Nokturno.net / tvorba / dílko

Cerw

I

Jako Kulturní Přispěvatel do Sepersfieldských novin jsem měl zajištěnýpravidelný příjem osmdesát dolarů za pět reportáží.Šlo to vcelku dobře,ale brzyse stalo,že jsem už pomalu neměl o  čem psát.Nabízeli se sice podivné anepopsatelné zvyky kmene Cerwů,ale žádné peníze na světě mě nemohli donutitvydat se mezi ně. Tedy,to jsem si alespoň myslel,dokud mě nevyhledal GeorgeMacGregor.Šlo o  místního podivína a vagabunda,který se občas objevil nanějákém místě a počal ječet věci,jemuž většina ani nemohla rozumět a tistarší,jež mohli,se jen s  hnusem otáčeli,snažíc se ze všech silneslyšet.Nutil mě,abych šel s  ním,přímo mě tahal.Jelikož jsem nemělabsolutně žádné vyhlídky,ani žádný spásný nápad,rozhodl jsem se jíts  ním,abych zabil čas.
Cesta,kterou mě táhl,byla jako rozbombardova­ná,plná bláta asmetí,jež se pletlo pod nohy a téměř znemožňovalo chůzi.V  duchu jsem seutěšoval,že to už už skončí,ale cesta byla čím dál tím delší a když jsem zvedlhlavu a pohlédl v  dáli,uzřel jsem tu samou cestu,jak se táhne do nekonečnaa snad ještě dál,do míst,ve kterých se nezdržoval ani ten největší lidský odpada kde byl onen vagabund prakticky sám.Když jsme však přišlik  polorozbořeným stavbám,jež zde hnily a mohli být jak kostely,taknevěstinci
,objevil jsem ke svému úžasu jakési nejasné stíny a siluety,míhající sestále kolem postraními ulicemi,z  nichž mnohé byly opatřené mřížemiv  svém vstupu.Když se k  nám pochvíli počali přibližovat jakésineurčité tvary v  podivných cárech,ale dříve,než jsme je mohli zahlédnoutv  světle jediné lapmy,jež toto předpeklí nejasně a deliriózněosvětlovala,(ovšem tak,že by i  tvář Biskupa změnila v  tvář šílenéhomaniaka),zvedl Mac Gregor ruku a cosi vyřkl,nejasně­,znějící jako„Anat Soteria“,což způsobilo,že se postavy zastavily a kdyžMacGregor promluvil podruhé ,oznamujíc další oslavnou variaci na jméno„Anat“,všichni se počali kroutit,jakoby v  smrtelné křeči abrzy počali neurčitě a nejasně prosit a hýkat.MacGregor tam jen stál as  lhostejným pohledem sledoval jejich utrpení a až po nějáké chvíli,jakobyz  donucení řekl něco,čemu jsem rozuměl ještě míň,po čemž byli ti ubožácipropuštěni.Pak MacGregor ukázal na jednu z  těch postav a pak kamsi dotmy,jež se rozprostírala za hranicí světla lampy a ten člověk beze slova šel.
Teprve nyní jsem si uvědomil,že ten muž zde musí být absolutním vládcem ajá jsem s  hrůzou zjistil,že tady by se mnou mohl udělat cokoliv a nikdo byse to nedozvěděl.Otočil se na mě,teď už mě netáhl,ale pohledem mi přímonařizoval,abych ho sledoval.Poslechl jsem bez odporu a šel,ač jsem viděl,ževchází do tmy za hranicí světla a ve mě by se krve nedořezal,tušíc blízkýúder,jež mě pošle k  zemi,nebo chlad čísi oceli,jež mi rozřízne hrdlo.Sebraljsem ale poslední zbytky odvahy a,rozhodnut zemřít se ctí,jsem vkročil do tmy.
Bloudil jsem,mučen každou ozvěnou a každým zvukem,připraven stále na tenjeden úder,na tu jednu chvíli,jež navždy mění i  končí životy milionů.Tujsem ale ke své hrůze zjistil,že nemohu dál.Neznám slova,jež by popsala toutrpení,kdy jsem v  naprosté nicotě a najednou nastanuvším naprostém tichuopíral o  studenou zeď a čekal,stále přesvědčen,že zemřu.Náhle všakzaplavilo mé okolí světlo a já jsem zjistil,že stojím pod obřím,zabušeným oknemve zdi domu a nade mnou,v  okně stojí MacGregor a tváří se velicenevrle.Následně odešel od okna,zhasl světlo a něco někomu přikázal.Skrznaprostou tmu jsem pouze slyšel,jak někdo nebo něco přichází a cítil jsem,jak sevznáším ze země,jakoby mě někdo tahal do domu skrze okno.
Po několika vteřinách jsem cítil pod sebou dřevěnou podlahu a neurčitýdech jakéhosi tvora vedle mne.Znovu se ozval MacGregor a na základě jeho skřekuten tvor,jež vedle mě stál a dýchal,odešel.Bylo ticho,jen v  dálce mizelikroky toho tvora.MacGregor si něco mumlal,zřejmě počítal a až když došelk  počtu,jež se mu zdál dostatečný,se pohnul a zapálil lampu,kterou postavilna stůl.Ocitl jsem se v  nízké místnosti,v  níž jsem se báli  postavit, tak byl strop nízko.Kolem se nacházely dvě židle a stůl a potéskříně.
Mnoho skříní a polic,jež obklopovali celou místnost a jež byly do poslednípřímo přeplněné knihami.V  matném světle stolní lampy (světlo venkovní lampynemohlo za žádnou cenu proniknout okny,jež byly neprodyšně zabušeny dřevěnýmiprkny) jsem sice nedokázal přečíst ani jeden z  názvů, ale když jsem sepostavil a otočil jsem se k  jedné ze skříní,zahlédl jsem na policích takovézapovězené tituly jako Maenidus Parae-knihu Toho Francouze,ztracené spisyRoberta Chamberse a Arthura Machena,jež nikdy běžný čtenár neuzří,Ernestůvpřeklad Análů Xiuquanových a i  tituly,o  nichž jsem nikdy anineslyšel-ani od těch Cerwů,jež občas navštíví město-z  nichž bylv  lidském písmu nadepsána pouze Kronika Hormuzdova Města a pak----MacGregormě brutálně stáhl na židly,tak,abych neviděl,ale v  poslední vteřině jsemspatři publikaci,nadep­sanou stejně jako Chambersova nejslavnějšíkniha,ovšem nebyl pod ní podepsán on,ale onen Zapovězený Autor a já jsempoznal,že nejde o  letmý popis Chamberse,ale o  originál Té Hry!
Tento šok mě učinil nemožným chvíli poslouchat a tak jsem nepochytilpočátek toho,co mi MacGregor říkal.
„….….….a proto začali v  Ománu masakry.Ale aťzemřelo lidí,kolik zemřelo, Jeho stejně nenašli.Sultán vyslal žádostik  všem dvorům,ale ani vraždy v  Ukrajině,Por­tugalsku čiIndonésii,výsledek byla jen smrt obyčejných,ne však Jeho.On odešel a vzal sis  sebou i  krabici a to,co bylo v  ní.Máme zprávy,“ řekl paka zadíval se přímo na mě,„že se nachází v  Americe.Konkrétněv  okolí East Side River,v  jedné z  vesnicCerwů,v  Ilaysasha­wey.Vy jste mezi nimi z  nepochopitelných důvodůoblíbený.Půjdete tam a,i  když je možná dalším z  Augurů,nebo kdokolivjiný,ale jestli otevře opět bednu,nemůžu za nic ručit.Máte dva týdny.“.
A  s tím mě vyhodil.Octl jsem se v  absolutní tmě,bez jedinéhovodítka,kromě zdi za mými zády.Proto jsem také zůstal na místě,opřel jsem se avdechujíc pach hniloby,usedl jsem a po chvíli jsem v  tom místěz  nejodpornějších vyčerpáním usnul.

