ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Půl roku prázdnin, I a II

29.05.08 | Falllen, @, další tvorba | 3070 x | vypínač

Kapitola I. Ztroskotání

Skrčený v nepřirozené poloze ležel jsem kdesi zapadlý, protíral jsem si oči a jediné, co jsem v tu chvíli vnímal byla obrovská, nesnesitelná bolest hlavy. Když jsem konečně pořádně otevřel oči, zjistil jsem, že mám obě ruce od krve. Pokoušel jsem se poskládat si myšlenky, co že se vlastně stalo a kde to vůbec jsem. Připomínalo mi to kabinu malého letadla a já ležel zapadlý pod palubní deskou. Ano, začíná se mi to vybavovat: vědecko-výzkumná expedice na Aljašku, u našeho malého osobního letadla nám chvíli vynechával levý motor, záhy se z něho začalo kouřit, hořel a následně vypověděl službu úplně... Nouzově přistát nebylo kde, řítili jsme se mezi skalami směrem k blízké zasněžené pláni a potom, potom už si nic nepamatuji...
Tak počkat......začal nám vynechávat motor u našeho letadla? Zopakoval jsem si v duchu svoji předešlou větu. V mžiku mi to došlo - já tu přece nebyl sám, nebyl jsem v letadle sám!. Christina a Tom! Problesklo mi hlavou. Kde jsou, co je s nimi??? Podíval jsem se kolem sebe, Christina ležela podobně zkroucená hned vedle mě a také se začínala probírat. „Jsi v pořádku, je ti něco?“ Neodpověděla mi. Nejspíš se snažila vzpamatovat a dát si myšlenky do souvislosti, stejně jako před chvílí já. Vzal jsem jí teď již duchapřítomně do náručí, vynesl ven z letadla a posadil jsem ji na sníh. Pak jsem šel ještě do letadla pro něco, aby neseděla přímo na chladném sněhu. Cestou zpět mě praštila do očí obrovská krvavá skvrna na pravém čelním skle letadla. - Tom!!! Přidal jsem do kroku, abych ho rychle vytáhnul ven. Měl celou hlavu od krve. Odnesl jsem ho ven a během pokládání na sníh jsem zjistil další děsivou skutečnost – Tom nedýchá! Okamžitě jsem zkoušel umělé dýchání, ale nebylo to nic platné, Tom stále nedýchal, stále se mi ho nedařilo probrat. „Zkontroluj mu ještě puls!“ Ozvalo se odvedle. To se Christina už vzpamatovala z šoku. Zkusil jsem tedy i puls, ale ten byl také nehmatný... Prováděl jsem Tomovi ještě intenzivně masáž srdce, kombinovaně s umělým dýcháním. „Vzdej to, už je konec!“ Konstatovala Christina po dvaceti minutách oživovacích pokusů. „Asi máš pravdu, je konec...bohužel...“ Usoudil jsem. Tom to skutečně nepřežil... Přišli jsme tím o skvělého kolegu a zároveň našeho jediného pilota. Ale i tak, letadlo bylo silně poškozené a i kdyby bylo použitelné, rozlet na několikametrové vrstvě sněhu byl nemožný. Tohle si Tom vážně nezasloužil, stále jsem tomu nemohl uvěřit.
Podával jsem Christině ruku, abych jí pomohl vstát. Při pokusu natáhnout se a podat mi svoji Christina vyjekla bolestí. „Auuu, to nejde! Strašně to bolí!“ - „Nejspíš bude zlomená, to nám ještě scházelo.“ Pronesl jsem. S podobnými situacemi se s ohledem na charakter expedice naštěstí počítalo, a tak jsem šel dozadu do letadla pro dlahu a obvazy, abych mohl Christině zlomenou ruku zafixovat. Teprve potom jsem začal ošetřovat sám sebe, teprve potom jsem si všiml velké tržné rány na mé noze, kterou bylo nutné zašít. Do té doby jsem ji vůbec nevnímal, nebylo na to ani pomyšlení...
„Co uděláme s Tomem?“ Zeptal jsem se Christiny. „To vážně netuším, třeba nás budou hledat.“ Odvětila. „A co když ne? Přece nevědí, že jsme havarovali, navíc expedice měla trvat celé tři měsíce.“ - „Tak nás zkus ohlásit!“ Šel jsem do letadla a popadl vysílačku. Jenže z vysílačky se neozývalo nic jiného, než neutuchající šumění. Přelaďoval jsem z frekvence na frekvenci, marná snaha... Tom to nepřežil a my dva jsme zůstali trčet někde na severozápadě Aljašky a navíc v zimě. Sami dva, bez možnosti komunikace s okolím. Jakákoli podoba navigece byla tehdy ještě hudbou budoucnosti, psal se rok 1978. Jediné, co jsme věděli bylo, že jsme někde při horním toku Yukonu, na západ od něho.
Vytáhl jsem z letadla nosítka a naložil na ně Toma. Christina mi v rámci možností pomáhala. „Vezmeme ho tamhle k lesu, tam bude menší vrstva sněhu.“ Navrhl jsem. U lesa jsme dali Tomovi poslední sbohem, jako náhrobek jsme použili plochý pískovcový kámen, který se nám podařilo oddělit od země. Potom jsme se odebrali zpátky k letadlu, dnešní noc se bude trávit tam. Hned zítra se vydáme hledat pomoc.

