ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Červená jako láska

25.04.08 | Kristina , @, další tvorba | 2881 x | vypínač

Červená

Ach ano, červená, navždy červená… Právě taková byla naše láska! Vždycky to tak bylo a vždycky bude. I když si to ani jeden neuvědomuje. Beznadějně rudá…
Už když jsme se poprvé potkali , zrudla jsem jako rak. Bylo mi to až trapné. Jo, byla jsem úplně rudá, řekla bych že, až po uši a snad i dál. Vlastně ani nevím proč. Ale ty jsi to na mě viděl. Bylo to snad znamení? Nebo jen osud? Tvoje rty byly tak červeňoučký, když jsi na mě poprvé promluvil. Bylo to na mém maturitním plese. Tehdy slovo dalo slovo, tvůj krásný úsměv jsem ti oplatila svým a pak jsi mě poprosil o tanec. Tehdy jsem měla vínový dlouhý šaty a lodičky ve stejné barvě. Tvořili jsme spolu krásnou dvojku, všichni to říkali.
Vzpomínám na další společný večer, to byl myslím říjen a my jsme spolu seděli v parku pod vysokými platany, ze kterých tiše padalo zčervenalé listí. Do rytmu padání listů zněla dvě mladá srdce. Slunce bylo zrovna v západu. Ty jsi mě držel okolo ramen a obloha byla zrovinka plná červánků. Pozorovali jsme je jako malé děti, jak tiše mizí za obzorem. A potom jsi mě chytil za ruku. Tak mě to překvapilo, byla jsem ještě tak mladá a nezkušená. Díval jsi se do mých očí a já jsem se bála uhnout. Ta chvíle byla tak… Krásná! Pak jsi se začal přibližovat stále blíž a blíž… Když už jsem na svém obličeji cítila tvůj dech, přitiskl jsi svoje rty na moje. Naše ústa splynuly v krásném a něžném polibku. Ta chvíle byla tak překrásně dlouhá a já jsem si přála jako malá holka, aby to nikdy neskončilo. Před očima se mi objevily rudé fleky. Úplně jsem se ztratila, v tobě i v sobě…
Když si vzpomenu na tu noc, která následovala… Ach, byla neopakovatelná. Třásla jsem se, měla jsem strach, bála jsem se, ale nebylo čeho. Ty jsi byl tak… Úžasný a něžný…
Všechny ty další noci, které následovaly, byly taky nádherné. Ale jen jediná mohla být „ta první“. Tolik jsem tě milovala. Jako ještě nikoho ve svém životě. Věřila jsem ti. Celá jsem se ti oddala. Byla jsem jen tvoje. Pořád jsem byla zaslepená těmi záhadnými rudými fleky. Postupovala jsem naším vztahem s červeným šátkem přes oči. Byla jsem zaslepená. Teď je už pozdě ptát se: Proč??? Šla jsem stále dál…
Vzpomínky jsou tak krásná věc, ale bolí. A ty jsi mě zradil. Odešels bez udání důvodu, ty hajzle! Prostě jsi zmizel. Šel jsi za svým snem, za jinou ženskou a nebo kam? Ty ses na mě normálně vykašlal. Vysral ses na mě, co? Jako bych byla jen nepodstatnou muškou ve tvým životě. Od tebe, člověka, kterého jsem nade vše milovala, to bolelo dvojnásobně. Oči se mi podlévají krví, když si na to ráno vzpomenu. Pobudila jsem se a postel vedle mě byla prázdná. Nebylo by na tom nic zvláštního. Ale když jsem zjistila, že celý byt je prázdný a to byla zrovna sobota… Začala se mě zmocňovat panika. Co se mu asi stalo? Kde je? Kam šel? Po chvíli plné ticha a přešlapující deprese jsem zjistila, že všechny tvoje věci zmizely. Proč jsi mě tu nechal samotnou? Co se děje? Všechny vzpomínky se mi naráz nahrnuly do hlavy a začaly šrotovat. V kuchyni na lince jsi nechal jeden prostej a sprostej vzkaz – Odcházím, stálo na něm. Jak jsi mohl…? Telefon jsi mi nebral a nijak jsi nereagoval. Víš, chtěla jsem s tebou mluvit. Chtěla jsem vysvětlení. Jeden vzkaz mi nestačil. Ale teď už je to jedno! Už nikdy, nikdy víc…