II

Tak započala moje cestu k  nejodpornějšímu národu na světě.Nepřebertesi to špatně,nejsem rasista,ani xenofób,a má nenávist se nevztahuje na celýtento národ-nejsem nacista.Nemám nic proti těm moderním členům tohoto národa,ježopouští své vsi a putuijí po americe a,hlavně,nepo­koušejí se proniknout došamanského umění svých otců.A  i přes to a fakt,že mě ti mladší Cerwové,ježse občas vyskytnou v  Sepersfieldu opravdu nesmírně oblíbený a každýz  nich chce být mým přítelem,z  každého z  nich mám trochu strach.
Doslova nenávidím jen ty členy toho národa,kteří nikdy neopustili svézapadlé vesnice a nenavštívili okolní svět,ty prastaré Cerwské stařešiny,jak jepopsal Abverth Luman ve své knize „Aerothopia“ v  roce1896.(Z  té doby je také poslední popis Cerwských vesnic,Luman zmizel roku1897,jeho tělo se našlo až roku 1943 (tělo bylo rozpoznáno podle mnohočetnýchzlomenin a šrámů a stříbrného náramku,jež měla kostra kolem krku)v  Brazilském pralese-tisíce kilometrů od místa,kde byl spatřen naposledv  King George‚s,kde sebe a svoji expedici zásobil.Po něm už se naoficiální expedici nikdo neodvážil,jen Fernando Jerryl na jakousi poloficielníexkurzi do Ishawaymha,ale z  té se vrátil zcela zbledlý a vytřepaný adalších několik dní dlel zavřený doma,nekomunikujíc se svým okolím.Z  tétoexpedice pak stejně neexistují žádné psané záznamy).Tito stařešinové mají býtneurčitého věku a vlastnit znalosti,před nimiž blednou veškeréencyklopedie.Luman říká,že „Každou hvězdu,jakoukoliv ze všech, kteroujsem jmenoval,oni dokázali přesně určit a zakreslit na mapu v  tmě jejichpříbytků bez oken.Když přišla noc,vytáhl jsem papír a když jsem našel místo,ježznačilo počátek “mapy" na horizontu,zjistil jsem,že ta mapa je stejná,badokonce exaktně stejná,jako mapa tištěná v  akademii,
nejpřesnější mapa,kterou jsem mohl zrovna kde získat.„.Byli“nelidsky propícháni železnými předměty závažných velikostí" a„když na vás pohlédli,vy jste se okamžitě sesuli,neschopnipohybu“.A  i tímto novým aspektem,který jsem si donedávna nedokázalpředstavit ,ale který MacGregor pro mou mysl otevřel,nacházím důvodynenávisti,tako­vé,která pramení z  bezbřehého strachu a která nutílidstvo k  těm nejodpornějším zvěrstvům.Nej­horší,co mě však od nichodpuzuje,je to,co napsal v „Great Plain travels“ roku1797  Professor George Mathew Alexander,první člověk,jež se Cerwi rozhodlvědecky zkoumat:„Když jsem se obrátil na místního mladíka,jež překvapivěznal Anglickou řeč stejně dobře jako já,proč se všichni tak strachují svýchstařešinů,odvrátil ten hlavu a po dlouhém mlčení jen řekl:“Oni ví,kde senachází brány.Oni znají klíče.Oni vědí,jak Je přivolat a jak Jezavázat.„.
Když jsem se dožadoval odpovědi na samozřejmost,jakou byla otázka“Kdo jsou „Oni“,ztichl mladík úplně a beze slova sevytratil.„.Na­vazující paragraf byl vymazán ze všech edicí,když jejAlexander ke stáří doplnil,
snad jako varování.Říkalo se,že se ke stáru zbláznil,ale možná jen vědělněco,co si dovolil říct až když mu život nemohl už nijak ublížit.Mě,ani žádnémuz  profesorů,jež se “in absentia" zabývali Cerwi,se nepodařilo najítjediný výtisk s  tímto paragrafem.Údajně je všechny vykoupilo a skartovalovydavatelství jen chvíli poté,co vyšli.V  určitém vztahu s  tímtonavazuje jistá část textu v „Aerothopii“,jež se nachází mnohemdále,není nijak zvlášť vyznačena,ani separována,snad proto,aby jej nalezli apochopili jen skuteční znalci.Mluví se zde o  následujícím:„A kdyžjsme prošli skrze ten prales, objevila se před námi vegetací zarostláhora,s  naprosto pravouhlou stěnou,na níž se v  nedosažitelné výšceskvěly obří kamenné stavby,jež však čněly ze skal jakoby zevnitř,jakoby tam byloněco mnohem většího,navždy skrytého zraku lidí.Když jsme však přistoupiliblíž,ochromil nás strašlivý, nelidský řev,jež musí rezonovat nejnižším niternemInferna,kakofonická symfonie sta a sta tisíců různých zvuků,jež dohromadytvořily jakýsi nadliský hlas,jež jakoby něco říkal.Když jsem pak pohlédl,uzřeljsme,že ve dveřích jednoho z  těch výklenků stojí jeden z  těchstarců,ve výšce sta a sta metrů,v  místě,do kterého by se nemohl dostatžádným způsobem známým člověku.Když jsem chtěl odejít,otočil se na mě a já jsemucítil onen bájný pohled,ale neuvěřitelným štěstím kolem jeho tváře zrovnapřeletěl jakýsi pták, takže jsem se stihl včas odvrátit a,ikdyž jsem byli  tak stižen jakousi podivnou bezmocností,jež zčásti ochromila všechny méúdy,ale bohudíky jen zčásti a tak jsem s  největším vypětím sil dokázal tamísta opustit a vrátit se do Aiakayshwey,kde jsem plně zkolaboval a doktor našíexpedice mě měl v  péči po tři dny.Když jsem se probral,přišel ke mě jakýsimladík,jež uměl perfektně anglicky a řekl,že jsem zažil Jejich popudlivost apřežil jsem. Poradil mi,abych odešel,dokud nezakusím Jejich hněv.“.Tonapsal v  říjnu 1896,pár měsíců,než v  této zemi tak beze stopyzmizel.A  tam jsem se měl vydat,z  rozkazu mého novéhoSuveréna,i  já.

III

Abych se „tam“ mohl vydat,musel jsem si zajistitv  redakci volno a když jsem řekl,kam se chystám,dívali se na mě jako našílence.Starý Johnson, vedoucí sekce „domácího léčitelství“dokonce navrhoval,abych si na půl hodiny lehl a dal na hlavu studený obkladz  jakéhosi balzámu.Jelikož jsem za ním před rokem zašel kvůli žaludečnímuvředu a po jeho tynktůře jsem ležel týden v  horečkách a nebýt toho,že dostejného domu se nedávno nastěhoval mladý lékař a toho,že za ním zašel můjsoused,když mě neviděl šest dní vyjít z  bytu,přišly by Sepersfieldskénoviny o  jediného Kulturního přispěvatele,jsem jej zdvořile ignoroval.Nežjsem ale odešel na pracovní „dovolenou“,vy­žádal jsem si klíčod archívu a v  něm jsem několik hodin hledal jméno toho profesora místníškoly,jež býval pověstný svou zbírkou podivných a nelidských poznatků,získanýchnepředstavitelnými cestami a odpornými metodami.Přestože z  jehopřipravené,ale nikdy nevydané knihy o  těchto věcech nikdo neviděl jenúryvky,stačilo to,aby byl poslán do předčasného důchodu.Doufal jsem,že mi řekněněco bližšího o  nebezpečí,do nějž se budu muset vrhnout,jelikož jak„Aerothopia“,tak „Great Plain travels“ jennaznačují,ale já jsem potřeboval znát něco definitivního.Žil v  domě na saméperiferii,téměř u  East Side River.Z  prastarého koloniálního domučišela jakási nepřístojná archaičnost,jež se sem prostě nehodila právě dobou,kdy již takové domy nebyly snad nikde a kde tento jediný přeživší mohl sloužitjako morbidní muzeum,ale když jste se dozvěděli,že jej dosud někdo užívá a toplně,povalilo vás to a i  já jsem cítil totéž.
Když jsem zaklepal,ozval se z  domu strašný šumot a jakési nejasnévřísknutí na jeho opačném konci,po němž následovalo jakési otrávenéodseknutí,jako pána směrem k  neposlušnému zvířeti.Následovalo jakésipodivné klapání,jež se ukázalo být chůzí,když profesor Feuchtstern otevřeldveře.Místo jedné nohy-bylo to k  neuvěření-v  dnešní,moderní době mělten muž dřevěnou nohu.Ne ale takovou,která by se dala nazvat primitivníprotézou,prostě ořezaný klacek dřeva,připevněný k  noze řemenem.Když se namě podíval,odplivl si a řekl prostě: „Kdo?“.
(Já):„Kdo “kdo?„.
“O  kom se chcete informovat?Proto jste tady.Nikdo sem nikdynechodí,jen když něco potřebuje.Dokonce i  oni," řekl,otočil hlavou směremk  Garden Villu (malému městu několik kilometrů za East SideRiver)„i  oni se měli jako průměrní vyvrhelové.I  doktork  nim zašel.Ale já?“ usmál se a ukázal svůj děravý úsměv a nakonecdokončil.„Já bych mohl zdechnout a nikdo by si toho nevšiml.Takkdo?“.
„….….….Mám jet do King George‘s  az  něj do Ilaysashawey,pokud to najdu.“.
„….….….…...I­laysashawey….…­.…..“řekl Feuchtstein po chvilce,zaklonil hlavu a na chvíli přemítal.„Ne,nevímkde to je.Nikdy jsem nebyl dál než v  Aiakayshwey,ale bůh ví,že jsem chtělaž do Faedayn.Ale to je až moc blízku ruinám Sasce.Ne,v  tomto ohledu vámneporadím,ale řeknu vám jinou věc: Ilaysashawey leží ještě blíž Sasceským ruináma hoře Mon,té na kterou pohlédl Luman.“
„Faedayn?Mon?Vy jste tam….….….….opravdubyl?“ vyhrkl jsem,protože jsem jeho řeči až potud nevěřil,ale když začalmluvit tak znalecky,opravdu bylo těžké neuvěřit.
„Samozřejmě.Ale jak jsem řekl,do Ilaysashawey vás navigovat nemůžu,maximálně do Aiakayshwey,ale tam vy nedojdete.“.Bylo vidět,že jeuražený,ale člověk rovněž poznal,že opravdu nemá s  kým mluvit a že by semožná nechal i  urazit mnohem víc,jen aby mohl s  někým mluvit.Uprostředmyšlenky,kterou ale nestih vyslovit,jej vyrušil strašný řev z  druhé částidomu.Ihned na mě zapoměl,zabouchl dveře a svou podivnou,neviděnou chůzí odběhlza zdrojem.Řvaní ztichlo,pak se opět pozvedlo,ale po několika zvucích tupéhodopadu,připomí­najících bič,odumřel úplně.
Když řev stichl,čekal jsem před nedovřenými dveřmi a čekal jsem,že se mužvrátí a dopoví,co chtěl,ale když jsem tam už stál půl hodiny a z  vnitřkudomu se počalo ozývat melodické chrápání,jež naznačovala,že se asi skutečněnedočkám,dovřel jsem dveře a odešel jsem,o  nic moudřejší,aleo  den,z  lhůty mi MacGregorem přidělené, chudší.