Kapitola II. První průzkum

Brzy z rána mě probudily ostré sluneční paprsky pronikající skrze okénko do letadla. Ze široka jsem se protáhnul a pak jsem šťouchnul do Christiny: „Vstávej, Christie, za chvíli budeme muset vyrazit!“ Protírala si oči a já jsem mezitím na plynovém ohřívači připravoval pro oba čaj a něco málo k snědku. „Musíme s tím šetřit!“ Pronesla naléhavě Christina. „Zásob je sice dostatek, ale nevydrží věčně a přeci jenom nevíme, jak dlouho tu zůstaneme.“ Dodala.
Hned po snídali jsme natáhli na nohy sněžnice, vzali s sebou to nejnutnější a vyrazili na cestu, vlastně jsme ani sami nevěděli kam. Pomocníkem nám byla jen mapa, která byla bez znalosti přesné polohy v podstatě k ničemu, kompas a základní horolezecké vybavení. Toho dne nám počasí opravdu přálo, slunce svítilo prakticky po celý den. Naštěstí. Prodírali jsme se nikdy nekončícím sněhem, místy soutěskami okolo částečně obnažených skal. Teprve po několika kilometrech úmorné cesty jsme zpozorovali cosi v dáli. Proti slunci bylo špatně vidět, ale po příchodu blíž jsme zjistili, že jde o starou důlní štolu. Patrně ještě z dob zlaté horečky. Museli jsme být opravdu někde poblíž Yukonu. Přepadla mě trocha zklamání, ale po kratší úvaze mě napadlo, že by mohla posloužit jako přechodné stanoviště pro naši další cestu. Nepředpokládali jsme, že by nám k nalezení civilizace stačil jen jediný den.
Vchod do štoly byl částečně zavalený kamením, odházet ho mi zabralo dobrou hodinu práce. Christina postávala opodál a místy odklízela kamení, které jsem od vchodu odhazoval. Ráda by pomohla víc, ale měla zlomenou ruku, takže jsem to po ní ani nemohl chtít.
Slunce se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu, mohlo tedy být něco kolem poledního. Podíval jsem se na hodinky a bylo a zjistil, že se dokonce už blížila jedna hodina odpoledne. „Za chvíli se budeme muset vrátit. Pokud tu chceme strávit další noc, je potřeba přinést z letadla alespoň to nejnutnější pro přenocování a další cestu.“ Obrátil jsem se na Christinu. Souhlasně přikývla.
Cestou zpět se počasí nepatrně zhoršovalo. Zvedal se vítr a mírně vířil při zemi sníh, takže když jsme konečně dorazili zpátky k letadlu, byl na něm již mírný poprašek. Ale i tak stále místy prosvítalo slunce. „Já už vážně nemůžu a navíc bych taky něco snědla!“ Stěžovala si Christina a s unaveným výrazem v tváři se opřela zdravou rukou o trup letadla. „Dobře, dáme si menší přestávku na odpočinek a něco sníme, ale potom musíme hned pokračovat.“ Odvětil jsem. Poté jsem rozdělal konzervu a namazal ji na něco, co připomínalo chléb a jeden z krajíců podal Christině. Po jídle jsem se zděšením zjistil, že se již blíží čtvrtá hodina odpolední. „Musíme to rychle naložit na nosítka a co nejdřív vyrazit!“ Konstatoval jsem skutečnost. „Stejně to už dneska nestihneme: na nosítka nenaložíme všechno a jenom sem jsme šli přes dvě hodiny!“ Opáčila Christina unaveně. „Ty to chceš odtáhnout všechno?“ Obrátil jsem se na ni s nechápavým pohlede. „A proč ne? - Štola nám může poskytnout dočasné útočiště pro cestu dál, letadlo je už stejně k ničemu.“ Konstatovala. „Asi máš pravdu, ale na druhou stranu, co když nám zítra nebude přát počasí?“ Obrátil jsem se na Christinu. „To je sice pravda, ale zásoby a vybavení je třeba přestěhovat během jediného dne a to už dnes vážně nestihneme.“ Odvětila. „No a když nebude počasí, budeme to muset prostě znovu odložit. Chci odsud vypadnout zrovna tak, jako ty, ale o den nebo o dva později, na tom už nesejde.“ Dodala. „No, doufejme, že jim alespoň přijde divné, že jsme se dlouho neohlásili a začnou nás hledat, doufejme...“ Pronesl jsem pochybovačně. Přečkali jsme tedy i tuto noc v letadle.
Následující den bylo skutečně hned od rána mizerné počasí, silný vítr vířil sníh natolik intenzivně, že nebylo vidět na krok. K mírnému zlepšení došlo teprve v odpoledních hodinách, takže se stěhování zásob a výbavy opět nekonalo. Nicméně odpolední vylepšení počasí jsme využili alespoň k průzkumu nejbližšího okolí a zároveň jsme donesli nějaké dřevo na rozdělání ohniště. Se zásobami plynu bylo třeba šetřit co nejvíce.


 Přidat komentář 




› Online 12


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862