ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Půl roku prázdnin, VIII a IX

29.05.08 | Falllen, @, další tvorba | 3118 x | vypínač

Kapitola VIII. Dračice

„Dneska jsou to dva měsíce.“ Povídám jednou ráno, ještě v posteli Christině. „Já vím...“ Povzdechla si Christina. „Dva měsíce od pádu našeho letadla, dva měsíce v zajetí nekonečného sněhu, dva měsíce od Tomovy...“ Nedokončila větu a mě se před očima znovu promítla ta veliká krvavá skvrna na čelním skle letadla.
Protáhl jsem se a hodil na sebe nějaké oblečení. Christina udělala totéž a jala se připravit něco k snídani. Po snídani jsem vyšel ze srubu ven a se zřejmým záměrem si to namířil k nedalekému stromu. Když v tom můj zrak spočinul kdesi ve sněhu: „Saně!“ Vykřikl jsem. „Projely tady saně!“ - „Co tak křičíš!“ Vyběhla Christina ven ze srubu. Ukázal jsem rukou do sněhu směrem, kde se nacházely vyjeté koleje. „Jdeme!“ Pronesla rázným hlasem. Připravili jsme si to nejnutnější na delší cestu, Kožíška uvázali na vodítko a šlo se. Vyrazili jsme po stopách do neznáma s nadějí, že snad už přece...
Cesta nás vedla po rovince severně od srubu, a tedy přibližně stejným směrem, jakým se ubírala řeka. Tedy až na to, že jsme šli nahoru proti proudu. Poté stopa uhnula doprava a odklonila nás k menšímu skalnatému povrchu a poté k menšímu lesu, šlo spíše jen o jakési stromoví. Již poměrně upachtěni jsme se brodili ve sněhu skrze něj. Já a Christina se sněžnicemi na nohou, nejhůře to odnesl Kožíšek. Po jeho překonání nás cesta vedla mezi skalami z kopce do jakéhosi údolí. K naší nevoli se ale pomalu začínalo zhoršovat počasí, které nakonec vyústilo v menší sněžnou bouři. Stopy saní byly rázem ty tam... „Co teď?“ Hlesla rozhořčeně Christina. „Mohli bychom to zkusit ještě dál, alespoň nějakým předpokládaným směrem.“ Nadhodil jsem. „V téhle vánici?!“ Zasyčela ještě intenzivněji. Začínala propadat beznaději, ale i mě z toho nebylo nejlíp. Byla to přece naše šance, jedna z mála... Po menší debatě jsme se tedy přeci jenom rozhodli pro návrat.
Do srubu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Přibližně hodinu po našem návratu se počasí mírně zlepšilo, pozdě... Vydal jsem se tedy ještě alespoň na chvíli s Kožíškem na ryby. Když jsme dorazili zpět, čekala na nás již Christina s večeří. Během večeře nás vyrušilo podezřelé vrčení, něco jako zvuk motoru. Nemýlil jsem se. Když jsem vyšel ven, zpozoroval jsem na obloze letadlo. Okamžitě jsem běžel zpátky pro světlici. Vystřelil jsem, ale nejspíš nás neviděl, už byl příliš daleko... Uvnitř srubu panovala stejná nálada, jako po příchodu z odpolední cesty. „Doufám, že to byla naše poslední!“ Hlesla podrážděně Christina. „Máme ještě dvě.“ Uklidňoval jsem jí. Spíš jsme přeci jenom měli vzít z letadla ten stan, dostali bychom se dál.“ Pronesl jsem. „A jak bys to udělal s vlkem, chytráku?“ Zavrčela nepříjemně. „Uvázal bys ho ke stanu? Nebo bys ho nechal doma..., teda ve srubu?!“ Přistihla se při přeřeknutí. I když vpravdě to už jakýsi náš nový domov byl... „Ale když jsem navrhoval vzít stan, tak ještě nebylo o vlkovi potuchy.“ Opáčil jsem. „A teď už jsme od letadla příliš daleko.“ Dokončil jsem myšlenku. „Ale....!“ Zasyčela jedovatě. „Tak už se uklidni, my se odsud dostaneme, nějaký způsob přeci musí být. Hlavu vzhůru, kotě.“ Snažil jsem se ji uklidnit. Zároveň jsem si ve zlomku uvědomil, jak že jsem jí to vlastně oslovil....kotě? Hrklo ve mně.
Přistoupila ke mně a z bezprostřední blízkosti se mi zadívala do očí. Záhy jsem ucítil cosi ne nepříjemného tam dole. Byla to její ruka v mém rozkroku... Zarazilo mě to natolik, že jsem v tu chvíli nebyl schopný reagovat. „Chtěl jsi mi ještě něco?“ Zašeptala mi svůdně do ucha. Ucukl jsem. „Chci to! Hned!“ Christinin hlas zněl ještě naléhavěji. Stiskla ještě o něco více. V mžiku mi došlo, že to mezi námi vlastně jiskří už poměrně dlouho, jen jsme si to začínali pořádně uvědomovat teprve tady, kde jsme měli jen jeden druhého... Hned na to jsem ji ale chytil kolem pasu a začali jsme se vášnivě líbat, hladil jsem ji po tváři a následně, jakoby náhodou, moje ruka sjela přes její šíji a dekolt až na ňadra. Nádherná oblá a hlavně pevná ňadra. Netrvalo dlouho a spadaly z nás poslední zbytky šatů, stále jsme se vášnivě v objetí líbali. Nazí. Teprve teď jsem naplno ocenil Christininy vnady, ladné křivky, které mi až doteď zůstávaly skryty. Hladil jsem ji po celém těle, něžně jí dráždil ňadra a ani ona nezůstávala v ničem pozadu. Spalující horko, které nás v ten moment polévalo se ani nedalo popsat. Vzala mě za ruku a vložila si ji mezi stehna. „Pokračuj!“ Zašeptala mi znovu do ucha. Z jejího hlasu již bylo znát silné vzrušení. Tohle bych od do té doby málo výrazné, skoro zakřiknuté klimatoložky vážně nečekal... Chvíli jsem tedy prsty dráždil její myšku, načež jsem ji vzal do náručí a odnesl do postele. Po krátkém pokračování předehry jsem do ní již hladce vnikl. Slastně zasténala. Lehce jsem přirážel a Christina hlasitě oddychovala. Z tiché klimatoložky se rázem vyklubala opravdová dračice, taková, že jsem se až nestačil divit... Nakonec jsme oba současně stanuli ve slastné křeči a v objetí nazí usnuli. Od té doby bylo téměř každý večer o zábavu postaráno...