IV

Když jsem se toho rána vydal na tu bezbožnou cestu,byl jsem neklidný nejenproto,kam se musím vydat,ale i  tím,kudy musím projet,protože jedináskutečná cesta k  území Cerwů vede za East Side River,jen padesát kilometrůod Palmery Ridge.Prestože jsem jen kulturním přispěvatelem,
pracuji v  novinách a tak mi nemohli uniknout zprávy o  podivnýchzmizeních a ještě podivnějších nalezeních.Nap­říklad 6.7.1990  senalezl v  lesích na Sepersfieldské straně East Side River muž,jenž tvrdil,žeje A.T.Jeffry,majitel pivovaru,který chtěl otevřít pobočku v  Palmery Ridgea který zmizel poté, co se vydal do tohoto města,aby podepsal smlouvus  mítním farářem,a to 6.3.1910!Když jej nalezli,potuloval sev  šatech,jež se nosili na počátku století,podpíral se o  vycházkovouhůl,jelikož měl rozdrcené koleno a pohyboval se jen s  krajním vypětímsil.Když byl ošetřen v  místní nemocnici
,přišel jej vyšetřit psychiatr a hned ve dveřích padl v  mdlobáchk  zemi.
Když byl psychiatr postaven na nohy,odpřísáhl,že muž,který ležel nanemocničním lůžku je vskutku jeho děd A.F.Jeffry,kterého viděl nesčetněkrát narodiných fotografiích v  domě své pramáti.Když bylo unkriminované albumdagerotypií přineseno,tu vskutku nemohlo být pochyb že muž,jenž měl stejnouvýšku a nosil stejnou velikost šatů,jako zmizelý,je s  ním identickýi  v směru vzevření a to takovým způsobem,že jakákoliv náhodná podobnostbyla předem vyloučena.Nakonec úřady nabídli vysvětlení-jdeo  vnuka,pochá­zejícího buď z  nějákého Jeffryho bigamníhomanželství,nebo z  čirého záletnictví.Proti tomu mluvilo jak to,že Jeffry,ačprovozovatel pivovaru,byl jinak zapřísáhlí puritán,který se každé ráno modlil akterý ročně dával až směšně velké částky místnímu faráři,i  držitelůmstejného důstojenství v  okolních městech.A  pak také samotný fakt,žei  kdyby zdědil podobu po svém dědu,nemohli by mu dokonale pasovat všechnyšaty a veškerá obuv,jež zůstala po zmizelém z  doby před jeho zmizením a ježrodina dosud opatrovala,z  popudu Jeffryho manželky, která bláhovědoufala,že se Jeffry jednou vrátí.Sedávala celá desetiletí u  okna avzhlížela na cestu,vedoucí k  Asayskému mostu,jedinému spojení Sepersfieldus  Palmery Ridge,dokud nezapadlo slunce,což činila nepřetržitě až do svésmrti v  požehnaném věku 81  let roku 1961.Aby bylo možnodemonstrovat,jak dalece věřila v  manželův návrat,je třeba uvést,že pro tenpřípad podmínila udržením všech věcí Arthura Jeffryho v  nedotknutém stavuv  jeho pokoji (jež byl po celá léta uzavřen a kontroloval se jen jednou zapůl roku) odkázání svého nemalého majetku svým dětem.
A  naposled proti této věci mluvil i  fakt,že nalezený muž,ježv  žádném případě netvrdil,že je dědicem Arthura Jeffryho,ale samotnýmArthurem Jeffry,nedokázal poznat jedinou technickou vymoženost z  doby předrokem 1910  a padal do stavů panické hrůzy,kdykoliv spatřil na nějakém doměsatelitní příjmač.
Nakonec,po dlouhé debatě byl případ smeten ze stolu,muž byl prohlášen zašílence a uzavřen do ústavu,odkud nesměl,na nařízení města,nikdy vyjít a veškerédůkazy,svědčící o  špatnosti tohoto rozhodnutí byli zničeny-oblečeníi  veškeré věci po Arthuru Francis Jeffrym byly spáleny i  s celýmrodiným domem Jeffryů v  nikdy neobjasněném požáru,před jehož hlavnímvypuknutím viděl místní hoch z  místa ujíždět auto.Jeffryové nebyli doma,
zrovna byli nečekaně pozváni na nějáký úřad kvůli ověření podpisů na všechúředních dokumentech,vys­tavených na Geralda Jeffryho od října 1982.
Muž,který se vydával za Arthura Francise Jeffryho byl dva roky poténalezen mrtvý v  cele s  dýkou v  levé ruce a s  dopisem narozloučenou.Jeho smrt byla klasifikována jako sebevražda,aniž bylo vzatov  úvahu že během celého přelíčení,jež s  ním bylo po jeho nalezenívedeno,psal zásadně pravou,a ani to,že dopis, který údajně napsal se rukopisemnemohl srovnat s  ničím,co muž prokazatelně,před svědky,napsal.Nikdy se aninepodařilo prokázat,jak a odkud si mohl dýku obstarat a dostat ji k  sobě dopokoje, pouze byli propuštěni 2  lékaři za „zanedbánípoviností“.

Když jsem přešel přes Asayský most,jež notně zhuntovali nedávné povodně atak se nedoporučovalo po něm jezdit,vyvstalo přede mnou dilema:Buď jít pěškypřes odpornou,nepřed­stavitelně zkroucenou vegetaci okolních lesů ažk  cestě směrem ke King George‚s,nebo jít do Palmery Ridge apronajmout si vůz.Již jsem vstupoval na cestu,jež mě měla dovéztk  Iole,poslední vesnicí před územím Cerwů a okolních „krvesmilnýchměst“,když tu jsem cosi zahlédl.Jistě,bylo to až těšně na hranici méhozorného pole a uzřel jsem vskutku jen matný obrys,ale přesto jsem si nemohlnamluvit,že to,co jsem právě propásl,nic nebylo.Ohlížel jsem se dál,sbírajícodvahu a přibližujíc se trochu blíž k  neudržované části lesa,kudy nechodíani obyvatelé z  Palmery a kolem níž jsem ono cosi zahlédl,ale neviděl jsemnic než stromy,jež zde nerostly jen do výšky,ale byli zde i  exempláře,kterése kmenem doslova plazily po zemi jako hadi a rovněž takové,jež obtáčeli kmenyjiných stromů a někdy vytvářeli tak spletité propletence,že člověk praktickyihned ztratil orientaci.To ale nebylo to nejhorší.To bylo to,že tyto stromy ažmoc často připomínali klec pro nějáké obří zvíře,někdy tak obrovské,že se minevybaoval živočich,jež by v  nich mohl být držen.Jak jsem tak přemítalo  místní flóře,opět jsem to zahlédl.Pravda opět jen koutem oka,aletentokrát jsem byl připraven a otočil jsem hlavou opravdu v  okamžiku.Uzřeljsem jakýsi nejasný obrys bílé barvy mizící v  stromech přede mnou.Když jsemk  tomu místu,kde „to“ zmizelo,neuzřel jsem nic,ažv  poslední chvíli,když jsem chtěl již odvrátit zrak,jsem spatřil dalekopřed sebou,mezi tisíci větvemi a plíživými kmeny obrys,připomínající obříhoprimáta z  afrického pralesa a zároveň jsem uslyšel vzdálené chrastění,jakoby někdo pozvedal svazek klíčů.Toto rozhodlo a já jsem, pln obav z  tohoi  onoho,běžel po cestě,která vede do Palmery Ridge.

