Nokturno.net / tvorba / dílko

Svatá Helena

Kapitola 1. Přístavní Město

Pobřeží,malé a skalnaté,bylo doslova ucpané desítkami lodí,od velkýchnámořních lodí,po malé rybářské lodě.Vystupovali z  nich nejrůznější lidé,
od ušpiněných rolníků,kteří přijeli k  nejvyššímu Soudu,přes vychrtlé,
vousaté státání úředníky až ke generálům s  několika batalionymedailí.
Z  lodě Eucforte vystoupil muž v  temnémsaku,s  brýlemi­,vystoupil na pobřeží a ihned zaklel,jak se mu botyzaplnili pískem.

Na pobřeží byl mezi lodi vklíněn starý rybář.Když viděl,že směřuji přímok  městu na pobřeží,jen si potichu zaklepal na čelo a znovu se věnovaljedinému rybaření,kterému mohl,jelikož jeho loď byla vklíněna mezi desítkyjiných a musel čekat,až alespoň část z  nich odpluje.

Prošel malým pobřežním městem,improvi­zovaně postaveným,v  němžbyly domy i  o pěti patrech a kde se zboží rybářů i  knceláře právníkůvršily v  horních patrech a na střechách,kde se vlasy stříhali na vysokých,
žebřinových schodech a padali na kolemjdoucí,kde jste nepotkali usedlíka(takto se označovali ti,kteří zde žili posledních šest let) bez deštníku protičernému a bloňďatému dešti,kde se mačkali tolik osob v  každé z  málaulic,
že by se mezi nimi dalo plavat.Konečně dosáhl konce města,kde bylo několikmalých domků.U  jednoho,na němž byl nově připevněný (a jistě nově udělený)stříbrný erb,na němž byla jakási vzorově zničená loď,jistě nějáký zasloužilýrybář,či kapitán,stál muž a prodával noviny.Příchozí mladík (neboť mu nemohlobýt víc,než třicet) zaplatil Dva Franky Třicet,otevřel je a četl:
„5.Dubna 1822
  Ministr Pro Kolonie Francois De Bussy spáchal ve svém sídlev  Belgii sebevraždu.Úřad po něm převzal jeho bratranec,Vévoda DeCompensier,
ale tvrdí,že počátky ve funkci nebudou snadné,neb mu z  Paříže dosudneposlali klíčové dokumenty.
6.Dubna 1822
  Španělský Místokrál Jean Vévoda De Frey koordinoval popravu Ohavnéhozrádce Joachima Murata před Sídlem jeho Veličenstva,Krále Josefa.Dav, který sepřišel podívat na konec krysy čítal Dva Tisíce hlav.
7.Dubna 1822
  Koná se pohřeb bývalého panovníka Španělského,Fer­dinanda,ježpořádá chlípný rod Bourbonský.Přímo nadlidské sympatie k  úmrtí fanatikaprojevilo Jeho Císařské Veličenstvo,Král Římský,svou účastí na pohřbu.
8.Dubna 1822
….….….….…­.….…..“

Ani nečetl dál,svět byl pořád stejný,Francie a Svět,jež jsou,koneckoncůjedno.

