety velkým množstvím jizev zobrazujících nějaké symboly. Stvoření si Astona s opovržením prohlíželo.
„Co chcete,“ zavrčel Aston přiškrceným hlasem a s divoce planoucím pohledem si měřil protivníka. Odpovědí mu bylo ovšem pouze výsměšné ušklíbnutí cizince. Ten ze sebe vydal nepříjemný, chrčivý skřek, nejspíš povel pro ostatní z jeho skupiny. Ti totiž okamžitě vystoupili z úkrytu ve tmě a stanuli po boku svého vůdce. Aston nevěřil vlastním očím. Všech pět vypadalo téměř identicky. Černá, šupinatá kůže, tytéž vlasy a jizvy a stejné tepající oči.
„Na co čekáte, tak pojďte vy parchanti, ať je to za námi!“ zařval Aston se zlověstným úsměvem na rtech, jakoby se snad na nadcházející souboj těšil. Tasil meč, přikrčil se a čekal na první úder útočníků.

***