V

Dostat se do Palmery Ridge je vcelku snadné.Stačí sledovatdlouho,v  zemi udusanou stezku,jež vás od mostu zavede tam,kampotřebujete,do zhruba osmi minut.Je pravda,že kdybych si předtím a potom,co jsemna tu cestu vkročil,nekon­troloval čas,odhadoval bych ji na několikhodin,tak úporně dotírala na mou psychiku jak předešlá událost (a koneckoncůi  všechny události předešlé a snad ze všech nejvíc ta,která mě přivedla ažsem),tak i  dotěrné úryvky z  novinových článků,pojedná­vajícíchv  nějáké souvislosti s  městem,k  němuž jsem se právěblížil.S  každým krokem jako bych se přibližoval právě o  krok blížk  svému Stvořiteli,jež nade mnou má vynést svůjsoud.Jeden….…dva­….…..tři….…..­.jsemtam.
Najednou jsem stál před starými,nijak nemodernizovanými domy města,ježnení zapsané v  žádném katastru a není vyznačena na žádné mapě a kde je vámpořád zima,ať jdete kamkoliv a uděláte cokoliv.
Jedna z  věcí,která mě překvapila,bylo,že jsem sem došel,aniž bychměsto vůbec zahlédl.Okolní porost sice mohl být vysvětlením,ale přece jen jsemmohl alespoň něco slyšet,a ne vejít z  ticha do….…..no,nedá seříci do hluku, jelikož celé město je vždy tiché,ale nejde o  ticho,ježčlověk slýchá zrána,než se probudí svět,ale ticho,která obchvátí zemi,když zemřestátník,truchlivá důstojnost,skrý­vající v  sobě to,co se nevyslovujeproto,že nikdo po smrti nepřežil,aby to mohl říci.
Každopádně jsem byl zde a musel jsem projít a zapůjčit si někde vůz.
Naděje,že zde najdu nějákou půjčovnu out,ale odumírala,už když jsem uzřelcelé to město,kde se nezbudoval nový dům od roku 1775  a když kolem měpostupně projelo několik koňských spřežení,opustil jsem tuto naději úplně aobrátil se na jednoho muže s  otázkou,kde a od koho bych si mohl pronajmoutvůz s  koněm.Muž,který měl kolem krku těžký sříbrný kříž a na rukou mělvypálené horkým železem jakási slova v  latině,zvedl ruku a ukázal na sešléstavení na druhém konci města.Když jsem k  oné budově došel a zaklepal,nikdomi neotevřel.Zaklepal jsem silněji,ale nezměnilo se nic.Až když jsem zabušilpotřetí tak se zámenk dveří nějákým způsobem uvolnil a já mohl vstoupit.Stáljsem ve vlhké místnosti,kde na posteli uprostřed pokoje ležel muž přikrytýdekou.Najednou se mě chopila hrůza.Mrtvola! Mrtvola v  domě a jás  ní!Jak to vysvětlím,jak se ospravedlním,jakdokážu….….…...Počal jsem nervózně pobíhat v  kruhu a doněčeho jsem vrazil.Ozval se dunivý zvuk a ihned po něm zachraptění.Ohlédl jsemse, čekajíc policii,jež mě přišla zatknout za vraždu a nalezl jsem mrtvolu jaksedí na posteli a zapaluje si cigaretu.A  tu mě napadla nevídaná myšlenka-cokdyž te muž ožil?Tu jsem se počal v  duchu modlit,abych ubránil svou dušiplamenům pekelným,ale mé tiché volání Kristova jména přerušil zvuk splachovanétoalety.Tu jsem uzřel,jak z  jakýchsi do zdí zasazených dveří vycházímrtvola muže a upravuje si šat,jako po potřebě.Ale mrtvý přece…...mysleljsem.A  teď mě napadlo opět to,že muž možná ožil.Pomalu, neslyšně jsem sek  němu přiblížil a již již jsem se ho dotkl na krku,abych zjistil,jestlidýchá,když tu se na mě otočil a ohnal se po mě se vší silou.
Odlétl jsem na druhý konec pokoje (což nebylo tak daleko) a vzal jsemdruhou o  zeď.Byl jsem zkroucený strachem před hněvem zabitého,když tu semrtvola muže postavila nade mne a chtěla vědět,co zde dělám.Byl jsemomámen,nedokázal jsem pochopit,že takové otázky klade mrtvý.Ne,jistě nenímrtvý,oživl,napadlo mi.Ale potom,když jsem viděl,jak mrtvola vydechuje kouř zezapálené cigarety,mě napadlo divná věc….….co když muž vůbecnezemřel?A  v tu chvíli mi došlo,že ani vlastně nevím,proč jsem považovalmuže za mrtvého,když jsem se ani nepřesvědčil.Muž opakoval otázku,značně otrávena já jsem teprve teď našel odvahu říct,proč jsem přišel.Podíval se na mě trochunevěřícně,pak si na mě sáhl,a pak se teprve počal chovat přibližně podle toho,žejsem přišel vyhledat jeho služby.
Odešel na druhý konec pokoje a odněkud vytáhl svazek klíčů,oblékl se a ažskoro venku na mě udělal jakýsi posunek a já pochopil,že mám jít za ním.
Prošli jsme kolem celého domu na malý dvůr a já užasl:šlo o  stájkoní.
Muž mě stroze informoval,že ke King George‘s  se člověk dostanejen po silnici nevalné kvality,jež zanechá každého cestujícího v  strašnétělesné konstituci.Pak otevřel branku,vlezl dovnitř,a ihned ji za sebou zavřel azamkl.Prošel mezi koňmi všech tvarů a velikostí a vyšel s  nesmírně starou,vypelichanou herkou,která se neurdržela ani na rovné cestě.Předal mi ji, zaháklji k  velkému vozu a požadoval peníze,zdůraz­ňujíc,že je chce hned,kdybych se nevrátil.
Dal jsem mu je,nasedl jsem a za strašného hýkání mé herky jsem vyjelz  Palmery Ridge,slyšíc šepot desítek místních,rozhoř­čených nadtakovou troufalostí.

VI

Celou cestu až k „silnici“ ve směru KingGeorge‚s  byla cesta pomalá a vleklá,jelikož ta náhražka koně sepohybovala rychlostí pět metrů za minutu.
Nakonec mě rytmické klimbání a všeobecná nuda zafungovali dokonale-stejnějako vně MacGregorova domu,mé nervy spustily mechanismus a já jsem skoro usnul.
„Skoro“.Protože jen jak jsme vstoupili na hrbolatou„silnici“ ke King George‘s,kůň se napřímil,zařehtal avystartoval takovou rychlostí,že jsem málem vyletěl ze dveří,o  které jsembyl předtím opřený.
Celý vůz,jež byl notně zpráchnivělý,držel pohromadě jen tak tak aněkolikrát z  něj i  kus odpadl.Kůň se nedal za živého Boha zpomalit,anaopak byl čím dál rychlejší.Když jsem se již již loučil se životem,vůz senajednou zastavil.
První,co jsem po nenadálém klidu uslyšel byl jakýsi chrochtavý,slintavýzvuk,jež vycházel zepředu.Když jsem otevřel dveře,jež vedli k  řídícímustanovišti,na němž jsem seděl,než jsem si šel lehnout dovnitř,(dávno předšílenstvím oné jízdy) uzřel jsem jen koně,jak se posledním mohutným kousnutímzbavil opratí a odběhl následně do okolního houští.Tam zalehl a jakoby čekal.Poněkolika chvílích veškeré okolní zvuky přehlušilo jakési skřípání ,ježkulminovalo v  příjezdu chatrného dřevěného vozu.Vepředu vůz táhl černýkůň,nebo dva.Nebo čtyři bílý,nebo….…...ač se to může zdát hloupé,jávlastně nevím,kolik jich bylo.Vím jen že někteří byli zdravé,
výstavní kusy a jiné byli téměř chodící mrtvoly,jež vyhlíželi,že každouchvíli padnou a už nevstanou.Muž,jež je řídil měl na hlavě široký klobouk,jež muzakrýval tvář a nemluvil ,jen tiše cosi šeptal někomu ,kdo tam nebyl.Když jsemse ale podíval pozorněji,zdálo se mi,že vedle muže sedí jakýsi stín a podletoho,co jsem si myslel,že jsem uzřel z  jeho tváře,vypadal,že tento téměřneslyšitelný šepot poslouchá s  nebývalím zájmem.
Za mužem a jeho možnou společností se nacházela beztvará hromadačehosi,přikrytého plachtou.
Pak se ně me oba otočili.Muž v  klobouku ale cosi řekl stínu a tenpokýval hlavou a oba jeli dál.Vzadu za sebou jsem slyšel jak si kůň otráveněodfrkl a vydal se na cestu zpátky k  vozu,znovu se zapřáhl a přešel až ke měa zastavil se s  takovým gestem,jakoby mi chtěl naznačit,že mám znovunasednout.Učinil jsem tak,jelikož bych tu cestu pěšky neušel ani tam,ani zpět anocovat v  těch vlhkých houštinách,kde policie,když již kolemz  donucení projela,našla pěknou řádku mrtvol.
Zrovna když jsem nasedal,otočil jsem se a v  dáli jsem zahlédldřevěný,
skřípající vůz.Vtom se ale kolem prohnal vítr a nadzvedl plachtu a jázahlédl,co muž v  klobouku vlastně vezl,nasedl jsem a pokynul jsem koni,jelikož mi jeho rychlost nyní připadala jako ideální.Jen v  místě,když jsmeprojeli kolem druhého vozu,mnou projelo mrazivá rekolekce knihy deBrazovi,spojená v  konečné fázi s  tím,(tedy alespoň si myslím,že se tostalo),že mi muž v  klobouku zamával na pozdrav.