Kapitola 2. Poručík

Cesta netrvala nijak dlouho,spíše jej neuměrně štvalo čekání.Kolem Palácebyla vystavěna vysoká zeď a byly kolem ní rozestavěny strážnice tři krát tři nakaždé straně.Jediná možnost,jak vniknout dovnitř a nebýt zastřelen,byla seohlásit u  Hlavního vchodu a projít kontrolou.Muž,jež jej vyslýchal,jakýsiporučík,jež se jistě honosil knížecím titulem,ostatně jako většina lidí na SvatéHeleně,byl starý,nepříjemný a vypadalo to,že svými neustálými,
odfláknutými a laxními otázkami nudí a otravuje i  sám sebe.
Jemně naznačil,že jej to už otravuje,jestli by generál nemohl býtpohotovější.
Poručík zmodral,zezelenal a nakonec zrudl.Vypadal,jako hrnec,jež stojí naohni,s  pevně přikovanou pokličkou,už dva dny a teď se chystá explodovat.
Po jakémsi neurčitém zvuku,něčím mezi zachroptěním a sprostým slovem,následovala otázka,před kterou se poručík celkem dost nadechl:
„Ty hajzle,víš ty,kdo já jsem?!!Jájsem….….…...!“.
Nikdy se nedozvěděl Poručíkovo jméno,protože v  tu chvíli do místnostivstoupil mladý muž,o  nic starší než muž v  saku,s  černým knírem.
Poručík ihned ztichl,postavil se do pozoru a,hlavně,sevřel ústa,jako byprávě zkonzumoval vlastní chrup.
Muž,který měl na sobě jen lehkou košily,si muže v  saku ani nevšiml azamířil přímo k  poručíkovi.Dal mu obličej až skoro k  jeho vlastnímu apak řekl mocným hlasem,takovým,kte­rému se neodmlouvá:
„Otevřete ústa.“.
Poručík to udělal a muž se okamžitě chytil za nos.Kdyby byl slabší nátury,snad by se i  zapotácel,ale tento se jen bránil hroznému smradu se všídůstojností,kterou mohl mít.
Až zápach,který jsem mírně pocítil i  já,přešel,otočil se mladýpříchozí na poručíka a řekl:
„Vy jste chastal.Zase.“.
„To není pravda,to není pravda,Pámbůh nademnou….…...“ počal blekotat poručík a chtěl si dát ruku nasrdce,ale spletl si strany,takže vypadal opravdu neinteligentně.
Muž s  knírem nepřipouštěl žádnou debatu a ukázal směrem ven.Poručíksi neochotně vzal kabát a šel.
Tak zůstali v  pokoji oni dva,muž v  saku a muž s  knírem.
Muž s  knírem si všiml toho druhého až nyní,přešel k  němu a podalmu ruku se slovy:
„Omlouvám se,za všechny nepříjemnosti,které vám ten křupan mohlzpůsobit.“.
„To nic nebylo,pane….….….“ taktně jsemnaznačil,že nevím,s  kým mluvím.
„Floures,Generál Armand Floures,Duc d' Evanchote.“.
„Philiphe Merloe,Státní Patentní Úřad.Přijel jsem si promluvits  Císařem.“.

Kapitola 3.Různé typy velících

Generál,jež měl zvláštním zákonem povoleno nenosti uniformu ve službě,jejprovedl rutinním výslechem,jež navíc trochu zkrátil a vydal mu propustku dovnějšího okruhu číslo 2.
„Rozumějte,s  o­byčejným povolením odtoho….…...by jste se musel nechat kontrolovat ještě na třechstanovištích,ale já vám můžu zajistit přístup až ke konci okruhu 2.Pak stačíjenom prohlídka u  vchodu do prvního okruhu,to je jen formalita,toho,copustí do druhého,do prvního pustí vždycky.“.
Vyslechl ještě mnoho nezáživných informací,to když se generál chlubilpočtem vojáků a zbraní,jež se jim podařilo vtěstnat na tak malý prostor.
„Nebylo to jednoduché.To ze začátku….…...“.
Překousl vše,protože tento muž nepůsobil dojmem,který by byl opakpříjemnosti a také bylo vidět,že je tím vším skutečně fascinován a jistě by muzlomilo srdce,kdyby někdo neprojevil stejně pitvyhodný zájem jako on.
Když už se Generál konečně unavil,předal mu hotovou propustku,jež ještěpořád svíral v  ruce (asi jakási záruka,aby tam Merloe zůstal) a propustiljej, aby si šel,kam musí.
Když odcházel,slyšel jsem z  kanceláře přehrabování se v  šuplíkua pak zvuk letítího korku.Poručík se tedy zásobil.
Na chodbě potkal jen jakéhosi velitele stráže,jež spěchal kamsi na druhýkonec budovy,v  ruce dokument,pečlivě srolovaný a potichu si pro sebe říkal:
„Železná krabice,že toho chtěj nějak moc,se mi zdá,opravdu trochuhodně, jen za toto….….…..“.
Když vycházel hlavní branou,jako by slyšel slabý pláč,ale hned na tozapoměl.
Následovalo jen rutinní ukázání propustky na všech dalších stanovištích.
Všechna vypadala naprosto stejně,jen lidé,kteří ho kontrolovali,sediametrálně lišili.Jeden měl ustřelený kus ucha a nos na kterém by se nervózněpřešlapovat,takovou měl délku.Druhý měl holou hlavu,která se leskla od všechlamp a svítilen,které měl postavené kolem sebe,že nebylo téměř nic jinéhovidět.Další byl muž s  dlouhým vousem,který měl na několikrát obtočený kolempasu.
‚Utkvěl mi v  paměti hlavně tím,že se mě neustále ptal,jestlineznám nějákého De Beurcera,když jsem z  Paříže.
Odpověděl jsem že ně a odešel jsem.Po mém odchodu se hlasitěrozbrečel.‘