Nebo že by? Nikdy jsem ti to vlastně nechtěla říct, ale… Bylo to moje tajemství. Rozhodla jsem se, že si tě najdu. Za světa jsi zmizel nemohl. Najdu si tě. Nebudu klidně spát, dokud si to neobjasním. Psala sem ti na mail i na telefon, a nečekaně jsi mi na asi desátou výzvu odepsal. A to naprosto nečekaně. „Ahoj zlatko! Sejdeme se třeba zítra. Co bys řekla schůzce v parku v šest hodin? Budu se na tebe těšit, miláčku. Promiň, byl jsem v cizině. Měl jsem ti to říct. Dobrou noc!“ Překvapil jsi, ale budiž…
Pro naše setkání, které už mělo být poslední, jsem se připravila dokonale. Chystala jsem se pečlivěji než na první schůzku. Všechno muselo být dokonalý. Muselo to klapnout. Přála jsem si, aby to bylo jako tehdy. Vzala jsem si ty stejný šaty a lodičky ve vínové barvě. Když jsem přicházela, už jsi tam čekal. Ten park, lavička, ty a s kyticí růží a slunce v západu – bylo to tak jako tehdy, tak krásně romantické. Přišel jsi načas, to jsi mě překvapil. A ty růže? No teda! Dostal jsi mě. A to je určitě to, co ty právě chceš, že? Po pozdravu jsi mě hned políbil. Líbali jsme se docela dlouho a vášnivě. Úsměv a růže, zdá se, že lituješ, bídáku! „Líbala jsi dnes krásně. Jako kdysi.“ Usmíváš se a podáváš mi květy. Poté mě hladíš po tváři. Ani netušíš, jak jsi teď sladkej. Držím se, abych nezačala brečet. Dostáváš mě. Ale to ty asi chceš, že? Myslela jsem, že je mezi námi konec. Myslela jsem, že už do toho nevpadnu. Ano, myslela jsem, a to byla chyba. Chtěla jsem zapomenout. Být opět volná. Žít bez tebe, zapomenout, to jsem si přála. Ale bylo to jen přání. Já nemůžu… Koukám na tvůj kulatý obličej a poté do tvých modrých očí. Ty se zahledíš do mých. Ztrácím se a myslím, že ty taky. „Co na mě tak zadumaně koukáš?“ Zeptáš se najednou. Cuknu sebou a ty se jen směješ. Jistě, že jsem zadumaná. Nějak mi nedocházejí souvislosti. „Nic.“ Odvětím suše. Obratem po tobě házím škodolibých úsměvem. Ne, jsem si jistá, že teď už nesmím couvnout. Ne, ne, NE!!! Opakuji si v duchu. „Chci od tebe ještě pusu!!!“ vyhrknu a mě s úšklebkem poslechneš. Tentokrát to bylo tak krásný a procítěný, víc než kdy jindy. Bylo to nádherně intenzivní. Bylo v tom tolik smyslnosti, že to nejde ani slovy vyjádřit. „Líbala ses, jako by to bylo naposledy.“ Říkáš tiše. Tuto větu ti oplácím vážným výraz. Chtěla bych ti říct, že to musí být. Ale co to? Proč tvůj úsměv mizí? Snad nechápeš moje myšlení… Povídáš mi něco o životě. Mluvíš a mluvíš. Sleduji tě pozorně. Poslouchám tě intenzivněji, než obvykle. Každý tvůj pohyb, každičký slovo i větu bych si chtěla zapamatovat. Teď v tuto chvíli mi to přijde nesmírně zajímavé. Chci ti alespoň dneska naslouchat. I když už je mezi námi konec, ty to víš i já to vím, ale proč si to nepřiznáme? Proč k tomu mlčíme? Chci to už skončit. Nechci být tím srabem, co bude