Nokturno.net / tvorba / dílko

Rychle ještě běžel na poslední chvíli koupit květiny, aby na rande nepřišel pozdě a s prázdnýma rukama.Koupil jí krásnou kytici. Přiběhl na místo, kde se měl setkat se svojí milovanou. Už jak přibíhal, viděl ji tam stojící v celé své kráse. Celý den se na ni těšil. Přišel k ní a než jí stačil předat kytici květin, vrazila mu klín do srdce. Už ho nemilovala a rozhodla se mu to říct.
Jak kráčel na internát, nemohl přestat na celou věc myslet. Přišel na pokoj a tam plakal, dokud nepřišel jeho spolubydlící. Ten se jej nejdřív pokoušel chlácholit, ale nedařilo se mu. Tak mu poradil, ať zajde na pokoj č. 111, bydlí tam kluk, kterému se říká „Klerik“. Chlapec se rozhodl uposlechnout rady spolubydlícího. Jen co otevřel dveře pokoje č. 111, do nosu se mu vloudila sladká vůně bylinek a jemná vůně vonných tyčinek. V pokoji bylo nezvyklé šero i přes to, že venku byl jasný a slunný den. Veškeré světlo, které bylo profiltrováno zataženými žaluziemi se rozptylovalo po pokoji a moc ho neosvětlilo. Proti zataženému oknu seděla postava, která se pořádně nedala popsat, protože byla vidět jen její silueta. Jediné co se ní dá říct, že Klerik je poměrně vysoký a i přes hrubý hlas dokáže pohladit po duši.
Tak se dostal ke mně. Celou jeho věc jsme probrali a když odcházel, byla na něm vidět úleva. Pomohl jsem mu vytáhnout trn ze srdce, rána se časem zahojí. Poté, co odešel, ponořil jsem se do víru myšlenek.
S přicházejícím večerem se začaly probouzet mé rány v srdci, ze kterých se mi stále nepodařilo vytáhnout ostré střepy. Bolest…“ Proč se to všechno děje?“, ptal jsem se sám sebe. Proč já dokážu druhým pomáhat, ale nikdo nedokáže pomoct mě? Je chyba ve mně? Měl jsem vůbec někomu pomáhat? Je ironie, že působím jinak na venek a jinak se cítím.Život hraje podivnou hru, nechápu ji. Možná ji nechci pochopit. Nevím. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, ale teprve teď jsem objevil někoho, kdo by mi dokázal pomoct.
Pomalu se přikradla noc. Krásná, tichá a tajemná. Vytáhl jsem si rukávy po lokty. Raději jsem nosil dlouhé rukávy, aby nebyly vidět mé jizvy, které jsem si udělal ve snaze pomoct si sám za dlouhých večerů.Na prostěradle pomalu začínal vykvétat rudý květ. Tenhle ovšem nepatřil žádné květině, přesto byl krásný. Žaluzie byly vytažené a stříbrné měsíční světlo se rozlévalo po pokoji. Byla to nádhera.
Konečně jsem našel osobu, která mi pomůže, jsi to ty! Postava v kápi na mě jen souhlasně kývla a natáhla kostnatou dlaň mým směrem. Vstoupil jsem na rozvrzanou loďku, pohupující se chlácholivým rytmem a z úst jsem si vyndal minci, kterou jsem postavě vtiskl do dlaně. Převozník odstrčil loďku od břehu. Po chvilce nás tma, zahalena mlžným oparem úplně pohltila. Ještě jsem se stihl otočit a podívat se na břeh. Hlavou mi prolétlo několik myšlenek. „Kolika lidem budu chybět? Bude na mě někdo vzpomínat? Udělal jsem dobře?“ V hlavě se mi honily myšlenky o nejrůznějších lidech a výjevy nejrůznějších situací. Rychle jsem se otočil zpět k přídi loďky. Tyhle věci mi budou chybět, ale pocit, že moje duše už nebude každý den drásána stvůrámi přicházejícími odnikud a odcházejících nikam, mě hřeje u mého už mrtvého srdce. Teď jsem přesvědčen, že to co jsem učinil, je správné…