Nokturno.net / tvorba / dílko

Jdu si bezstarostně ulicí a poslouchám svoji oblíbenou hudbu. Cítím se skvěle, nic mě netíží ani netrápí. Přestal jsem se tajit se svými názory a pocity. Sice na mě všichni koukali divně, možná mě začali nenávidět, pohrdat mnou nebo mě proklínat. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Teď mi je báječně. Pozoruji ostatní lidi na ulici. Přemýšlím kdo jde kam, proč ten muž v kravatě běžící proti mě spěhá, proč tamten muž v kožené bundě křičí do mobilu, proč si dívka, sedící na schodech před činžákem, pláče do dlaní. Přemýšlím nad problémy ostatních, protože sám žádné nemám. Teď už ne. Už jsem se jich zbavil.
Takto zahloubán do svých myšlenek jsem kráčel dál ulicí, ale najednou mě z tohoto stavu vyrval zvuk pískajících pneumatik někde za mnou. Rychle jsem se otočil, koutkem oka jsem stihl zahlídnout černou dodávku s otevřenými postraními dveřmi. Hned mi ale někdo přes hlavu přetáhl černý pytel a já ztratil vědomí.
Probudil jsem se ve vlhké a tmavé místnosti. Nikde tu není žádné okno, jen místo dveří mříže, díky kterým sem proniká aspoň trocha světla ze spoře osvětlené chodby. Stěny tvoří hrubě otesané kamenné kvádry, po kterých někde stíkají pramínky vody. Po chvíli rozkoukávání v tomto nechtěném ubytování jsem zjistil, že takových cel tu je víc. A ne prázdných. „Proč tu jsem? Co jsem provedl? Kdo to udělal?“ Řekl jsem si, že budu statečný a nebudu brečet, nikomu nebudu ukazovat svoji slabost.
Nevím jak dlouho tu jsem, jestli několik hodin nebo několik dní. Mám šílený hlad. Vody tu je dostatek, i když to není nic moc. Chutná jako kdyby v ní převářeli ponožky. Občas někdo přišel, hned bylo poznat že tu je, protože okolní, už tak tiché cely, ztichly ještě víc. Příchozivší vždy otevřeli nějakou celu a někoho odvlekli.


„Hej ty odvedle!“ , ozvalo se z vedlejší cely.
„No, jsem tu! Kde to jsem? A proč?“ , zbrkle jsem odpověděl
„Nevím kde jsme, ale jsi tu proto, protože jsi jiný než ostatní. Odlišuješ se od lidského standardu.“, odpověděl mužský hlas z vedlejší cely.
„Chci odsud pryč!“ Skoro jsem nemohl mluvit, jak se mi stáhl krk. Do očí se mi začaly drát slzy.
„Odsud se nemůžeš dostat pryč. Jakmile ses dostal sem, nedostaneš se ven. Jediná cesta je, když si pro tebe přijdou. Ale ještě se nikdo nevrátil. “
„Proč tu jsi ty?“, zeptal jsem se, než jsem se definitivně rozbrečel.
„Protože se taky odlišuju“, řekl taky už chvějícím se hlasem, „nepřišel jsem jim normální, tak mě dali sem. Sem, kde mě nikdo neuvidí, nikdo se na mě nebude muset koukat“
Náš rozhovor přerušila pravidelně chodící hlídka, která teď ovšem zamířila do vedlejší cely. Vyvlekli mého nového kamaráda ven a táhli ho pryč. Když ho vlekli okolo mě, přemohl jsem se a zavolal na něj:„Braň se!!“ Můj výkřik prořízl hrobové ticho, které rušilo jen cinkání klíčů u pasu jednoho z drábů. Podíval se na mě a v jeho lesklých očích jsem viděl mnoho, jen ne vzdor. Jeho pohled jsem pochopil až časem…


Teď tu jsem sám, mezi čtyřmi zdmi. Poslouchám, jak tu v pravidelném rytmu kape voda jako přírodní metronom. Metronom, který mi zde neúprosně odpočítává čas. A já tu jen odevzdaně sedím a čekám, až si přijdou pro mě. Bez soudu odsouzen společností za svoji odlišnost. Za to, že jsem konečně ulevil svému srdci a přstal skrývat svá přesvědčení.
Teď tu jsem sám a odevzdaně čekám na smrt. Na vysvobození.