Kapitola 4.Procedury

Vnitřní Okruh 1,to bylo něco jiného,než okruhy 5–2.Předně byly zdesochy.
Hodně soch.V  koridorech se místy nedalo chodit beze strachu,ženějakou shodíte.
Zobrazovali všechno možné,od Revoluce k  Apollónovi,od Plutak  Marsu, od Voltaira k  Filipu Sličnému.
‚Když jsem chtěl ukázat propustku veliteli,nejprve si ji prohlédlstrážný,pak přivedli muže v  brýlích,který ji dlouho sledoval,než ji podalnově příchozímu,což byl doktor,který měl v  plášti místo nástrojů medicínytužky,pravítka,tuž a jiné věci.Ptal se mě kdy byla propustka psaná,kde a kým.Pakjestli nejsem špion,či nájemný vrah.Negovl jsem obojí.
Neodpověděl,jen odešel do vedlejší místnosti,jež zamykal jednímz  tlustého svazku klíčů.V  místnosti byly skříně,police apřihrádky.Všechno plné papíru,zřejmě dopisového.Dlouho se nevracel,něco hledaltam,něco tam,až konečně našel co hledal a v  krabici to přinesl předemě.Tehdy si ale uvědomil,že nezavřel dveře a tak se otočil,aby je zavřel,alehned si zase uvědomil,že nechal krabici bez dozoru.A  tak tam stál,nemohoucse rozhodnout mezi krabicí a dveřmi,co má větší důležitost.
Navrhl jsem,aby klíče předal někomu z  přítomných,ale to on odmítl seslovy:
„Jsou všude.“.
Nakonec se přece jen odhodlal zamknout dveře,ale neustále na mě při tompokukoval,takže nemohl najít správný klíč a celé to trvalo pětkrát déle.
Pak zasedl a postupně četl moji propustku a jakési papíry,pořád znovu aznovu.
Vypadalo to,že tak bude pokračovat celé hodiny,ale konečně to vzdal a byločividně zklamán.Povstal,vzal s  pohledem plným podezřívavosti krabici aodnesl ji do místnosti,kterou si sám nemotorně odemkl.Pak se vrátil,zamkl aodešel.Na odchodu řekl jen tak mimochodem:
„Pravé.“.
Byl jsem zaveden do malého pokoje na druhém konci„budovy“.Nikdo nešel se mnou.‘
Stál v  místnosti,která byla celá zasviněná stvrdlou hlínou a kdepodlaha přimonínala se svými zbytky nedokončených soch,nadobro připevněnýchk  zemi,spíše rozbombardovanou silnici,než cokoliv jiného.Několikrát málemzakopl,ale vždycky se něčeho stihl zachytit.
Na konci místnosti,u  stolu vymodelovaného do naprosto groteskníhotvaru, seděl muž v  uniformě.Vůbec si jej nevšímal,pracoval na jakési sošcea celý svět mu mohl být ukradený.
Merloe musel několikrát zakašlat,aby na něj muž na vteřinu nasměroval oči.
Využil příležitosti a ukázal mu propustku.Generál ji laxně vzal a položilna stůl do hromady hlíny.Chvíli hledal po kapsách své zasviněné uniformy,neždokázal najít psací pero.Nezdržoval se pečetěním,ani hledáním jinéhopapíru,prostě škrkl dvojku a připsal jedničku a podepsal se pod Flourese.
Pak Merloeovi propustku předal a vrátil se k  tvoření.Když užodcházel, zaječel na něho generál:
„A  zavřete dveře!“.

