ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Země, kde se zastavil čas

13.01.09 | Falllen, @, další tvorba | 2478 x | vypínač

Měli jsme před sebou něco okolo šesti hodin úmorného letu, a tak jsem si s sebou vzala alespoň nějakou tu knížku na ukrácení dlouhé chvíle. Vzala jsem si jich na dovolenou hned několik, čtu totiž velice ráda. Čekalo nás s manželem nádherných deset dní strávených v Egyptě, není proto divu, že mi padl do ruky zrovna cestopisný průvodce touto tajuplnou zemí. Po několika málo stránkách však na mě padla nenadálá únava a já začala na své sedačce pozvolna dřímat.
Po nějaké chvíli mě však probudilo hrozivé kymácení a otřesy trupu letadla. Stevardka nás záhy vyzvala, abychom si navlékli ochranné vesty a zaujali nouzové polohy pro kritické přistání. Situace je prý velice vážná, právě se nacházíme nad rozsáhlou pouští a piloti se pokusí navést letadlo na přistání "na břiše". Zmocnil se mě obrovský strach a i ostatní cestující na palubě propadli panice, neboť přistávání letadla připomínalo spíše nekontrolovaný sestup stroje k zemi. Byla to až příliš tvrdá realita. Po drsném dosednutí na zem se letadlo ještě několik desítek metrů sunulo po jemném pouštním písku, během tohoto procesu se postupně rozlomilo na dvě části a následně začalo na několika místech hořet. Na kontrolu stavu stroje a ostatních cestujících nebyl čas, jen tak tak jsme stihli s manželem sestoupat po rozlomené části a uprchnout co nejdál od letadla. Výbuch se naštěstí nekonal, a tak jsme se po nějaké době odvážili vrátit zpět a tam nás čekalo zdrcující zjištění - vydrápali jsme se troskami zlomené části zpět nahoru na palubu a křížem krážem procházeli vzniklou spouští. Po několika minutách to bylo jasné - kromě nás nehodu nikdo nepřežil... Všude kolem spálená těla a zranění těch, které nestihl zachvátit oheň, byla neslučitelná se životem... Letadlo jsme prohledávali kde se dalo, ale skutečně zde už nebyl nikdo, komu by bylo pomoci. Zbylo jen zděšení a příšerná představa nás dvou někde uprostřed egyptské pouště... Co teď? Znovu jsme se pustili do prohledávání paluby, tentokráte ale se záměrem nashromáždit potraviny a další věci, které by nám mohly být nápomocny k alespoň krátkodobému přežití v poušti. Co nestihl zničit náraz na zem, zachvátily pro změnu plameny, a tak jsme toho nalezli opravdu velice málo.
Bylo nám jasné, že sice letadlo budou hledat, ale vůbec nebylo jisté kdy, a tak jsme se rozhodli vydat na menší průzkum okolí. Svoji zeměpisnou polohu jsme jen velice zhruba znali, nicméně obloženi zásobami převážně vody jsme se vydali nejpravděpodobnějším směrem. Jen my dva a nekonečné tuny písku, k civilizaci možná i několik dní cesty, třeba dokonce v tom lepším případě...
Po několika hodinách vyčerpávající cesty nás však potkalo příjemné překvapení - z ničeho nic se před námi vynořila svěžestí oplývající oáza. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit, ale čím více jsme se tajemnému místu přibližovali, tím vypadal náš objev reálněji. Zelená tráva, vysoké prohnuté palmy a tropické stromy. Příjemný pocit se postupně prolínal s jistými rozpaky - když jsme stáli oáze tak říkajíc tváří v tvář, začínaly být stále patrnější nízké kamenné hradby, které se tyčily jen něco přes deset metrů od místa, kde se započínala její travnatá plocha. Ještě více nervozity působilo zjištění, že hradby pravděpodobně obepínají celou její plochu. Skály, co by reálný stavební materiál zde sice v okolí pouště byly, ale náš nález byl přinejmenším zvláštní. Vyvolával v nás pocit nervozity, ale zároveň člověku přirozené zvědavosti.
"Aby to tak byla Země, kde se zastavil čas..." Pronesl náhle manžel do všude kolem panujícího ticha, narušovaného jen šuměním listí v korunách stromů.
"Země, kde se zastavil čas?" Otázala jsem se udiveně.