Zbytek cesty uběhl v  nepříjemné rekonvalescenci a do KingGeorge‚s  jsem dorazil kolem osmé hodiny.

VII

King George‘s  je ospalé,nepříliš známé a poněkuď zaostaléměsto,patřící k  pásu měst,jež založili odvážnější kolonisté v  19.století,oficiálně aby se využil nevyužitý potenciál,ale vskutku proto,žeamerická vláda v  té době získala přímo fóbii z  kmene Cerwů,tohotojediného neindiánského kmene původních obyvatel,jež o  sobě tvrdil,že zdedlel předtím,než se v  americe objevil první indián,a jehož někteří členové(z  nichž několik set prý žilo na bájném ostrově,jež měl navštívit Kolumbus)vykazovali již v  počátcách kolonizace ameriky jisté arabské znaky,ježpravda nebyly dominantní a ani příliš rozšířené,ale jež dodnes pletou hlavyi  současným etnologům a o  nichž se anonymní autor knihy Ardonum Calae(jež nemá s  latinou,již se snaží imitovat,vůbec nic společného,jde pouzeo  vulgární směsici hispánštiny a italštiny,ale jež i  přes svouvulgárnost vypráví nadmíru inteligentní epizody z  domnělé Kolumbovy výpravyna ten ostrov) zmiňuje takto:
„A  oni všichni když se jich byl na to zeptal kdo chtěl(s  pomocí muže z  pevniny,jež znal jazyk spolešný několika stařešinůmtoho ostrova),děli,že ke krvi starých Cerwů se přifala v  dávných dobáchkrev těch bojovníků Císaře Pouští,jež opustili jeho trestnou výpravu a usadilise v  té zemi,poté,co “byli popravili zrádcekrve,Yakerwa„­.Tvrdili,že mezi oběma národy,jejich a národempouště,vzpláli mnohé bitvy,než nakonec zavládl mír,vynucený vražděnímY‚ackeiovým,jež si chtěl zemi,jež Cerwům dal už Hangey,vzítnazpět.A  tak pozvedli oba rody zbraně a vyhnali ty bojovníky,jež se císařodvážil proti nim vyslal.Vysílal by ale jistě znovu a znovu,po mnohé generace ajen smrt tří zemí,jež on byl zničil,uchránila ten rod před pádem.
A  tak,když nastal vynucený mír,počali oba rody žít pospolu a brzy sestali rodem jedním,přesto však ostalo mnoho rodin v  každé vesnici,jež sikrev , podle slov jednoho obzvláště odpudivě vyhlížejícíhostarce,“ponechali čistou„,čímž se bylo vysvětlila ta deformovanátvář,která se na nás po celou dobu výkladu nejapně šklebila.“.
Historici i  etnologové takové vysvětlení zavrhli a prohlásili toto zapouhou smyšlenku a když jej po prvním vážnějším kontaktu roku1842  potvrdili i  sami Cerwové,degradovali jej na pouhý„folklor“.Nic nedbali studie Geralda Hadea,otce toho nechvalněznámého Sira Algernona,z  roku 1864,kde rozpytvává zápisky máloznámého,téměř zapomenutého arabského historika Al Buchaida,jež byl údajně žákemAlhazredovým a ikdyž se od něj odvrátil, dál tajně využíval znalostí jež pod nímzískal.Věnoval se historii zapomenutých afrických a ve své knize „Národyod Šedého Oceánu“ se zmiňuje i  o svazu více než sta beduínskýchkmenů,jež v  tichossti žijí v  obřích kamnenných městech av  obrovských pouštích mezi nimi tam,kam se jiní tuaregové zdráhají jenpřiblížit a jimž vládcne po nevyšíslitelné tisíce let jeden Císař,jehož sicenejmenuje z  nevědomosti,ale spíše z  představy,že čtenář,jež by sezájmem četl tyto pasáže by je znal a jiný by na tom byl lépe, kdyby senedozvěděl nic,co by ho mohlo donutit ptát se na věci,které by jej mohli přivéstk  osudu podobnému jeho velkému učiteli,jehož,mezi řádky to jasněprosvítá,i  nadále ctil a v  jedné větě dokonceprohlašuje:„A  kdo by se chtěl vydat v  tu zem,musel by dátpozor,by neskončil jako největší ze zemských básníků.“.
V  této knize se mluví i  o „dlouhé výpravě proti ČerveněŽhnoucímu Dvoru na vzdáleném ostrovu“ a Hade jasně dokazuje,ževeškeré,z  jakýchsi ještě archaičtějších textů a vyprávění zprostředkovanéinformace a popisy toho „vzdáleného ostrova“ se v  zásaděschodují s  některými dobovými i  současnými charakteristikamikontinentu,včetně popisu hor „desetinásobné délky od Bagdáduk  Sa‘aně“,jež Gerald Hade identifikuje jednoznačně jako„Velké Skalnaté pohoří“.Po smrti Geralda Hadea nikdo již takovouhypotézu nevznesl,až jeho syn,nechvalně známý Sir Algernor,jež se stal siremdíky tajnému elaborátu pro dvůr Jejího Veličenstva,věnoval tématice několikzběžných poznámek,ale ani on se neodvážil obhájovat otcova tvrzení,snad aby jejneměli za blázna.Jak ironické,když člověk uváží….…..
Města,k  nimž King George‚s  patří,se nazývala„Členové Linie“ a patřilo k  nim i  nedaleké Idiomay aArbitrary Station.Města byla původně keálovsky zásobená,jak zdravými,mladýmilidmi i  sociálními zařízeními ,ale postupem času si počali navzájem záviděta tím pádem i  nenávidět a tak se počali ženit jen mezi sebou,takže kdyby seobčas do měst nepřiženili nějácí Cerwové, dávno by všichni pomřeli.
Nechal jsem „kočár“ i  s koněm na jednom„parkovišti“ vedle mnoha podobně „nových“ vozidel avozů a usadil jsem se v  jednom malém hotelu,kde občas ubytovávalihosty,když náhodou nějácí přišli a chtěl jsem spát.Ale už zde se projevovalajedna zvláštnost,spojená s  národem Cerwů.Většina zdejších lidí,tedy alespoňtěch
,kteří byli zřejmě potomky Cerwů,počala konat běžné denní činnostiv  noci.
Snažil jsem se nevnímat zvuk autobusů a celé omezené dopravy ,jež se,
podobna lidským střevům,táhla na malém prostoru něuvěřitelně daleko pokřivých,špinavých ulicích plných opilců,jež s  nadávkami prožívali„boleest hlavy“ z  denního pití.Ale mé podivné nervy mě přecejen ani teď nezklamali.Vzal jsem polštář,přitiskl si ho na hlavu a omezil sipřístup kyslíku do té míry,že i  přes mírné přidušení jsem si dokázalodpočinout.