Kapitola 5.Císař v  křesle

‚Prošel jsem kolem stráží,jež nebyly nijak statné a jež bychs  menšími problémy jistě skolil,jež drželi zbraně tak,že to vypadalo,že sinikdy ani nepomysleli,že by je měli použít.Byli to takoví ti vojáci,které vidítena přehlídkách nebi konferencích,ti­,kteří nikdy nebojují,jen se ukazují.
Dokonce bych se odvážil tvrdit,že se mě i  trochu báli.
Vchod vedl do jakési dlouhé chodby.Uprostřed její délky byl výklenek vestěně,v  němž,za mřížemi,spal starý voják s  vousy plnými zbytků starýchjídel.Asi zde měl hlídat,ale nic v  tom smyslu skutečně nečinil.Prošel jsemtrojitými dveřmi a stál jsem v  šedé,špatně osvětlené místnosti.‘
V  hlubokém křesle seděl Císař a oddával se tabáku.Chtěl něco říct,alepo chvíli uslyšel slabé chrápání,jež přicházelo od Císaře.Objevil se malý mužv  úboru a odvedl jej do pokoje na druhém konci Nejvnitřnějšího Paláce,a anise jej nezeptal,kdo vlastně je.
‚Všechno nasvědčovalo tomu,že se ode mne čeká,že půjdu spát a takéjsem šel.Spal jsem celkem vklidu,ale až když jsem přestal myslet nato,jak laxněse tady po všech těch bezpečnostních opatřeních chovají k  nově příchozím.
V  noci se mi nezdálo nic,jako obvykle.‘

Kapitola 6. Odklady

‚Ráno jsem se vzbudil a chvíli trvalo,než jsem si uvědomil,kdejsem.
Všechen ten luxus kolem,to bylo jiná,než má krabice v  hotelu probezdomovce (jen provizorně,dokud nespraví střechu ve mém přiděleném bytě).Teprvekdyž ke mě přišel ten malý muž v  úboru,když jsem byl ještě v  nočníkošily,jsem si vzpoměl.Chtěl,abych šel za ním a to okamžitě,ani mi nedal čast sepřevléct.Připadal jsem si jako hlupák,když jsem se tam v  těchpředekorovaných halách plných válečných trofejí a oficiality procházel jenv  noční košily.
Nakonec jsem tak jak jsem byl stanul před Císařem.Seděl pořádv  křesle a vypadalo to,jakoby pořád spal,ale to bylo jeho mramorovounehybností, oči měl dokořán otevřené.
„Vítejte.Mohu se vás zeptat,kdo jste?“.
„Philiphe Merl….….“.
„Blíž!“ přerušil mě monarcha.Uvědomil jsem si,že seříkalo,že napůl ohluchl
,když těsně u  něho vybuchl špatně utvořený kanon.Přišel jsem blíž ařekl jsem:
„Philiphe Merloe,Státní Patentní Úřad.Přišel jsemv  záležitosti případného Patentu číslo 546327896523.“.
„Ano,ano….…...“ řekl Císař,pak zvedl pomalu rukua ukázal na dveře:
„Tamtudy se dostanete do konferenční haly,budu tam na vásčekat.“.
To řekl,ale ani se nehnul.Pochopil jsem,že asi čeká až odejdu.A  takjsem šel.
Dveře,ke kterým jsem se postavil a jež jsem otevřel,vedly do dlouhé úzkéchodby.Až v  dálce jsem rozeznal dveře.
„Ty ne!“ řekl Císař.
Uvědomil jsem si,že těsně vedle jsou další dveře,skoronezpozorovatel­né.‘
Chodba,kterou šel byla mnohem kratší.Na cestě bylo mnoho dveří,ale všechnybyly zavřené klatkou a tak šel,než narazil na dvojité dveře,jež byly odemčeny.
‚Vstoupil jsem do haly s  extrémně nízkým stropem,tak nízkým,žejsem hlavu musel mít neustále skloněnou.A  tam,u stolu z  načervenaléhodřeva seděl Císař.V  ruce držel dýmku,ale nezapálil si,jen na ni koukal.
Následně zvedl pohled na mě a řekl:
„Jak daleko je proces schválení?“.
„Do dvou dnů,podle délky inspekce,bych byl schopen poslat dopis doPaříže na místní,spojovací odbočku.Ta by pak přeposlala veškeroudokumentaci,předem zajištěnou od všech osob již minulý čtvrtek,na NejhlavnějšíPatentní Úřad v  Ajacciu.Kdy budu moci začít?“.
„Dnes ještě ne,jsou jisté….….…pří­pady,kterézabraňují,aby vše šlo připravit v  jeden den.Zítra.“ řekl Císař.
Uklonil jsem se a čekal,až mě propustí.Ale to Císař neudělal.Jen tam takseděl s  otevřenýma očima,bez jediného pohybu.Chtěl jsem se k  němupřiblížit,zjis­tit,jestli se mu něco nestalo,tu se ale odnikuď ozvalzvláštní bzučivý zvuk.Císař získal podivnou grimasu a řekl mi,ať zmizím.‘
Prošel dveřmi a odpřísáhl by,že slyšel,jak se v  sále otevírali ještějedny,
ikdyž žádné neviděl.