"Přesně. O existenci těchto míst putují spekulativní zvěsti a název vznikl z toho, že v těchto zemích, pokud existují, panuje stále technologická vyspělost i mentalita starověku."
"To s sebou ale nese riziko otrokářské společnosti." Namítla jsem suše.
"Prý ne, ale vyloučit se to nedá. Teď nám jen zbývá buď podstoupit ten risk, nebo doufat v záchranu letadla, případně nalezení civilizace jinde."
"Já bych to zkusila."
"Ale jak se tam dostat?" Reagoval manžel vzhlížeje na sotva čtyřmetrové hradby. Kamení bylo sice rozpukané, popraskané a místy popadané vlivem dlouhodobé eroze, i tak ale bylo prakticky nemožné je překonat. Obcházeli jsme je kolem dokola, jestli se alespoň někde nenajde skulinka, ale bezvýsledně... Najednou se však nedaleko od nás po levé straně počala za ohlušujícího skřípotu otevírat brána, umožňující tak vstup do oázy. Váhavě jsme se odvážili překonat zdi a pokračovat.
To, co jsme spatřili zprvu připomínalo tajemné město duchů. Malé, prosté kamenné domky a chatrče střídaly domy větší, až po mohutná a bohatě zdobená sídla majetných měšťanů. Hliněné cesty mezi všudypřítomnými palmami, překrásná fontána a celé té scenérii dominoval monumentální královský palác. Lidé okolo si hleděli své práce - tu obchodník na trhu nabízející hrnčířské výrobky, tam zas nosič či řemeslník a čas od času nás míjel nějaký ten povoz, ať už koňský, nebo tažený pouze lidskou silou a všude kolem se rozprostíralo hrobové ticho... Nic, než rozpaky navozující ticho. Naši pozornost samozřejmě nejvíce upoutával majestátní palác uprostřed města, a tak jsme se, ať už záměrně, či podvědomě, ubírali právě jeho směrem. Šlo o vskutku nádherné panovnické sídlo úctyhodných rozměrů. Kamenné, bohatě zdobené zdi se složitými tesanými reliéfy, barevné dekorace, obrovité sloupy lemované ornamenty a freskami. Veliký, mohutně orámovaný vchod a po jeho stranách jako nehybné sochy postávající stráže.
Sotva jsme však stanuli bezprostředně před ním a začali se obdivovat jeho neskutečné kráse a úctyhodným rozměrům, město jako by mávnutím kouzelného proutku rázem ožilo...
"Chopte se jich!" Zakřičel kdesi zpoza rohu skřípavý mužský hlas. Do té doby zcela nevšímaví strážcové vchodu zpozorněli a rozeběhli se naším směrem. Snaha utéct byla předem ztracená, ostatně v tak malém městě kolem dokola obehnaném hradbami ani nebylo kam. V okamžiku nás již drželi ve spárech a vlekli dovnitř do paláce. To bylo naposledy, co jsem svého manžela viděla.
Uvnitř mě předali tamní stráži a odebrali se zpět ke vchodu. Ti druzí mě vlekli dál do útrob paláce. Dlouho jsme šli úzkými kamennými chodbami, na jejichž zdech se rozprostíraly roztodivné kresby, tu připomínající hieroglyfy, pak pro změnu arabské a nakonec klínové písmo. Člověk se v tom nemohl vyznat. Byly zde stopy snad všech starověkých kultur s výjimkou staré Číny. O světlo se staraly veliké hořící pochodně rozmístěné na stěnách všude kolem. Ze všech sil jsem se snažila zapamatovat si cestu, ale v takovém labyrintu to byl nadlidský úkol, a to i při snaze sledovat kresby, co by orientační body. Stráže mě vedli stále dál, až jsme dorazili do menší kamenné místnosti, která tak trochu připomínala prostory pro lázeňské procedury. Hladký povrch podlahy narušovalo několik kamenných prohlubní, opatřených jakýmsi nátěrem proti vsakování vody. Malé nádrže zřejmě sloužily jako koupelové vany.
"Svléknout!" Hlesl do ticha jeden z přítomných mužů.
"Povídám svléknout!!!" Zvolal o něco důrazněji. Zároveň mě však udivilo, že mluví mojí řečí...
"Svléknout!" Zakřičel ještě důrazněji.
