Nokturno.net / články

Kličkování pátečním programem
Po pečlivém prostudování lajnapu a zorientování se v lehce nepřehledných mapkách rozmístění scén v rozdávaném buletinu jsem se vydal za prvním lákadlem.
Lehce melodicky funková kapela Downbelow z Frýdku-místku vystoupila na poněkud zastrčené, o to však příjemnější, scéně ve farské zahradě. Jak už to bývá, první kapely to nemájí na festivalech lehké, obzvláště ty, které začínají hrát v čase, kdy se většina návštěvníků bloumá městem a hledá kýžená pódia. Posluchačů tedy nebylo mnoho, přesto kapela zahrála výborně, leč poměrně krátce. Nádherně zde vynikl jasný a příjemný hlas zpěvačky Hany Kopřivové, za nímž samo sebou nezaostával ani zbytek kapely.
Má další cesta vedla k hlavní scéně Černé louky kde kapela Kryštof právě poklusávala v pomyslné půli kopce svého koncertu. Poněkud brzké zařazení v programu festivalu bylo příčinou houfně sedících posluchaček (i posluchačů). Stále popovější zvuk kapely a častější užití elektronických samplů je, dle mého názoru, zvuku kapely spíše na škodu. Přest se Kryštof pochlubil výborným zvukem, obzvláště zaujal bicí nástroj.
Dále jsem zamířil na menší ze dvou venkovních scén na Stodolní ul. kde právě začínala produkci Slunečního orchestru. Ten tvoří trio ostřílených hudebníků (dechy - Aleš Kudela, basa - Frederik Janáček (-123 minut), bicí - Miloš Vacík). Vynikající souhra nástrojů byla pastvou pro sluch i zrak, zejména exceloval již zmíněný neúnavný Miloš Vacík.
Na hlavní scéně pak vystoupil v programu tučným písmem nadepsaný Goran Bregović spolu s Wedding & Funeral Band. Smyčce, mužský sbor, tři pěvkyně, dechové sekce, kapelník bandu Ognjan Radivojević a samotný Goran Bregović - to vše se podílelo na velkolepé podívané započaté příchodem dechové sekce hrající mezi diváctvem. První dvě třetiny téměř tří (!) hodinového programu tvořily především skladby pomalejší s různými nádechy - zvláštní směsice dechovky, lidové hudby a hlasů a smyčců orchestru. Ráznější poslední třetina koncertu byla třešní na dortu. Úchvatná podívaná byla zakončena skočnou skladbou Kalašnikov známou z filmu Underground Emira Kusturici.
Na předešlé scéně se mezitím přichystali pražští Sto zvířat v jejichž veselé polévce následně poskakovala téměř hodina pikantních knedlíčků. Milovníci ska si zajisté přišli na své.
Na stejné scéně, ale o hodinu později pak vystoupili -123 minut, tentokráte včetně perkusních nástrojů. Směsice funky a jazzu v podání takřka geniálního kytaristy a zpěváka Zdeňka Bína, excelentního basisty Frederika Janáčka a výborného bubeníka Martina Vajgla je pokaždé zárukou kvalitní hudební produkce. Ani tentokráte tomu nebylo jinak.
Ve farské zahradě poblíž Černé louky mezitím započal koncert polských Hey. Výborná kytarová muzika podtržená nezapomenutelným "skrytým" vystupováním a hlasovým projevem zpěvačky Kasie Nosowské si našla množství posluchačů i v konkurenci současně vystuúpujících -123 minut či slovenských Polemic.
Právě těmi jsem apartně zakončil své putování pátečním programem festivalu. Slovenská kapelka hrající lehčí ska přilákala i ve tři hodiny ráno spousty rozjásaných diváků.

Den druhý
První křížek v mém programu označoval kapelu Divokej Bill jejíž vystoupení jsem si nenechal ujít ani přes zamračené počasí, které v průběhu koncertu plynule přešlo v déšť. Kapela s tradičním country nádechem (dělá to asi to banjo...) vystoupila s bubeníkem kapely Krucipísk, což bylo na rytmech a délkách některých skladeb místy poznat. Početný ansámbl odehrál své nejznámější divoké i poklidné skladby s lehkými výpadky v jinak výborných textech. Přes všechny nastíněné svízele koncert docela šlapal.
Bezprostředně po Billovi navazovala hned za rohem Vypsaná Fixa. Koncert odstartován zvoláním "Já tady chci umřít, ale ještě si to chci chvíli užít" byl ukázkou šou pěkně vypečené partičky z Pardubic. Jeden zběsilý kousek za druhým servírovala kapela radostnému publiku něco málo přes hodinu. Jak vidno, přestože obě vydané nahrávky kapely jsou vynikající, potenciál kapely vynikne teprve při koncertech.
V podivném Algida stanu, vybaveném igelitovými akvárii s projektory promítajícími vodu a velikou lesklou rybou, která pomocí dálkového ovládání těmito akvárii proplouvala, bylo poměrně nečekaně (program zde téměř výhradně obstarávali Dj's) možno zaslechnout šestici Tam tam orchestra - latinsko-americké rytmy ve skvělém podání kytary, baskytary, dechů, perkusí, bicích (opět Miloš Vacík) zpěvu a tance.
Na scéně ve farské zahradě, pro sobotní den pojmenované Telepace, pak v 18:00 vystoupila kapelka Traband. Tentokráte sedmičlenný soubor přehrál plejádu zběsilých písní s výrazným rytmem které dovedly diváctvo až k bujarému veselí a donutily přihlížející ku všelikému poskakování. Škoda jen, že zmíněná kutálka mohla vyhrávat jen necelou hodinku.
Na hlavní scéně černé louky pak započal koncert Brněnských Čankišou. Hudba lidu Čanki přilákala spousty spokojených diváků, přesto mám dojem, že při srovnání s produkce kapely s ročním odstupem skladby, původně rázné a rytmické postrádají spád, přibývá prodloužených začátků a konců a místy schází šťáva. Dojem pak nabourával i místy podivně užitý hall u hlasu zpěváka Karla Heřmana. Pohled na kapelu na velkém pódiu byl však každopádně příjemný.
Z dalších kapel pak utrousím jen pár střípků.
Za zmínku jistě stojí cizokrajné skočné lidové písně v bigbítovém podání pražských Gothart či vystupování Ester Kočičkové na pódiu Boomerangu jako uvaděčky a zároveň účinkující (společně s Lubomírem Nohavicou).
Návštěvníkům festivalu zkalila zážitek snad jen cena piva. Co se týče programu hudebního, domnívám se, že si každý přišel na své.

další reportáže a fotky z festivalu naleznete na ovečkách