Kapitola IX. Domů

Naše dny plynuly dál, od doby, co jsme už „patřili k sobě“ jsme si to tak nějak přestávali uvědomovat. Snad proto, že jsme byli více zaměstnáni sami sebou, a to zdaleka nejen po této stránce. Mohlo to být tak o šest, nebo sedm týdnů později, co za mnou Christina přišla se zásadní zprávou: „Miláčku, mám pro tebe novinu - už třetí den jsem to...“ Sdělila mi v již pozdním odpoledni. Zamrazilo mě. Tohle nám ještě scházelo, honilo se mi hlavou. Christina si všimla mého rozpačitého pohledu a také ji to trochu rozhodilo. „Ty nemáš radost?“ Podívala se na mě vyčítavě. „Jistě, že jo, jen mě to zaskočilo a potřeboval jsem si srovnat myšlenky, chápeš?“ Odvětil jsem jí. „Jak to myslíš, srovnat myšlenky?“ Reagovala trochu podrážděně. Nijak, pusť to z hlavy...“ Odvětil jsem jí ve snaze zabránit hádce. Hned na to jsem ji objal a začali jsme se vášnivě líbat. Tak, jako předtím... Znovu jsme se začali něžně dotýkat, načež jsem Christině zajel pod noční košili, hladkým pohybem stáhl kalhotky a nechal je volně spadnout na zem. Ani ona nezahálela a začala mě vysvlékat. Vzápětí mě povalila na postel, položila se na mě a začala mě dráždit ňadry. Po krátké předehře si na mě nasedla, já přirážel zespoda a nakonec jsme opět stanuli ve slastné křeči. Ještě dlouho potom jsme se líbali, byla to naše vůbec nejdelší noc. A byla to krásná noc.
Čas ubíhal a na Christině to začínalo být pomalu vidět. Bylo to sice trochu nebezpečné, ale delší průzkumné cesty pomalu začínaly být jen na mě. Přesněji řečeno na mě a na Kožíškovi. Časem na mě začínalo být v podstatě téměř vše, Christina se věnovala jen menším pracem uvnitř srubu. Průzkumy, rybaření, dřevo, to vše teď bylo na mě, ale vaření, to jsem jí i tak s radostí přenechal, to opravdu nebyla moje parketa. Vlastně jsem si spíš podvědomě přál, aby to bylo na mě. Dělalo mi to tak dobře starat se o Christinu, moji lásku. „Nejsem nemocná, jen těhotná.“ Stále mi opakovala. Ale mě se to prostě líbílo.
Jednou časně ráno, teprve jsem se sápal z postele, mé myšlenky opět přerušil známý zvuk, zvuk motoru letadla. Ještě ve spodním prádle jsem vyběhl ven a opět vystřelil světlici. „Myslíš, že nás viděli?“ Optala se rozpačitě Christina. „Máme už jen poslední světlici.“ Dodala nenadšeně. „Pravda, už jen poslední světlici. Nezbývá nám, než doufat, zlato.“ Odvětil jsem jí. Letadlo se nevracelo, ostatně ani nemělo kde přistát... Ale mohli to alespoň na chvíli otočit zpátky, zjistit, oč se jedná. I druhý den panovala trochu dusná nálada, prolínání zklamání, skepse a beznaděje. Ale bylo tu něco, co nás i přes to všechno drželo nad vodou, byla to láska...
Další den jsem se vydal jako obvykle s Kožíškem na ryby, krátce po poledni jsme dorazili do srubu s poměrně slušným úlovkem. Alespoň něco pozitivního. „Ještě je potřeba trochu dřeva, začíná nám znovu docházet.“ Hlesla zpoza rohu Christina, když jsem otevíral druhé dveře. Jal jsem se tedy ještě před obědem dojít pro nějaké to dřevo a při návratu jsem již zdáli zpozoroval jakýsi objekt pohybující se poblíž srubu, doprovázený silným hlukem. Po chvíli to zmizelo za srubem. Přidal jsem do kroku a záhy si všiml, že Christina vychází ven ze srubu. Ten zvuk mi byl náhle velice známý: Vrtulník! A vskutku, za srubem pomalu přistával vrtulník. Rozběhl jsem se ke srubu směrem k Christině a ta mi skočila do náručí. Viděli nás! Tak přeci jenom nás viděli...!!!


 Přidat komentář 




› Online 11


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862