"Dobrá, odejděte a já se sama vykoupu." Odvětila jsem váhavě. Zřejmě ně nechtěli mít v paláci "nečistou", jak se občas říká, pomyslela jsem si.
"Svléknout, nebo to za tebe uděláme my!"
"Jděte pryč a já se svléknu!" Namítla jsem také o něco důrazněji. V tom okamžiku mě jeden z nich uchopil zezadu a druhý ze mě začal strhávat šaty, a to doslova. Zničené oblečení pak ledabyle odhodil stranou a poručil mi vlézt do vany. Voda byla překvapivě příjemně teplá a navíc napuštěná nějakou zvláštní esencí. Koupel byla natolik osvěžující, že jsem až na chvíli zapomněla, v jaké situaci se vlastně nacházím. Z mého krátkého rozjímání mě vytrhl až nekompromisní požadavek na opuštění lázně. Pak po mě hodili něčím, co jen vzdáleně připomínalo ručník, abych se osušila. Jestliže jsem teď čekala, že dostanu nějaké náhradní oblečení, tak jsem se velice přepočítala... Z koupelové místnosti mě vedli dál úzkými chodbami tak, jak jsem vylezla z vody, úplně nahou... Po chvíli se chodba začínala zvolna rozšiřovat a po stranách se tu a tam objevovaly dřevěné kované dveře, až jsme dorazili na její konec a ten nás zavedl rozměrné, bohatě zdobené místnosti. Rozdělena ro šesti stejných, symetrických stran, mohutná okna protkaná barevnými mozaikami ze skla a drahé koberce podél stěn. Celou místnost směrem ode dveří až k protilehlému konci protínal táhlý červený koberec s barevnými lemy, který se zastavil až před......schody. Ano, schody - u protilehlé stěny se tyčilo přibližně patnáct pyramidálně vrstvených schodů, jejichž vrcholu dominoval veliký, bohatě vyřezávaný dřevěný trůn. Vcelku sympaticky vzhlížející mladý muž snědé pleti s hladce oholenou tváří a orientálním šátkem na hlavě si mě pečlivě měřil pohledem a po jeho obou bocích klečely spoře oděné ženy, které jej zvolna ovívaly palmovými listy.
Přemýšlela jsem, co se mnou asi tak zamýšlejí, co bude následovat. "Chce mě vládce přijmout jako jednu ze svých společnic? Nebo dokonce pojmout za manželku? Co když mu řeknu, že jsem vdaná? Mám mu to říct? A proč tu před ním vůbec stojím zcela nahá?" Hlavou se mi honily různé varianty, všechno možné i nemožné, jen ne to, co mělo přijít...
"Poníženě hlásím, to je ona, můj pane." Prohlásil náhle jeden za stráží, kteří mě přivedli.
"Dobrá, přijímám ji. Jak se jmenuješ, děvče?"
"Nejsem žádné děvče!" Dralo se mi na jazyk, ale zavčasu jsem větu spolkla zpět. "Samantha Johnosonová." Odvětila jsem panovníkovi.
"Američanka?"
"Ne pane, Angličanka."
"Dobrá, odteď jsi číslo dvacet dva. Odveďte ji!" Ta slova mě silně zarazila, neboť jsem tušila, co to znamená... Po pravdě řečeno jsem si tím byla skoro jistá. Hned na to mě stráže opět vláčeli labyrintem chodeb, až jsme dorazili na určené místo, před veliké, rovněž kované dveře. Z mého dosavadního pochodu myšlenek mě vytrhlo chrastění klíčů jednoho ze stráží - dveře byly zamčené... Ihned po jejich odemčení mě nevybíravě vtlačili dovnitř a zase za mnou zamkli. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a ve chvíli jsem naplno pochopila, co znamená "číslo dvacet dva"... Po velice rozlehlé místnosti se volně procházela a posedávala přibližně třicítka mladých žen. Přesněji dvacet sedm, já byla dvacátá osmá - na každý den v (lunárním) měsíci jedna...
