31.05.06 | Dr.Str., @, další tvorba | 3010 x | vypínač
Rozhodl jsem se, že se dám zase něco lehčího… Snad kritici odpustí.
Balada o jednom úkonu hlídačově
Jsou nás stovky, nejspíš tisíce. Sedíme si v těch svých budkách na
koupalištích, parkovištích, v obchoďácích, či hlídáme centrálu NASA. Jsme
to poslední, co zadrží lapky a zloděje od činů, jež by společnost neunesla.
A zároveň právě společnost nás vidí jako bandu ochmelků, co pojídá
koblihy, sleduje fotbal nebo erotické pořady a svým občasným zdřímnutím umožní
právě oněm lapkům a zlodějům žně, než na jejich zavolání přijede policie, ta
pravá ochránkyně bezpečnosti a pořádku, a právě tyto zločince zatkne, zatímco
se my, hlídači, třeseme někde v koutě.
Ale opak je pravdou přátelé. I hlídač má duši.
Možná, že kdyby fungovala televize, kterou mám zrovna za zády, toto
pojednání by nikdy nevzniklo. Jenže ona nefunguje. Člověk si pak krátí čas
četbou (přiznejme si to, i já propadl krásné literatuře), a když už
znavené oko nestačí a řádky se klíží a prolínají, pak jej může napadnou
i taková bláhová věc, jako je psaní. Otázka je ovšem:
O čem?
Proč ne o skutečnosti a o alternativách? Tedy do toho.
Abych tedy přiznal barvu, budu psát o papíře. Tedy o promarněném
papíře.
Všichni to známe. Snaha je marná. Ať se to snažíme regulovat a usměrňovat,
přec nám to jednou sedne doprostřed služby. Odejdu tedy z vrátnice na
chviličku malou, na potřebu velkou a vida. V centrále zácpo-projímavé
nenalézám dostatečnou zásobu toho, co zajišťuje čistotu a pohodlí našich prstů.
S úšklebkem se tedy vrátím a vytrhnu z bloku dveřím nejblíže
položeného list, jež během momentu padne jako oběť lidským ve filmech skrývaným
potřebám.
Tu dříve, než jsem jej užil, podíval jsem se na běloskvoucí arch a říkám
si. ‚Jsi odsouzenec.‘
Ano milý čtenáři, je to odsouzenec. Mohla na něm spočinout krása slova a
během nekonečné nudy probděné noci jsem na něj mohl napsat báseň.
Je to snad hra osudu? Snad začátek románu, strana která se nikdy
nevyhazuje, mohla být na něm vtisknuta. Kolik rolí mohl sehrát? Třeba povídka,
co by rozesmála pesimistu. Je snad potřeba říct víc? Je zmařen ten arch.
Poničen. Odsouzen.
A jako by si uvědomoval, že to vše, co teď píši, je pravda, trpce se
zavděčil a píchal a škrábal. Ano, jeho účel byl zmařen a on se do poslední
chvíle bránil a přec překonán mou vůlí, posloužil k účelu, k němuž
jsem ho vybral a kvůli němuž byl odtržen od svých bratří.
Ale ptám se já. Byl zmařen? Ačkoli nevybral si svůj osud a již nikdo se na
něj nepodívá, aby v něm hledal poučení a radost, je nutně jeho oběť marná?
Řekněme si rovnou přátelé. Bez papíru to nejde. Alespoň ne
v civilizovaném světě. Ale aspoň ten civilizovaný svět, právě ona
společnost, která takový hajzl papír odsuzuje, by se měla zamyslet a aspoň pro
ty hlídače, kteří bloudí tmou a ano, někdy se i třesou, ať sežene dost
toho správného papíru, aby se nemusel obětovat ten, který může posloužit
i k lepším věcem.
srdce povídka ... přetvářka noc x cesta smrt město les horor naděje touha smutek poezie momentka samota vzpomínka . vyznání bolest život antilistí * hrůza humor zklamání příroda fantasy osud strach voľný verš pocity láska .. sen jen tak deprese zima haiku temnota emoce vztahy realita zoufalství nenávist beznaděj sobota pocit aa sex mládí podzim marnost vztah krev horror tma erotika žena svoboda čas
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6457
autorů: 867