ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Půl roku prázdnin, III a IV

29.05.08 | Falllen, @, další tvorba | 2673 x | vypínač

Kapitola III. Důlní štola

Nazítří již počasí dovolovalo vyrazit na cestu, dali jsme se tedy hned ráno do stěhování. Já s batohem na zádech a nosítky, taženými druhým koncem za sebou po sněhu, Christina nesla alespoň batoh. Stěhování zásob nám zabralo celý den, expedice byla přeci jen plánována na celé tři měsíce, takže toho bylo opravdu dost. Museli jsme se ještě dvakrát vracet.
Konec poslední cesty jsme vážili již prakticky za tmy, pročež nám nezbývalo nic jiného, než najít ve štole provizorní místo pro rozbalení spacáků a ulehnout. Pokračovat se bude zítra ráno.
Hned po rozbřesku jsme se dali do práce na úpravách našeho nového, doufejme, že jen dočasného obydlí. Důlní štola byla poměrně prostorná, dalo se zde i bez problémů postavit. Strop a stěny byly zpevněné za pomoci trámů a nacházely se zde i kolejnice pro důlní vozík. Ten jsme ale ani po podrobnějším průzkumu neobjevili, možná byl zapadlý někde dál v útrobách štoly. Bylo nutné vynést ven popadané kamení a další nepořádek a taky důkladněji upravit podlahu pro pohodlnější nocleh. S tím už mi Christina plně pomáhala, tedy v rámci možností s jednou rukou. Potom jsme se pustili do roztřídění zásob a výbavy. „Musíme ještě zabezpečit vchod, co kdyby...“ Obrátila se na mě Christina. „Každopádně. A taky rozděláme nové ohniště, umístíme ho kousek od vchodu.“ Doplnil jsem její slova. Popadané kamení jsme využili k sestavení nízké hráze mezi bočními trámy vchodu štoly a k zabezpečení zbylé, horní části vchodového prostoru posloužila dřevěná mříž, kterou jsme sestavili z provazem do kříže svázaných rovných větví. Zavěsili jsme ji za horní trám vchodu, aby ji bylo možné shora sklápět. Pak stačilo jen dodělat ohniště a naše obydlí bylo připraveno i k několikadennímu pobytu.
To jsme ještě nevěděli, že se tak také stane. Opravdu jsme zde byli nuceni přečkat několik dní... Po některé dny nebylo možné vyrazit kvůli nepřízni počasí a zbytek naopak tvořily neúspěšné průzkumné výpravy. Jednoduše jsme daným směrem na vzdálenost, kterou jsme byli za den schopni ujít, žádné známky civilizace neobjevili.
„My se odsud snad nikdy nedostaneme, určitě nás ani nehledají! Už to trvá strašně dlouho!“ Propadala panice Christina, ale i mě tu a tam takové nálady přepadaly a zmocňoval se mě pocit, že jsme tady opravdu uvízli a že to také nemusí dopadnout dobře... Nicméně snažil jsem se nedávat na sobě nic znát, jen by to Christinu ještě více znepokojovalo. Optimizmus skutečně místy začínal řídnout, ale zároveň jsme si na náš nový způsob života částečně začínali zvykat. Nic jiného nám v podstatě ani nezbývalo.
Jednoho dne ráno jsme šli jako obvykle na dřevo. Všude jsme chodívali společně, ne snad až z takové kolegiality, ale v horách Aljašky přeci jen nebylo pro jednoho člověka bezpečno. Cestu zpátky jsme kvůli popadaným stromům z vichřice předešlého dne vážili trochu oklikou, jinudy než obvykle. Když tu náhle Christina vykřikla: „Tudy! Tudy jsme to ještě nezkoušeli!“ Ohlédl jsem se po směru Christininy ruky a opravdu - tímhle směrem jsme okolí ještě prozkoumané neměli. „Zkusíme to, ale odložil bych to na zítra, zkusíme dojít co nejdál.“ Obrátil jsem se s tázavým pohledem na Christinu. Najednou ně napadlo: „V letadle je přece ještě stan! Pro samé stěhování zásob jsme na něj úplně zapomněli! Dalo by se tak jít i přes noc!“ Navrhoval jsem. „Ty se chceš ještě vracet do letadla? Zase ztratíme půl dne! A konec konců, jak chceš stěhovat zásoby, to se budeme pro další várku vracet dva dny?!“ Zavrčela neochotně Christina. Na druhou stranu měla pravdu, stěhovat zásoby po částech víc, jak jeden den nemělo smysl a bez nich to zase nešlo, nemohli jsme je tam nechat.