Místnost, do níž jsem vstoupila byla vskutku nebývalých rozměrů, ještě o mnoho větší, než ta panovníkova. Její rozměry jsem odhadovala na přibližně 15 x 25 metrů a celé místnosti dominoval hluboce zapuštěný kamenný bazén obehnaný kolem dokola šesti sestupnými schody. Zřejmě prostředek pro ukrácení dlouhé chvíle vládcových nevěstek. A já teď byla jedna z nich... Kamennou obrubu bazénu postupně vystřídala hladká dlažba a podlaha z prken. Zbylé části pokrývaly drahé prošívané koberce. Na nich pak spočíval neméně cenný nábytek, luxusní čalouněné lavice, křesla a pohovky, nízké vyřezávané stolky z drahého dřeva a také jednoduchá lůžka určená pro relaxaci vleže. Po delším pozorování jsem zjistila, že jde vlastně o komplex tří místností, sestávající se z té hlavní, dále místnosti jídelní a nakonec společné ložnice. Vše bylo propojeno kamennými oblouky bez dveří. Jediné skutečné zde byly ty, které království panovníkových nevěstek oddělovalo, lépe řečeno izolovalo, od ostatních prostor paláce. Marně jsem zde hledala byť jen jediné okno. O osvětlení místností se opět staraly na zdech rozmístěné hořící pochodně. Spojení s vnějším světem, jestli se tomu tak dalo říct, zprostředkovávalo jen několik úzkých větracích šachet.
"Vítám tě mezi námi, drahoušku!" Oslovil mě znenadání sarkastický ženský hlas. "Odkud k nám přicházíš, děvče?" Pokračovala žena neméně jedovatě.
"Z......z Anglie..." Odvětila jsem váhavě.
"Vzácné zboží pro našeho pána!"
"Zboží?"
"Ano, zboží. Každá z nás je zde jen položkou na seznamu, zlatíčko."
"Ale já sem nepatřím..." Špitla jsem polohlasně.
"To asi žádná z nás, pusinko. Ale smiř se s tím, odteď je to tvůj domov..." Její povýšený hlas ve mě pozvolna vyvolával pocit vzteku. Zřejmě zde měla dominantní postavení. Pro vládce byly všechny ženy jen blíže neurčeným číslem, ale s ní bylo patrně neradno si zahrávat, a tak jsem si svůj vztek raději nechávala pro sebe.
"Osmičko, proveď nám tady trochu náš nový přírůstek do rodiny a vysvětli jí, jak to tady chodí!" Nařídila "vrchní", tak jsem si ji v duchu pojmenovala, opodál stojící dívce.
"Pojďme!" Otočila se ke mě oslovená dívka, "nevěstka číslo osm". Její hlas zněl o mnoho příjemněji. "Takže, hlavní místnost ti už myslím nemusím představovat, prohlédněme si tedy ty zbývající." Načež mě mladá dívka vedla směrem k rozlehlé ložnici. Jednalo se o užší, táhlou místnost, jejíž podélné stěny byly lemovány sedmi páry patrových postelí. Postele i povlečení byly z neméně cenných a bohatě zdobených materiálů, jako vybavení hlavní místnosti. Panovník si své nevěstky opravdu hýčkal, jen co je pravda. Jenže.....za jakou cenu...
"To je naše společná ložnice, zde budeš odteď spávat i ty. Místo pro tebe je připraveno na čtvrté posteli vpravo nahoře, postel s číslem dvacet dva."
"Můžu mít dotaz?" Vysoukala jsem ze sebe polohlasně.
"Jistě, ptej se."
"To se odsud už nijak nedostanu, neexistuje způsob...?"
"Co tě napadá? Odsud vede jediná cesta - cesta tvé předchůdkyně..."
"A co to znamená?"
"Tyto zdi jsou odteď tvým domovem. Ven se dostaneš teprve pokud našeho Pána omrzíš a rozhodne se, že je třeba tě vyměnit za jinou. Jenže tato cesta nevede nikam jinam, než zase jen do otroctví. Tam venku tě čeká tvrdá práce až do konce života, takže v podstatě můžeš hovořit o štěstí, že si tě náš Pán vybral."
"A jak dlouho tu budu?"
"Jak jsem řekla, dokud Pána neomrzíš. - Může to být půl roku, může to být ale třeba i dvacet let..."
"Dvacet let???" Vyjekla jsem zděšeně.
"Jistě, nejmladší z nás je teprve třináct let..." Jestli jsem se předtím zděsila, tak teď na mě šly rovnou mdloby...
"Můžu ještě dotaz?"
"Ptej se."
"Co když odmítnu?"