žvanit o ničem, aby zamluvil to, co se děje. Koukáš na mě. Zdáš se být nejistý. Štvu tě? Znervózňuji tě? Jsi nervózní z mých očí, když vidíš, jak se mi pomalu podlévají krví? Ta rudá životaschopná tekutina musí být deprimující, to uznávám. O to víc tě musí štvát, že je právě z mé nenávisti k tobě. Připadá ti můj skálopevný pohled děsivý? Tak co na mě tak zíráš?!? Proč mlčíš? Proč nic neříkáš? Proč se ode mě odtahuješ? Proč pouštíš moje ruce, aby upadly k zemi? Proč…??? Jak jsi jen mohl, ubožáku… To ti tedy do tvé vlastní smrti nezapomenu!
Vtom pociťuji abnormální touhu tě líbat! Nic zvláštního, jen krásný a něžný polibek. Poté se sunu svými rty k tvému krku. Vím, jak moc tě to dostává a jak tě vzrušuju. Vím přece, co dělám. Znala jsem tě lépe, než jsi myslel. Vzdychneš. „Co to do tebe vjelo?“ ptáš se s neskrývanou touhou v očích. Zdá se, že nechápeš. Právě sem jsem tě potřebovala dostat.
Teď už sama nemůžu na nic čekat. Teď nebo nikdy! Musím konat! Přicucnu se ke tvému krku o něco silněji. Postižená místa začínají chytat nápadně rudou barvu, začínají až fialovět. Ano cucfleky, ty jsi vždycky nesnášel. Teď jsou na tvém krku tak znatelné, že by ses měl stydět. Ale ty jen slastně vzdycháš, zlato… Vzrušuju tě až příliš, že? Neboj! To se spraví, lásko moje… Pche, taková přetvářka! Opatrně zkouším zuby „terén“, ale pak už se neudržím! Jak já tě nenávidím. To máš za to! Za to všechno, co jsi mi kdy provedl. Za to, že jsi vůbec vstoupil do mého života a udělal jsi z něho pohromu! Za to všechno… Se ti dneska odvděčím!
Špičáky své vrážím do tvé měkké kůže. Přesně vím, kde hledat krční tepnu. Je to tak snadné. Když mi první kapky tvojí krve dopadají na jazyk, přisávám se. Tvoje krev je tak chutná a horoucí… S krční tepnou to byl fakt skvělej nápad. Skoro tu tvou životaschopnou rudou tekutinu nestíhám polykat. Teče rychleji, než bych očekávala. Krvácíš příliš silně. Najednou jakoby ses probudil. Teď už se nesvíjíš slastí a vášní, ale bolestí. „Co to děláš? Co se stalo? Proč…?“ Začíná ti to docházet. Tu poslední otázku necháváš nedořečenou. Nezbývá ti tolik sil. Tvoje slova mizí… Padáš na zem. Jsi bezvládný. Hýbou s tebou jen poslední smrtelné křeče. „Seš tuhej…“ Směju se vrahounským smíchem. Tady už jsem skončila. Tady, teď a s Tebou. Z otvoru na krku ti ještě pořád vytéká přebytečná rudá barva. Ale já už se otáčím, jsem na odchodu. Otírám si rty od tvojí krve. Odcházím. A rudé šaty za mnou vlají. Červánky mizí za obzorem. A poslední červené listí padá za staletých stromů v parku. „Že by toto byl konec naší červené lásky?“ Poušklíbnu se. Je definitivní konec. Ze rtu si otírám poslední kapku tebe. Kdyby toto byla alespoň trochu romantická povídka, tak se otočím, třeba se usměju, uroním slzu, zamávám, pošlu větrnou pusu nebo tak něco. Chtěla bych, abys věděl, že já jsem nic nepředstírala. Opravdu jsem tě milovala. Ale teď, v toto tvou osudnou hodinu, vážně není proč… Takže jen promiň!


 Přidat komentář 




› Online 3


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14752
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6312
autorů: 860