VIII

Ležel jsem tak snad dvě hodiny.Pak mě ale vzbudilo klepání,kupodivu na médveře.Vylezl jsem a otevřel.Za dveřmi stál jeden můj známý,profesorz  Guan-Salemu,jež se nachází několik desítek kilometrů od území Cerwů a ježje jimi navštěvované mnohem častěji,než výrazně vzdálenější Sepersfield.
Tedy byl.Ale po „vraždách bílé noční košile“ a po jejichnedávné reminescenci v  očích světových médií,je počali lidé z  městavyhánět a tak se v  této „mekce“ styku Cerwů s  modernímsvětem rozhostilo po nocích,od zbudování města roku 1799  neznámé ticho.
Profesor Etherleyby byl muž,který právě díky této bývalé blízkosti a lehkémožnosti kontaktů vydal,podle vyprávění samotných Cerwů,několik nekonvenčníchteorií,včetně té,mluvící o  geofyzikálních zvláštnostech podloží pod řekouCoachamaca,jedinou řekou na Cerwském území.
Tvrdil,že díky zvláštnému podzemnímu proudu vod z  arktických vod zdezůstává led i  po převážnou část léta.Většina lidí tomu nechtěla věřit aautority k  tomu kompetentní raději na danou tématiku nepromluvili anislovo,jelikož jim jejich agenti toto sice potvrdili,ale jak by to měli vysvětlittupým masám,jinak než mnohoznačným mlčením?
Etherleyby tam tedy stál,což mě ve své podstatě ani nepřekvapilo,už dávnojsem čekal,že se sem vydá,znal jsem jej dobře a věděl jsem,že nevydrží dlouhobez studijního „materiálu“.Co mě ale zarazilo bylo,že ze všechměst přišel zrovna do King George‘s  a že mě zde i  našel (ač byse to nedzálo, King George‚s  je osmitisícové město a tak není anizde jednoduché někoho vyhledat,obzvláš­tě,když se na vás místní,deformovanílidé dívají skrz prsty a chovají se k  vám,jako k  poslednímuz  posledních a když se jich na něco zeptáte,prostě si odfrknou a dělají,ževás nevidí).Chvíli jsem na něj nevěřícně civěl a mám pocit že můj výraz byl dostpodobný tomu muže,jež mi v  Palmery půjčil onen „vůz“.Až kdyžjsem počal cítit jistou trapnost situace,pozval jsem jej dál.Profesor Etherleybyse nenechal dvakrát pobízet a došoural se dovnitř,(před lety mu na nohu spadlakamenná chatrč v  jedné Cerwské vesnici,kam se přes vyslovená varováníodvážil vydat a odkud ho po necelé plhodině odváželi do nejbližší nemocnice),bezjediného slova pozdravu.
Posadil se,trochu komicky a až po notné odmlce se mě zeptal,co hledámv  King George‘s (znali jsme se z  jedné konference).Jen tak,bezjakývkoliv zdvořilostních formalit.Řekl jsem mu (co jiného jsem mu měl říct?) žejsem se vydal studovat Cerwi a že o  nich hodlám napsat článek doSepersfieldských novin.
Jen pokýval hlavou,sundal si kabát a se slovy „Budu se musetvyspat,než vyrazíme.“ si lehl do mojí postele.Nejprve jsem se ho snažilvzbudit,ale když se po mě ohnal svou vycházkovou holí,pochopil jsem,že je tomarné, posadil jsem se do křesla a snažil jsem se usnout takto.Nakonec jsem toale vzdal,oblékl jsem se a vyšel jsem do noci.
Všude to vypadalo,jako by byl jinde den,jen člověk neuzřel ani slunce avětšinou ani měsíc,protože husté výpary z  Coachamacy zatmívali vždy téměřcelou oblohu.Šel jsem si koupit noviny,ale málem mě srazil mladík na prastarémotorce.Za ním projelo několik policejních „aut“ a pojízdnýchstánků.Když jsem všechnu tu špínu dne viděl tak čistě a ještě v  noci,zasvětla obloukových lamp,modlil jsem se,aby měl Etherleyby těžké spaní, abychmohl vzít svůj kabát,na který si v  pokoji lehl a nepozorovaně uprchnout zesvého pokoje,jelikož jak ho znám,určitě by netoužil po ničem jiném než se ke měpřidat (jak už sám naznačil tím „než vyrazíme“) a vláčet mě povšech odporných,hni­lobných,plísní prolezlých zákoutích a nutil mě spolus  ním „zkoumat místní domorodce“,jak říkal nezřízenému pití apopřípadě i  jiným činnostem (v  King George‚s  bylo několikprastarých opiových doupat) a na to jsem neměl,zvlášt v  této atmosféře,anipomyšlení.
Když jsem ale dorazil zpět,Etherleyby byl už oblečený a podával mi mojevěci,zabalené do ruksaku.A  jelikož čtenář musel už z  mého popisudiktátu v  domu MacGregorově,pocho­pí,že nejsem příliš odbojný člověk atak,když ode mě člověk něco vyžaduje,udělám to.Ať je to cokoliv.
Před domem jsme nasedli do vozu,kterým zřejmě přijel Etherleyby a poněkolika odbočkách křivolakými ulicemi toho doslova hnijícího města jsme užprojížděli po otevřených plochách ,jež byli náhle uzavířeny odnikudvyvstávajícím pralesem-nechvalnou známkou toho,že jsme se blížili ke Coa-e,prvníz  vesnic a místu,kde podle nejasných očitých svědectví jeho společníkůúdajně zemřel Luman,autor „Aeorthopie“,v  níž také předvstupem varuje návštěvnéky takto:
„Kdož chce v  tu zem vstoupit,měj na paměti,že ročně navrátí seze tří,jež do ní vstoupili jen dva,z  nichž jeden bývá poté zpravidladočista šílený“.