"Na to se neodvažuj ani pomyslet! Pak by tě čekalo zbičování a jeden týden "v díře"."
"V díře?"
"Tak to mu tady říkáme. Je to malá chladná a vlhká kamenná místnost, kde jsi po celý týden přikována v řetězech, po celou dobu v naprosté tmě. Nebýt skromného přídělu jídla, nepoznáš ani kdy je noc a kdy den... Já osobně znám tento proces naštěstí jen z vyprávění."
"A co můj muž?"
"Ty tu nejsi sama?"
"Ne, přišla jsem...tedy chytili nás s manželem. Naše letadlo ztroskotalo a byli jsme jediní, kdo přežil..."
"Co je to letadlo?"
"To je na delší vysvětlování, zjednodušeně prostředek na přepravování lidí ve vzduchu."
"Ve vzduchu? Cožpak lidé dovedou létat?!" Hodila po mě nevěstka nevěřícným pohledem.
"Říkám, že je to na delší povídání. Co můj manžel?"
"Odvedli ho do paláce?"
"Ano..., nejspíš ano..." Odvětila jsem nejistě.
"Tak to je také ta lepší varianta. I když, jak se to vezme..."
"Jak to myslíš?"
"Venku by ho čekal stejný osud, o němž jsem již hovořila. V paláci bude Pánovým služebníkem, ale i tak je to něco za něco a v případě mužů jde o poměrně krutou daň..."
"Mluv jasněji, co to znamená?"
"Nechápeš? Je nás tu necelá třicítka Pánových žen, služebníci nám nosí jídlo, hygienické potřeby a starají se o očistnou esenciální koupel, kde jsme s nimi takřka o samotě..."
"No a?"
"Stále nechápeš? Pán chce mít jistotu, že má svůj majetek vskutku jen pro sebe..." V tu chvíli mě jímala ta největší hrůza... "Pokud si ho Pán do svých služeb vybral, zcela jistě již "zákrok" podstoupil..." Pokračovala žena.
"Tak proto se mě ti muži při očistné koupeli po sexuální stránce ani nedotkli..." Odříkávala jsem si pro sebe v duchu krutou realitu...
"No, alespoň, že mě čekají ještě ty tři týdny, abych se alespoň trochu připravila na své první setkání s Pánem..." Pronesla jsem polohlasně.
"Oni ti to neřekli?"
"Co mi měli říct?"
"K Pánovi jdeš už zítra!"
"Jedna rána za druhou..." Povzdechla jsem si šeptem a hlavou se mi honily myšlenky, jestli by nakonec opravdu nebylo lepší zemřít v poušti... A to jsem v tu chvíli ještě netušila, že se u Pána tráví celý den a nejde tedy o jednorázové "prokázání služby".
Sotva jsem se druhý den ráno stačila nasnídat, u dveří již postávala dvojice eunuchů, aby mě odvedli nejprve na očistnou koupel a následně k Pánovi.
"Tak ty jsi ta nová! No uvidíme co umíš..." Uvítala mě vladařova slova. Už mi nepřipadal tak sympatický, jako včera v zasedací místnosti...
"Svléknout!"
"Ale Pane, já přece jsem..."
"Mě svléknout!" Zopakoval svou výzvu na vysvětlenou. Příšerná představa a ještě příšernější její realizace... Sympaticky vzhlížející muž na rozdíl ode mě nesnesitelně páchl potem, patrně dlouho nemytý a vše podtrhovaly nečesané mastné vlasy, včera zakrývané orientálním šátkem. Sotva jsem se zaťatými zuby vyhověla jeho výzvě, začal se na mě s nechutným výrazem v očích sápat.
"Uvolni se! Uvolni se nebo tě to bude bolet!!!" Nezbývalo, než mu vyhovět a takhle se to v několika vlnách, prolínané dalšími perverzními hrátkami opakovalo po celý den. Jeho zvrácené choutky byly neskutečné...
Navečer jsem se celá, především psychicky vyčerpaná dopotácela do postele, zpět do izolovaného "království nevěstek". Usnula jsem během chvíle a spala bez přestání až do rána. Další zvrhlé hrátky mě čekaly až za 28 dní...
