Nokturno.net / tvorba / dílko

Zavřeli mě do místnosti bez oken. Je tu absolutní tma. Nic nevidím, jen slyším jak někde za mnou v zámku zarachotil klíč. Co jsem provedl? Vůbec nevím, co se se mnou děje. Vůbec nevím, co se bude dít. Nevím nic. Nic neslyším. Dokonalá bezmoc, beznaděj. Co mám dělat? Tlouct na dveře? Ani pořádně nevím, kde jsou. Volat o pomoc? Snad, snad to pomůže. „Pomoc!!“ Slyším, jak můj hlas ještě dlouho doznívá. Mé volání mě úplně zabodalo do uší. Už nebudu volat, za tu bolest to nestojí…
Co mám dělat?
Sláva! Na zemi jsem nahmatal klubko provazů. Postupováním po provazech se určitě dostanu ven!
Provazy jsou strašně zamotaný, podařilo se mi vymotat jen dva. V téhle tmě to nikdy nedokážu. Zase se přibelhal pocit beznaděje. Beznaděj je hnusná stvůra, která mi své dlouhé pařáty zabodává hluboko do mysli.
Držím v rukách dva provazy. Jeden je strašně drsný a štípe do ruk, jako by byl ze skelné vaty. Druhý klouže a zabodává se hluboko do dlaní. Který provaz si vybrat? Který je ta správná cesta? Nevím. Nikdo, nikdo mi to ani neřekne. Nikdo tu totiž není, jen tma a všudypřítomná děvka beznaděj. Jestli je to vtip, tak ten nejhorší co může být. To život je takový vtipálek, co se baví na můj účet…