IX

V  Cerwských lesích se může člověk lehce ztratit,protože takové pojmyjako cesta jsou zde zcela cizí.Jsou zde sice vyšlapané stezky,ale ty jsou taknepoužívané ,že je člověk musí spíš tušit,než sledovat.Navíc noc,za které jsmeprojížděli na viditelnosti nepřidala,takže i  kdybych alespoň nevěděl,že zdepotkáme lidi jako ve dne,stejně bych cestu nedokázal kvůli nervůmsledovat.Řízení jsem přenechal Etherleybymu a sám jsem se mezitím musel dívat pookolních obrysech krajiny,jelikož se mi zdálo,že jsem několikrát koutem okazahlédl onu bělavou věc z  lesů okolo Palmery Ridge,ale uznávám,že to mohloa pravděpodobně bylo způsobeno mým neustálým nervovým vypětím,způsobeným tím,žejsem od předešlého dne nespal.
Nebo noci.Tehdy jsem se v  tom nevyznal o  nic víc než teď.
Když jsme vyjeli z  nejhustšího úseku těchto lesů jsem překvapivězjistil,že počalo vycházet slunce.Již jsem počal klít,že již asi nikdyneusnu,když tu jsem viděl,jak jsem se mýlil.Celá ves bylatichá,poklidná­.Neozval se ani jediný zvuk a teprve pohled na několik Cerwův  tkané látce s  mnoha kostmi jako ozdobami (u  některých jsem aleraději neurčoval původ),jak spěchají,
bosy do oválných hliněných domků a zavírají za sebou dveře,mi skutečněpřipoměl,kde jsem.Otočil jsem se k  Etherlebymu a navrhl jsem mu,aby jsmezde alespoň pár hodin zůstali (neboť ikdyž šlo o  Cerwskou vesnici,Coa bylapřece jen blíže okolnímu světu a zdejší obyvatelé většinou už byliv  některém z  měst „linie“,takže znali alespoň základymoderní společnosti,což se o  vzdálenějších vesnicích říct nedalo),on alejen zavrtěl hlavou a řekl, uzurpujíc si vedení „expedice“,že zdezůstaneme jen půl hodiny a pak hned odjedeme.Pomyslel jsem na MacGregorovušibeniční lhůtu a neochotně jsem souhlasil.Postavili jsme vůz doprostřed vesnicea on,se slovy že můžu „klidně spát“ odešel „něcozařídit“.Sledoval jsem jeho odchod a když jsem si byl jistý,že mě užnevidí,sesedl jsem z  vozu a počal se procházet po vesnici,protože jsemzaprvé už ani nechtěl spát a za druhé bych rozhodně nikdy nespal v  Cerwskévesnici,na to se mám až moc rád.Ale je možné,že lidem z  Coa křivdím,přecejenom jsem v  Sepersfieldu potkal několik Cerwů, kteří údajně byliz  Coy a se kterými jsem si celkem dobře popodíval, dokonce jsem posbíralněkolik námětů na budoucí články,ikdyž z  některých mě občas,při procházenístarých papírů,zamrazi­lo,načež jsem to zase uklidil do těch himalájí,jimžobčas víc satiricky než vážně říkám můj „archiv“.Je pravda že jsemna druhou stranu ,vedle své bigotnosti (vím,někdy se nekontroluji) doufal,žepotkám nějákého známého a od něho se dozvím něco,co by mi při další cestě mohlopomoci,nebo dokonce lokaci onoho „muže s  krabicí“,nebokterého ďasa.Pak bych mohl odjet zpátky domů (ať bych se tam dostaljakkoliv),říct to MacGregorovi,možná z  toho všeho i  vytřískat článek apak si vzít půlroční skutečnou dovolenou na zotavení.
Ale byla to hloupost,v  Cerwu člověk nenarazil na člověka,dokudsvítilo slunce.
Jen jsem na to pomyslel,uslyšel jsem kroky.Ohlédl jsem se a viděl jsem jakněkolik Cerwů opouští své půlkruhové hliněné domky a směřují kamsi donepřehledného davu domů,nahuštěných do naprostého středu vsi.Mezi nimi jsempoznal i  Yahoi Saychojo-a,mého starého známého,jež mě dva roky předtím učilzákladům Cerwského jazyka.Jelikož byl v  Sepersfieldu mnohokrát a jelikoždokonce u  mě několikrát přebýval,věděl jsem,že šlo o  takkonzervativního zastánce starých „zvyků“ (za zvyk bral cokoliv,conenarušovalo,ale naopak podporovalo jeho vžitý,neměný životní styl),že by nikdya pro nikoho nevyšel z  postele přes den,aniž by to bylo životně důležité(vyprávěl mi,že dokonce zaspal i  požár Sepersfieldské opery).
A  právě tento Cerw utíkal celkem vysokou rychlostí a ve dne!Plížiljsem se opatrně za ním,ale tu mi v  tom počal bránit nelidsky silný pocit,ženic takového vlastně nechci.A  to přece nebyla pravda!
Chvíli jsem tam stál a chtěl jsem jít dál,ale nemohl jsem,protože jsemnechtěl ,ale zároveň jsem se nemohl vrátit,protože mi moje tvrdohlavostnedovolovala ustoupit.A  jak jsem tak stál,neschopen zhola ničeho,tu jsem sivzpoměl na něco,co mi kdysi říkal jiný můj Cerský známý.Šlo o  Cerwskou„modlitbu“ k  samotnému vesmíru a měla,podleněj,zajistit,„aby mysl tvá byla tvou,za jakoukoliv cennu“.Nejprvejsem si pomyslel,že jde o  hloupost, ale jak ve mě tento pocit neustálerostl a sílil,tu mě napadlo,že právě pro tu svou pevnost a neoblomnost přecenemůže být můj a,vzepříc se s  nadlidským nasazením,počal jsem onuinkantaci:
„Sayy Yadith YaldabaothProtennoia….…­.….“.Tu mnou projela ostrá, studenábolest,která mě srazila na kolena.Zároveň mi počal nějáký cizí, sladký pocitnašeptávat a slibovat,že pokud s  tím ihned přestanu,odezní i  bolest ajejí místo zaplní ten přesladký pocit,jehož chuť mi ten někdo pouzenejasně,dráždivě naznačoval.Mys­lím,že tehdy jsem si uvědomil,že ten pocit,doprovázený ne cítěním,ale téměř faktickou znalostí onoho příslibu v  téměř„doslovné“ formě (ovšem přeložený z  čistě myšlenkových vjemů,ve kterých ke mě přicházel do slov,která ovšem perfektně korespondovala, jako byonen slib byl vyřčen v  jakýchsi proto-slovech,mylšnkovýchzárodcích,z  nichž si běžný mozek slova tvoří) ,opravdu nemůže být můj.V  tu chvíli se bolest zdesetinásobi­la.Nejspíš mi to chtělo znemožnit,abych mohl jakkoliv myslet.Já ale sebral všechnu sílu,již jsem nemobilizoval naodpor proti bolesti samotné (aby nezbytně nepronikala a nezařezávala se až domíst,kde bych už opravdu musel podvolit) a pokračoval jsem:
„….….….…..Aiwassa Yug-Ai Khtulhut Ainaa-Seth!“.
V  ten moment byla tma.A  ticho.„Hlas“ seodmlčel.Kdy jsem poté začal vnímat přesně nevím,první,na co si ale vzpomínámje,jak,jakoby v  dáli,ale perfektně ostře,vidím Etherlebyho,jak stojíuprostřed vsi a od Cerwského starce cosi vyslíchá.Napadlo mě,že mi to připomínánějákou scénu, někde jinde.Pak se ten obraz ihned změnil a já viděl,opětz  dálky muže (k  němuž se mi z  nepochopitelných důvodů řadilojméno/slovo Marwinej (jako se k  pojmu „slunce“ řadí„světlo“) a scénu,kterou jsem viděl jsem počal popisovat takto:)kterak sedí u  malého,skomí­rajícího ohníčku z  černavéhodřeva.Kolem něj seděli lidé s  tak odlišnými rasovými znaky,že je nešlopočítat o  nic víc za Inuity jako zaEtiopany,či….…­.….Ihned jsem poznal,že tyhle myšlenkynejsou mými myšlenkami.A  tehdy to vše zmizelo. A  já viděl muže,jaksedí kolem stolu v  potěmnělé místnosti ,v  níž tykaly hodiny se čtyřmiručkami,podle nějákého nelidského,ne­zemského rytmu, jež nikdy nemhlpovstat v  našem Systému.Nejvíce pozornosti ovšem na sebe bral ind ve velkémturbanu,s  podivně strnulým obličejem,kterak zvláštním,dutým hlasem něcovypráví.A  ač jsem tomu nerozuměl,věděl jsem, že jde o  něco takfantastického,že jsem tomu nemohl věřit.Počal jsem uraženě odfrkávat a dávatnajevo nespokojenost nad takovými pohádkami.
Kvůli tomu jsem sem přece nepřišel,přišel jsem,abych po zmizení méhobratrance Randolpha….….….…..
Opět jsem poznal,že to nejsou mé vjemy,mé pozorování,že to nejsemjá.A  znovu to zmizelo.Tentokrát jsem se v  tom počal přece jen nějakpřízračně orientovat a otočil jsem své vnímání,omezené a ohraničené mnohem vícenež jindy (do té míry,že jsem mnohé jeho části vůbec necítil,jako by byliv  narkóze) v  určitý směr (jak je to slovo zavádějící,když člověk mluvío  vnímáních zcela vně jakýchkoliv vjemů) a brzy jsem počal rozpoznávat,vystupujíc jako ze tmy,obrysy domů v  Cerwské vesnici a brzy jsem to počalvidět nejenom zdálky,ale z  čím dál větší blízky,až jsem počal cítit nejprvesebe sama a pak,omezeně i  své okolí.Když jsem zjistil,že dokážui  chodit,ohlédl jsem se a s  údivem jsem shledal,že jsem pořád na tomsamém místě,kde jsem předtím klečel a oponoval oné agónii,ale navíc,že tam pořádještě klečím!
Jak jsem mohl vidět,jak Etherleby mluví s  tím stařešinou?A  co tovše ostatní?Kdo to je ten „Hakim“ a„Marwinej“,kte­rých se v  duchu obávám a kdo ten„Randolph Carter“,ke kterému cítím jakousi příbuzeneckoupovinnost?Jak jsem si tak vybavoval věci,které bych neměl znát,počal jsemi  z prvního „obrazu“ cosi brát na vědomí.Byl to útržektoho,co pronášel ten stařešina k  Profesorovi:
„….….…ikaew aforr-athullu kaeso Aforgomon daynothXexa….…“.Z  mých občasných cest do Inshmouthské knihovny(kamž jsem věru musel, jelikož v  těch dobách byl zájem o  podvod,známýpod názvem „Obra z  Galew“ kvůli onomu nálezu,ale jedinépřeživší vydání Amaldamovy Encyklopedie) jsem si získal dostatek znalostío  případu Johna Milwarpa (pokud někdo takový skutečně byl,všechny pramenytvrdí,že ne) a proto mě resonance jména tohoto zuřivého,
pomstychtivého boha nenaplnila radostí.
Z  těchto úvah mě vytrhl až zvuk kroků.Když už jsem se chtěl postavita běžet zpět k  vozu,překvapeně jsem zjistil,že na voze už sedím.Brzy ke mědošel Etherleby a s  otázkou,zdali jsem se dobře vyspal nasedl do vozu anasměroval nás dál,směrem do nitra země Cerwů,která je snad ještě méně probádaná,než daleké končiny kosmu.

X

Jeli jsme celá dny,(odpočívali jsme jen zběžně,někde u  příkopu)projeli jsme snad 50  vesnic,o  kterých jsem nikdy ani neslyšel akteré,čím dále byli v  Cerwském „vnitrozemí“,byli čím dálpourejší a izolovanější,z  pos­ledních pak dýchala tak archaickáatmosféra, jaká musela panovat ještě před zrodem Powhatanovým.Čím dále jsmejeli, tím více jsem se divil,s  jakou samozřejmostí se Etherleby považovalza neoddiskutova­telného vůdce.Když bral zásoby,bral k  tomu mé peníze,anž by se ptal a když něco potřeboval nést,komandoval mě tak otrokářsky,(jakobyvůbec nebral v  úvahu možnost,že bych se mohl vzbouřit) že jsem měl chuťs  tím oním břemenem mrštit o  zem,ale vždy jsem se ovládl a řekl jsemsi,že si tenhle trumf nechám až nakonec.
V  den,týden před koncem mé lhůty (jak často jsem nedokázal anivzdáleně pochopit,proč jsem ji na sebe nechal uvalit) jsme projížděliAiakayshwey.
Zde mě Etherleby vyzval,abych šel s  ním ke stařešinovi.Ač jsemk  tomu neměl nejmenší chuť,ba obestírala mě hrůza z  pouhé přítomnostijednoho z  těch,předstíral jsem (jelikož jsem měl za to,že chvíle revoluceještě nenastala) zbožnou poslušnost a následoval jej k  podzemní„zemljance“,v  níž zdejší nejstarší obyvatelpřežíval.Etherleby „zaklepal“ holí o  stropní dveře,načež sety dokořán otevřely.Sestoupili jsme po schodech, vydlabaných do země,doabsolutní tmy a čekali,až někdo vezme na vědomí naši přítomnost.Stalo setak,v  poměrně špatné angličtině:
„Přivď h‘ sem.“.
Etherleby do mě hrubě strčil a já nekontrolovaně vylétl v  před,alepřes to,že jsem se držel po poměrně dlouhou dobu,stejně jsem při úprkuv  naprostém nic špatně našlápl a již jsem letěl k  zemi.Než jsem všakdopadl,něčí ruka mě chytila za zadní část kabátu a držela mě chvíli vevzduchu,jako bych ani nic nevážil.Až po notné chvíli mě bylo dovoleno sepostavit.Ihned vylétla něčí ruka a počala mi škrábat na čelo nehtem tak silně,žejsem brzy pocítil,že krvácím.Pak bylo už jen:
„T' posí llí obojí.“.
Pak mě chytil pro změnu Etherleby a než bych se byl nadál,stáli jsmezpátky ve světle měsíce,jež mě přece jen stačilo po té tmě tam dole trochuoslnit.