Po několika dnech jsem si již na svůj nový způsob života pomalu začínala zvykat, i tak mě stále neopouštěly myšlenky na údajně prakticky nemožný útěk. Myslela jsem na něj i přes to, že jsem po celou tu dobu na chodbách paláce svého manžela ani jednou nezahlédla. Možná vám to přijde sobecké, ale chtěla jsem zachránit alespoň sama sebe. "Jemu se to třeba už povedlo... Třeba unikl hned na začátku a teď se někde skrývá venku..." Snažila jsem se utěšovat.
Po třech měsících pobytu, kdy už jsem chodby paláce v omezené míře znala, jsem se odhodlala realizovat nemožné - definitivně jsem se rozhodla pro útěk... Útěk i za cenu zbičování, za cenu pobytu v díře... Čas se krátil a opět nadešel "můj den". "Teď a nebo nikdy!" Dodávala jsem si odvahy. Tak, jako pokaždé, jsem poslušně následovala dvojici stráží do koupelnové místnosti. Poslušně jsem vlezla do připravené lázně, naposled si užít vonné koupele. Tedy alespoň jsem doufala, že je to naposled... "Teď nastal můj čas!" Řekla jsem si po opuštění vany. Sotva mi eunuši podali osušku, kruhovým zatočením jsem ji zkroutila a prudce oba švihla v úrovni očí a ze všech sil se dala na útěk. Ve chvíli se sice vzpamatovali a začali mě pronásledovat a ačkoli znali útroby paláce o mnoho lépe, než já, dokázala jsem se jim v labyrintu chodeb ztratit. "Ufff, setřásla jsem je!" Pomyslela jsem si ve chvíli, kdy přestaly být okolo slyšet jakékoli kroky, kromě mých vlastních. "Jenže....kde teď jsem a jak se dostanu ven z paláce? A navíc zcela bez šatů?" Pomalu a tiše jsem procházela chodby a s neutuchajícím strachem se vrátila až ke koupelní místnosti, abych přes sebe získala alespoň nějakou tu osušku. Pak jsem se pomalu vracela zpět a hledala nejpravděpodobnější cestu k východu. "Snad to vyjde..." Můj krok byl teď ještě opatrnější a pečlivě jsem naslouchala okolním zvukům, ve snaze zavčasu zaregistrovat blížící se nebezpečí, připravena kdykoli dát se na útěk. Podařilo se. Proběhla jsem dvojici stráží v chodbě ústící ven z paláce. I přes velikou opatrnost a snad právě proto jsem úplně opomněla stráže venku u vchodu. Ano, přesně ty, co nás na začátku lapili. Ostatně útěk polonahé ženy ani nemohl uniknout jejich pozornosti. Po několika desítkách metrů honičky v nekonečném písku mě dostihli a odvlekli zpět do paláce. V mžiku mi bylo úplně jasné, co mě teď čeká...
Krvavé rány na zádech nepřestávaly pálit ani po týdnu stráveném v díře. "Konečně moje postel..." Pomyslela jsem si jakmile mě odvlekli zpět mezi ostatní nevěstky. I přes velikou únavu jsem se navečer v posteli velice dlouho převalovala, než jsem nalezla bezbolestnou polohu pro spánek.
Brzy ráno, ještě před snídaní se mnou začala cloumat čísi ruka: "Vstávej, drahoušku...!" Zaslechla jsem známý sarkastický hlas. "Vstávej, miláčku, už je čas...!"
"Dnes na mě není řada!" Zavrčela jsem a otočila se zpět do spánkové polohy.
"Vstávej.....vstávej, už je čas!" Opakoval hlas stále dokola, ale jeho tón i barva se pozvolna začínaly měnit. Náhle zněl o poznání příjemněji.
"Vstávej, miláčku, už je čas!"
"Nech mě být!" Odsekla jsem znovu podrážděně, načež se mnou ta ruka opět lehce zacloumala.
"Tak vstávej, už budeme přistávat - prospala jsi celý let, zlato!" Konečně jsem si začala protírat oči. Mlhavým pohledem jsem na zemi nedaleko sedačky spatřila spadlého průvodce Egyptem. Chvíli trvalo, než jsem si srovnala myšlenky. Zhluboka jsem si odechla a jemně se přitulila manželovi na rameno. Chudák v tu chvíli asi ani nechápal proč... Byla jsem to zase já - já ve svých červených šatech a po mém boku manžel v tmavomodrém elegantním obleku s černou kravatou.


 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6396
autorů: 862