Nokturno.net / tvorba / dílko

V jedné knize s námětem drogové tématiky jsem četl, že narkomanům je jejich „zboží“ velmi vzácné, a proto s ním zachází velmi opatrně. Protože jsem se s nikým takovým nesetkal příliš osobně, neměl jsem důvod tomu nevěřit. Jednou se mi to však vymstilo, je to asi tak rok a půl zpátky…

Bylo pošmourné podzimní odpoledne a já jsem vyšel ven vyvenčit psa. Na ulicích skoro nebyl, všichni se před tímto sychravým počasím skryli do svých útulných domovů a já jsem potkával pouze věrné a oddané majitele psů, se kterými jsem si vyměňoval soucitné pohledy. Nikdo neměl chuť příliš mluvit, snad proto jsme se ani vzájemně ani nezdravili, nejspíš za to mohlo to nepříjemné počasí. Byla mlha, mrholilo.

Po půl hodině jsem se začínal vracet domů z našeho každodenního okruhu a míjel jsem jako vždy malý krámek s potravinami. Bývá zvykem, že se na schodech před ním scházejí party mých vrstevníků a taky banda narkomanů. Ten den tam seděli pouze narkomani a u nedalekého sloupku ležel velký, černý pes. Občas jsem jej potkával, ale nikdy jsem mu nevěnoval pozornost. Můj pes mi šel spořádaně vedle nohy a já jsem byl rád, že na něj nikterak nereaguje. Věděl jsem, že tento přerostlý kříženec labradora s rotvajlerem patří jednomu z oněch narkomanů, ale nebylo jej vidět. Možná za to mohl ten kouř, který celou skupinku obklopoval, ale já jsem je tolik nevnímal. Přemýšlel jsem. Měl jsem o čem.

Z myšlenek mě vytrhnulo až hlasité zaštěkání. Všiml jsem si důkladně toho psa, byl přivázaný ke sloupku na silném řetěze s velkými oky. Vzpíral se na zadních nohách, cenil zuby a od huby mu začaly ukapávat sliny. Řval! Neslo se to celou tou potemnělou ulicí a zvuk se tříštil po stěnách okolních domů. Tu skupinku zahalenou do oblaku šedého dýmu to nikterak nevyrušilo, nikdo se ani nehnul. Pak na chvíli bylo naprosté ticho, zdálo se, že se pes uklidnil a já spolu s mým psem jsem jej minul. Nevěnoval jsem mu pozornost. V tu chvíli tento ďábelský tvor opět začal šílet, já jsem se zastavil a věnoval mu jeden delší pohled. V okamžiku se to ukázalo jako moje chyba. Zvíře se vzepjalo na zadních a nějakým tajemným způsobem se uvolnilo ze řetězu. „Co teď?“, vyvstalo mi rázem v hlavě. V mžiku jsem začal přemýšlet na pořady z televize o tom, jak se bránit násilníkům. Rychle jsem si dal ruce před hlavu a krk. Tiše jsem čekal, jak ten přízrak dopadne na mě! Křečovitě jsem zavřel oči. Cítil jsem, že se mi třesou kolena. Bál jsem se jako nikdy. Mohlo to trvat maximálně deset sekund, ale já jsem měl dojem, že jsem v tu chvíli zestárnul nejméně o tři roky. Stále jsem čekal. Nedalo mi to a lehce jsem kouknul mezi svými lokty. Pamatuji si ten obraz jako dnes. Blížil se ke mně pár divých šedých očí a dvě silné psí čelisti se spoustu zpěněných slin se na mě chystali zaútočit. Dočkal jsem se. Pes mi dopadl svými tlapami na ruce a já ucítil jeho tělesnou váhu. Mohl být stejně těžký jako já. Odskočil jsem, abych se nesklátil pod takovou vahou, a to mě nejspíš zachránilo. Pes se dostal opět na všechny čtyři. „Ještě není vyhráno,“ napadlo mě. Tušil jsem, že se ještě vrátí a bude to chtít zopakovat.

Nezbylo mi než vykopnout z chodníku jednu menší dlažební kostku a tomu psu dát zřetelně vědět, kdo je tady pánem. Nebyla to sice pravda, stále jsem se třásl strachy, ale potřeboval jsem náskok. Podařilo se mi jej jedním šikovným hodem zastavit. Pes znejistěl. Stál na silnici a výhružně na mě koukal. Konečně jsem se zmohl na slova: „Vypadni, ty zmetku!“, zakřičel jsem si pěkně od plic. Ten pes se očividně lekl, stáhl ocas mezi zadní nohy a otočil se. Ani jsem nesledoval, jestli zvíře odešlo nebo zůstalo stát. Vzal jsem to nejrychlejší cestou domů. Před domovními dveřmi jsem si uvědomil, že se stále třesu. Ale u nohy mi stál můj věrný čtyřnohý přítel, vrtěl ocasem a snad se i v duchu smál. Koukal na mě jako na zachránce. V tom strachu jsem na něj úplně zapomněl.

Doma nikdo nebyl a já jsem byl za to rád. V klidu jsem se položil na koberec a zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil. Po několika minutách jsem se přestal i třást. Přemýšlel jsem, jestli je to všechno pravda nebo jen sen. V hlavě se mi hnaly tyto otázky: „Proč ti narkomani nikterak nereagovali? Proč jsem se já stal obětí? Jak se mi vlastně podařilo přežít?…“ Nenašel jsem však žádnou chytrou odpověď.

Posléze jsem důkladně prohlédl svého psa. Bylo to divné, můj pes byl naprosto v pořádku, ten černý přízrak vyjel pouze po mně. Zajímalo by mě, proč… Já jsem z této šílené situace vyšel s četnými škrábanci po rukou a lehkým psychickým traumatem…

Dnes už mi nikdo nevymluví, že narkomanům je jejich omamná látka tak drahá. Když byla toho samého psa o několik dní později prošetřit policie, nebyla na něm znát žádný znak agresivity. Ba naopak, choval se velmi mile a přátelsky. V tom psovi muselo být nějaké opojení, tomu pěvně věřím doteď. Na závěr jen dodávám, že stále platí přísloví: „Jaký pán, takový pes.“