Ihned za Aiakayshwey jsme pak narazily na první kamenné sloupy,podle Cerwůsamotných památky jejich prastarého,pos­vátného města Sasce,jež bylozničeno,když si znepřátelili svého boha a poté museli odejít hledatjiného.Z  ruin se nedalo ale nic určitého určit,natožpak potvrzení bájnékolosálnosti toho města,jež se mělo rozkládat na dvouseti kilometrechčtverečních.Jelikož jsme byli oba dva dostatečně unaveni,rozhodl Etherleby (užmi začínal jít opravdu na nervy) že se zde utáboříme (ač Ilaysashawey ležel jenkilometr dále) mezi zbytky jední zdi.
Nevím jak mohl poznat,že šlo dříve o  zeď,ale při bližším zkoumáníjsem mu musel dát za pravdu.Nicméně jsme zde zalehli a já se konečně po mnohadnech,mohl dosyta vyspat.Než jsem ale usnul,ještě jednou jsem si, pro jistotu(aniž jsem veděl před čím vlastně) přeříkal v  duchu modlitbu z  Coy.
Jak tak ležím a sním,tu cítím,že někdo mi něco tlačí na čelo a slyšímjakési podivné mumlání.Přiotevřu jsem oči a uzřím Etherlebyho,jak nade mnoustojí, k  čelu mi tlačí jakýsi železný předmět a říká cosi nesmyslného,ježzřejmě končilo „…rgomon.“.Ihned oči zavřu,tak,aby si tohonevšiml a dělám, jak že spím.On si toho nevšímá,dokončuje svá zvolání a pakklidně odchází spát.
Ležel jsem tam nehnutě,a poté,co jsem podle dalekého chrápání poznal,že užspí,počal jsem se opět modlit,ikdyž jsem věděl,jak je podle Cerwů nebezpečné semodlit právě vnitru Sasce.Ve chvíli,kdy jsem vyslovil „Ainaa-Seth“ mě obklopilo něco neznámého,něco,co se nedá popsat,což se alenejvíce podobalo jakémusi nezměrnému vědomí,vně.Brzy jsem pocítil,že se se mnousnaží komunikovat.Brzy v  mé mysli počali vyvstávat obrazy-ne však tak,jakoprve,matně,někde v  dáli,ale přímo „přede mnou“,naprostojasně,ikdyž zcela útržkovitě.
Viděl jsem Etherlebyho,jak stojí a následně klečí před někým,kdo bylskrytý ve stínech.Když se však ten někdo pohnul blíže,aby mohl Profesorovipožehnat,uvědomil jsem si,že je to MacGregor.Mluvil tím svým podivným jazykem aEtherleby mu odpovídal stejným způsobem.Viděl jsem, díky bohuzprostředkova­ně,onen pohled,jímž MacGregor častoval i  mě a poznaljsem,že od té doby jsem nebyl sám sebou a že teprve tehdy jsem plněprocitl.Pak,když MacGregor trochu poodešel,uzřel jsem jakousi ženskoupostavu,jíž mi cosi popsalo slovy „Anat Soteria“,slo­vy,kterédonutily ty beztvaré stíny tam v  té temné ulicik  zastavení.A  když jsem se „podíval“ ještě dál,viděljsem někoho,nebo něco,jež dlí nad onou klečící ženou.Nešlo ho/ji/onopopsat,neboť se jeho/její rysy neustále měnily,jako by putovala mezi minulostí abudoucností sebe sama a měnila tak své stáří dle vlastní vůle.Jediné,cozůstávalo viditelné,byl pás železného řetězu,do rudarozžhaveného,ob­motaného kolem celého,věčně měnícího se obrysu.
Ihned jsem věděl,kdo to byl a nemusel mi k  tomu napovědět onen druhý„hlas“ (tak podobný onomu prvnímu,jež tolik slibovalv  Coe,hlavně však konec bolesti,již sám vyvolával).Šlo o  toho,jehožjméno jsem už mnohokrát uvedl,ať přímo či útržkovitě,o  Pána Času a všechCyklů Bytí,Aforgomona, jehož staří spisovatelé prohlašují za inkarnaci Všev  jednom a Jednoho ve všem,Yog-Sothothe.Když jsem pomyslel na ono posledníjméno,ovál mě pocit blaženosti a poznal jsem toho,kdo ke mě promlouval.Dozvěděljsem se pak poslední věc.Modlitbu,jež před mnoha Světy pronesl Calaspa naAforgomonově znesvěceném oltáři.Pak mě druhý „hlas“ tak stejnýi  odlišný od „hlasu“ prvního,opustil.

Ráno jsem byl vzhůru mnohem dříve,než Etherleby.Nemohl jsem se dočkat,nevím čeho,ale nemohl.On byl více než překvapený,ale nenechal se příliš zviklata komandoval nás ihned kupředu.
Čím více jsme se skrze prales blížily k  Ilaysashawey,tím více jsem siuvědomoval,že tam již nebudu mít šanci,nad všemi pod stejnou Vůlí,jež tak dlouhodržela i  mě.Proto jsem navrhl odpočinek.Etherleby to odmítal,ale jáargumentoval tak věcně a brutálně,že mu nezbylo než s  údivem otevřenýmiústy zastavit.Když zrovna pil vodu z  lahve,přišel jsem zezadu k  němu avyřkl jsem,neuvěřitelně rychle a hlavně,absolutně přirozeně,jako bych mluviltřeba o  počasí,modlitbu k  Životnímu nepříteli Boha Času,Xexanothovi.
V  ten moment se počal Etherleby dusit,chroptit a svíjet se jako přizáchvatu a nakonec s  hrozným chraptěním odběhl do lesů.
Není slovo,které by vyjádřilo,jak jsem si oddychl,když zmizel.Mé štěstíale mělo krátkého trvání,protože ihned poté,co se mi Profesor z  Guan-Salemuztratil z  dohledu,jsem ucítil čísi ruku na svém rameni.Otočil jsem se auviděl jsem muže,nenáležícího k  žádné z  mě známých ras,aniKaukas,Arab,Asiat, Afričan,Evropan (nejsem expert přes názvy ras) a aniCerw.Hleděl na mé zvláštníma,ne­zastrašujícíma očima a já si až tehdyvšiml,že v  druhé ruce drží dřevěnou krabici.Pak promluvil:
„Pán Niau vám bude neskonale vděčen,že jeho dar může být doručenpřímo Pánu Xexanothovi.Jistě se to nestane v  tomto století,ale vy jste toumožnil v  přístích tisíci letech.Proto vám ukážu,jak obejít Jeho vsi.Alenejdřív….…..“.
V  tu chvíli se ozvalo nepříliš vzdálené zařvání,jež jsems  potížemi identifikoval jako náležící profesorovi.Muž s  krabicí,jakoby to čekal,vyšel tím směrem a po pár chvílích už řev navždy ustal.Muž se pakvrátil,předal mi krabici a řekl:„Jděte podél severní zdi,snadno jinajdete,a dojdete až k  cestě,která vás zavede do Guan-Salemu.Je možné,ževás budou konfrontovat bývalí příbuzní toho,který užnebyl,z  důvodů­,které oni sami nebudou znát.Nevšímejte sijich,pokračujte dál podél MacAlvillu,
Georgetownu a North Dawnu a dojdete do Sepersfieldu.Tam si vemte věci apřestěhujte se do Palmery Ridge.Tam vás,ani poselství,nebude nikdohledat.“.
Ač jsem byl proti onomu poslednímu bodu celým svým bytím,pochopil jsem,žejiné východisko nemám,rozloučil jsem se s  mužem a odešel jsem, s  koněmz  vozu po mé pravici,podél zdi,jež jsem našel opravdu jednoduše.Po několikadnech jsem došel k  silnici a ikdyž jsem to s  koněm,direk­tně,mocneuměl,než jsem dojel do Guan-Salemu,mohl jsem o  jízdě na koni přednášet.
Skutečně mě zde konfrontovali členvé rodiny Etherlebyovým,aniž by vlastněvěděli co chtějí,či na koho se mě chtějí zeptat.Nakonec vždy odešli a po dvoudnech,kdy jsem odjížděl vlakem na trati MacAlville-Georgetown-NorthDawn.V  posledně jmenovaném jsem přestoupil na autobus a po třech hodináchjsem už vjížděl do svého rodného města.Bohužel jsem věděl,že je to naposled atak jsem si mohl a musel zařídit všechny záležitosti najednou.
Nejprve jsem podal výpověď v  Sepersfieldských novinách,zahájiljednání o  prodeji starého domu po mých rodičích a vypověděl jsem nájemnísmlouvu v  pronajatém bytě.
Příští večer už stěhováci nakládali mé věci na vůz a když zacházelo slunceuž,s  nadlidskou dávkou opatrnosti projížděli přes stáe ještě nespravenýAsayský most.
Byla hluboká noc,když jsme přijeli do Palmery.Zašel jsem za místnímrealitním agentem a donutil jsem ho,poté,co jsem mu počtvrté musel zopakovat,žeto míním opravdu vážně,aby mi prodal menší dům za mé celoživotní úspory adědictví po rodičích.Za hodinu se tam všechno vystěhovalo a ve dvě ráno jsem jižusínal ve svém donuceném exilu.
Poslední věc,kterou jsem před usnutím viděl,byla dřevěná krabice na nočnímstolku.Usmál jsem se.Tady by mě opravdu MacGregor nehledal.
A  s podivným pocitem hrůzy,ale i  neuvěřitelným pocitembezpečí,jsem v  tom městě zcela klidně usnul a nemělo to nic společnéhos  nervovým vypětím.