Nokturno.net / tvorba / dílko

Semknuti v zástupech muži jdou do polí,
dneska jim na cestu nesvítí slunce.
Ne, dneska ne, odedneška...
Semknuti v zástupech, co vidí, bere dech.
Podivné motyky třímají v ruce...

V plechové boudě je truhlice s granáty.
Ne, nejsou české, nejsou to drahokamy...
Co chvíli bezvládné tělo v zem naráží,
Co chvíli dětský pláč, dětský křik slyšet je,
"kde jsi, mami, kde...?"

Letadla křižují oblohu tam i zpět,
podivná přehlídka krásy.
Ne, není to letecký den, realita...
Ten vzlétl poprvé a ten už naposled,
oheň jak děd Vševěd má zlaté vlasy...

Co chvíli z olova vykvete růže květ,
když střelný rozvíří při zemi prach.
Ne, není rudý, tím se teprve stane...
Zbarví ho po kůži tekoucí horká krev,
ten, kdo ho potká, navždy je v snách...

Válka, ta děvka prokletá,
milence střídá po vteřině.
Ne, není zlá, jen náruživá...
Když chtíči jejímu posloužil ten i ten,
v zátylek jen chladně udeří je...

Ztracen ten, kdo je jí byť jenom na dohled,
lačná je po krvi, získat ji touží.
Ne, není krutá, jen nenasytná...
Ztracen je, koho si vezme pod drobnohled,
smrt je jí lokajem, věrně jí slouží...

Otec, syn, snad i děd,
sotva se setkají zpět se svou vlastí.
Ne, není vzdálená, jen Bohem zapomenutá...
To, co z ní zbylo snad raději nevidět,
tolik ji milovali, teď je jim pastí...

Snad ještě povstane z krve a popela,
než se jí nepřítel nadobro zhostí.
Ne, není mrtvá, jen sražená na kolena...
Snad ještě není to území bez jména,
sestaví armádu z masa a kostí...

Křik a řev, taky pláč skrze dým nese se,
země se otřásá pod koly a pásy.
Ne, ještě není konec, jen začátek konce...
Děsí se, co další temný den přinese,
nedoufá v armádu spásy...

Chtěla by spatřit zas modravou oblohu,
blankytné oči a z obláčků řasy.
Ne, to už asi nepůjde, asi ne...
Prosí a žadoní, k Bohu se obrací,
Ptáš se, "co zbylo z její krásy?"