Kapitola 7. Omyly a přehmaty v  Etiketě

‚Vrátil jsem se na pokoj.V  tu chvíli jsem si uvědomilabsolutní nečinost, která by mě v  něm čekala,protože,ač šlo o  dobřezařízený pokoj,za který by se nemusel stydět ani Alexandr,ani Jiří.
Na chodbě jsem zastavil jednoho z  desítek sluhů,jež se zde neustálemíhali, s  oblečením slušnějším než mé nejlepší šaty do Opery.Zeptal jsemse,co mám dělat.Podíval se na mě trochu zvláštně a pak řekl:
„Nic,než to,co vám povolil Císař.“.
„Ale mě nic neřekl.“.
„Tak v  tom případě:Nic.“.
S  touto poznámkou se otočil kolem své osy a šel(sice nikdy neměl oběnohy ve vzduchu a jeho šaty se téměř nehýbali,ale spíše běžel) úplně opačnýmsměrem,než když jsem ho zastavil.Chtěl jsem ho na to upozornit,
ale řekl jsem si:Nač?
Neměl jsem co dělat a tak jsem se procházel kolem pokojů.Najednou jsemnarazil na něco mezi pomníkem a tabulé,jež ukazovala směr k „VeřejnéCísařské Knihovně (jen pro hosty Císaře)“.
Šlo o  nádherný sál,kde to knihami přímo přetékalo.Nebyl tu nikdo,aniknihovník,jistě se zde spoléhalo na počestnost nejvyšší elity (nepřítomné svazkyvícedílných souborů napovídal o  tom,jak se věci vskutku mají).
Na stěnách vysely obrazy,hlavně Davidova „Korunovace“.Mezivšemi těmito knihami jsem nalezl „Čas Království a Říší Mukadimma“od Abdarahmána Ibn Chaldúna,v  němž jsem nalezl poznámku:
„Přeloženo z  Císařské Instrukce.“.
Začetl jsem se.Když jsem knihu odložil na straně 63,zjistil jsem,žev  knihovně nejsou hodiny,takže jsem ani nevěděl,kolik je hodin.
Když jsem se vynořil,bylo vše stejné jako předtím a já se dal už nazpáteční cestu do knihovny,když tu jsem vrazil do někoho,kdo si nesl snad desetknih.Když jsem mu je pomáhal zvednout,jen se na mě usmál bezzubými ústy a řekl:
„To nic.“.‘
Jeho bezzubost byla o  to překvapující tím,že mu nemohlo být víc nežtřicet a rozhodně nevypadal nějak nezdravě,a ani jako člověk,který pro potěšeníchroupe kamení.
‚Podal mi ruku,na níž se lesklo sedm,osm zlatých prstenů.Dozvěděljsem se,
že mám tu čest s  baronetem De Puissy.Chystal jsem se představit,alepak mi došlo,v  jakém nepoměru k  tomuto mladému aristokratu se vlastněnacházím.
Nakonec se ukázalo,že velice dobře ví,kdo jsem.
„V  Paláci se nic neutají,zvláště když je to tajemství.“zasvětil mě do tajů dvorní indiskrece.
„Vy máte na starosti byrokratickou stránku“patentu„,pokud se nemýlím.“.
„Ne,máte pravdu.“ řekl jsem a až pak mi došlo,co je to zahloupost.
„Ehm….…..“ dovršil a korunoval jsem svoji užočividnou „nevychovanost“.
„Čekám,že se asi budete nudit.Tady,alespoň pro hosty jako vy,tohonení moc na práci,krom práce.“(obrat „hosty jako vy“ minikdy nevysvětlil).
„Ale u  nás máme jisté…...možnos­ti,jak člověkazabavil.Jestli by jste měl zájem.“.
„….….…..Ano,měl.“ řekl jsem po až neslušnéodmlce.
Vyplížili jsme se ven.Já měl starosti,co tomu řekne Císař,ale baronet měodbyl slovy:
„Neřekl vám,že nesmíte opustit palác,ne?“.
A  jelikož to byla pravda,přestal jsem dále zdržovat.‘