Kapitola IV. Přes řeku

Následující den jsme ve štole sbalili to nejnutnější na dlouhou cestu, pečlivě jsme zabezpečili vchod proti vniknutí jakékoli nevítané návštěvy a šlo se.
Po pěti úmorných hodinách plahočení se po nikdy nekončícím sněhu začala cesta pozvolna klesat a vedla nás do jakoby malého údolí. Když jsme sešli ještě o několik set metrů níž, spatřili jsme, jak se v dálce třpytí řeka. „Yukon!“ Zajásala Christina. „To bude Yukon!“ - „Kdepak, na Yukon mi to přijde moc úzké...“ Konstatoval jsem skepticky.
Jak jsme se postupně přibližovali k řece, ukázalo se, že to Yukon nejspíš opravdu není. Co vypadalo zdáli jako řeka, bylo při pohledu zblízka spíš říčka. Ale Yukon se nacházel opravdu tímto směrem a nemohl být už daleko, doufejme... Pojmy „blízko“ a „daleko“ byly v těchto končinách opravdu velice relativní.
No jo, jenže jak dál, jak se dostat přes řeku?“ Obrátil jsem se tázavě k Christině. „A co takhle dát si malou pauzu?!“ Odsekla mi rozčileným hlasem. Bylo na ní vidět, že už má vážně dost, ale po bezmála šesti hodinách cesty bez přestávky se ani nebylo čemu divit. I já toho měl už vpravdě až po krk. „No půl hodiny oddechu by jsme si snad dát mohli, beztak se brzy budeme muset vrátit zpět.“ Odpověděl jsem rozpačitě.
Po přestávce jsme znovu začali přemýšlet, jak překonat řeku. „Tamhle je to mělčí, možná by se dalo přejít po kamenech.“ Ukázala mírně dolů po proudu Christina. Když jsme sestoupili až ke břehu řeky, všimli jsme si, že naopak o několik desítek metrů proti proudu je zavěšen lanový most. „Zkusíme to tam?“ Zeptal jsem se váhavě. „No já si nejsem jistá, je to přeci jen lanový most a nevíme, jak je starý, jak dlouho už tam visí. Co kdyby... Je to sice risk, ale když myslíš...“ Odpověděla rozpačitě. Namířili jsme si to tedy směrem k mostu. Bylo vidět, že už má opravdu něco za sebou, ale i tak vypadal vcelku bytelně. Vlastně jsem v to spíš ve skrytu duše doufal...
„Půjdeme radši jednotlivě.“ Navrhl jsem. „Dobrá, kdo první“ Nadhodila trochu ironicky Christina. „Já půjdu, ale pro jistotu přes řeku napneme lano.“ Odvětil jsem. Hned na to jsem z batohu vytáhl lano a horolezeckou kotvičku a silným švihem ji přehodil přes řeku. Následně jsem ji táhl zpět a čekal, až se lano zasekne mezi kameny. Upevnil jsem ho i na naší straně řeky a jal se role pokusného králíka. Přes počáteční nedůvěru jsem most překonal vcelku hladce, neměl ani přílišné výkyvy do stran. „Je to bezpečné, pojď taky!“ Houkl jsem na Christinu z druhého břehu. Christina i přes má slova chvíli váhala, ale nakonec se odvážila přejít a mohli jsme, byť už jenom na chvíli, pokračovat v cestě.
„Hodinu, maximálně hodinu a půl a musíme se vrátit!“ Obrátil jsem se s rozhodným pohledem k Christině. Souhlasně přikývla. Když jsme vystoupali mezi skalami nahoru do kopce, pokračovala cesta už skoro po rovině. Po přibližně dvaceti minutách cesty Christina náhle vykřikla: „Tam! Něco tam je, tamhle!“ Ukázala mírně doprava od směru naší cesty. Všiml jsem si, jak se jí nadšením rozsvítily oči. Něco tam opravdu bylo. „Dobře, jdeme zjistit o co jde a pak to už vážně obracíme. Musíme se přeci jen vrátit za světla, v noci tu není bezpečno.“ Konstatoval jsem.
Pokračovali jsme dál k našemu novému objevu. Za chvíli již bylo poznat, že je to starý dřevěný srub. Pomalu jsem začínal sdílet Christinino nadšení, i ve mně teď svitla jiskřička naděje, že jsme konečně nalezli civilizaci.
Odhodlali jsme se tedy přiblížit až ke srubu. „Doufám, že jsou zde návštěvy vítány!“ Prohodil jsem uštěpačně. Zaklepal jsem na dveře a chvíli počkal. Nic. Zkusil jsem to znovu a pak ještě jednou, stále stejný výsledek. Christina to ještě zkoušela na okno, ale i to se míjelo účinkem. „Asi tam nikdo není a čekat na to, až se vrátí a jestli se vůbec vrátí, na to už nemáme čas.“ Pronesla zklamaně Christina. „Jestli tu vůbec někdo bydlí... Všimla sis, že ve sněhu kolem srubu nejsou vůbec žádné stopy?“ Zeptal jsem se jí pochybovačně. „Ty mohl klidně zavát vítr, počasí se tu mění z hodiny na hodinu.“ Vyvrátila mi obratem moji myšlenku. Znovu jsem trochu zapochyboval, ale tentokrát jsem si to nechal pro sebe. „No já nevím, zkusíme to tedy ještě zítra?“ Zeptal jsem se po chvíli. „Je to sice dálka, ale nic jiného nám vlastně ani nezbývá. Pokud se tedy chceme odsud dostat...“ Odvětila suše Christina.
Hned na to jsme se dali na zpáteční cestu. Znovu jsme sešli mezi skalami dolů k řece a teď již bez obav překonali lanový most. Ani jsme si neuvědomili, že jsme ho tentokráte přešli společně. Alespoň jsme nevědomky provedli další test spolehlivosti mostu. Cesta nám znovu zabrala nepředstavitelných šest hodin chůze, nebylo proto ani divu, že jsme hned po večeři zapadli do spacáku a spali bez přestání až do rána.


 Přidat komentář 




› Online 6


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862