Kapitola 8. Bezzubá aristokracie

‚Plížili jsme se,jako nějácí nedorostenci s  ukradeným náklademovoce ze zahrady Veleváženého Pana Biskupa.
U  pobřeží jsme pak nasedli na baronetovu osobní loď a odpluli jsme.
Dozvěděl jsem se,že pro nejvyšší šlechtice-nové nejvyšší šlechtice-nebylona Korsice dost půdy pro nějáký úděl a tak….….….„ale,touvidíte za chvíli sám.“
Po několika chvílích usilovného přemýšlení,co tím mohl myslet,jsme uzřelina obzoru obří sídlo,kolem kterého byla poměrně rozsáhlá zemina i  sněkolika řadami stromů a zvěří,to celé na železné podpěře,směřující až na mořskédno a s  pevným,vysokým plotem,naprosto nepřelezitelným ve své dechberoucísložitosti,u  kte­rého se vyskytovala i  zvláštní plošina propřistávání a vykládání.Poté,co jsme se na ni dostali,baronet použil zvláštnípíšťalu a za chvíli se v  plotu otevřela předtím neviděná brána.
Otvíralo ji několik svalnatých mužů s  ledabyle navlečenýmiuniformami.
Prošli jsme a brána za námi beze stopy zmizela.Musím přiznat pocitstísněnosti.
Dům měl tři patra a nad vchodem se skvěl rodiný erb,v  němž bylavymalována rybářská loď.
„Můj děd byl rybář.“ řekl baronet.To jej v  mých oříchmírně přiblížilo mě samému,můj otec se živil jako rybář skoro celý život,než jejválka zahnala do vnitrozemí,no a pak už neměl peníze,ani příležitost se vrátit aobnovit starou živnost.
Před vchodem si obuly gumové boty.
V  hlavní hale nebylo skoro nic,jen voda.Hodně vody.Nahoře,nadschody,z  nichž neustále po (vůči plísni) neuvěřitelně odolném koberci,byloslyšet jakési pleskání,jakoby o  vodní dno.Baronet se na mě podíval,bylovidět,že, nebýt slušnosti,nedělal by to,co nyní.
Brodily se vodou až na první odpočívadlo,kde,jak název napovídá,chvíliodpočívali.
Ve druhém poschodí bylo již vody nad kolena a v  třetím až popás.Baronet se rozhlédl po vodě a zavolal:
„Otče!“.
Po chvíli zpoza rohu připlula rybýřská loď,poháněna pádly,se svěšenýmiplachtami.V  ní seděl šedesátiletý stařík v  pompézní uniformě.
Baronet,jež byl velice zostuzen,ukázal na muže v  lodi a řekl:
„Můj otec,Baron De Puissy.“
Muž v  lodi si nás nijak nevšímal a jen suše prohodil:
„To jsou věci.“ a usmál se,ukazujíc při tom své vybité zuby.
Pak odpádloval.
Baronet a já jsme odplavali a vyšli ven.Ještě dlouho jsme se sušily.
Baronet pak ukázal své zuby (nebo to,co z  nich zbývalo) a pronesl:
„Otec chtěl,abychom byly stejní.A  tak midal….…..vybít zuby.“.
Dosušily jsme se (slunce tehdy hřálo opravdu mimořádně) a odešli za dům domini-lesa,kde jsme si trochu zastříleli na zvěř.Musím se přiznat,že já jsemtrefil alespoň králíka,narozdíl od baroneta,který netrefil zhola nic,ale náramněse při tom bavil.‘

Kapitola 9. Císařský Zákon 638.609

‚Do paláce jsme se vrátili hodinu po půlnoci.I  tak jsme muselidávat pozor, aby jsme nenarazili na žádného z  lokajů,jež zde neustálepobíhali,bez přestání,bez odpočinku.‘
Spal jen dvě hodiny.Když jej ráno v  šest vzbudily,přál si zemřít.
‚Vedli mě bez ustání,bez soucitu.Císař seděl v  jednomz  tisíce pokojů.Nijak nedal najevo,že mě vidí,řekl jen:
„Dnes začnete.“.
Uklonil jsem se a odešel jsem s  profesorem s  dlouhým nosem,kterýse vynořil odnikud.
Profesor byl špinavý,a bylo vidět,podle jeho neustálého drbání,že zřejměmá vši,takže jsem se k  němu moc nepřibližoval na víc jak pět kroků.On alechtěl být familiérní a plácal mě po zádech.
Došli jsme do laboratoře,zatuchlé a plné prachu.Nad námi se tyčily trubkya mechanismy,ozubená kola,člověk by skoro neřekl,že to je jeden stroj,jak mi tořekl zavšivený vědec.
Bylo to obrovské a jak jsem si později povšiml,pokračovalo to skrze zeď adále to vyšších i  nižších pater a pokojů.
„A  k čemu to je?“ zeptal jsem se.
Profesor se na mě podíval s  podivným výrazem.
„Jde o  Patent číslo 546327896523!“ zařval.
„A?“ nerozuměl jsem.
„Popis jeho činnosti je Zakázán Císařským Zákonem 638.609!“Každý, kdo by tento zákon porušil,bude bez soudu popraven nejbližšímmužem Francie,jež drží zbraň.Pokud se tak nestane,bude zastřelen i  on akaždý jiný,kdo by se této občanské povinosti přerušit tento odporný kruh." Totov  něm stojí!Tak laskavě neohrožujte můj život!„.
Podíval jsem se na něj a počal se škrábat,neboť už jsem s  ním počalzdílet jeho indispozici.‘

Kapitola 10. Práce

‚Jelikož jsem nebyl zvyklý být zavšiven,vyletěl jsemz  místnosti,najít někoho
,kdo by mi mohl být nápomocen.Když jsem se jednoho z  lokajů zeptal nadoktora (aby mi předepsal něco,co by mě jich zbavilo) jen se rozesmál aodpotácel se pryč.Stejnou reakci jsem zažil i  u dalších pěti a tak jsem senakonec přestal ptát.
Nakonec jsem se rozhodl vyhledat veterináře,viděl jsem jednu ordinaciv  městě u  přístavu.
Prošel jsem tak,jako minulé noci a venku jsem si stopl jediný kočár,kterýna ostrově jezdil.Řídil ho muž s  knírem třikrát delším než je obvyklé,takžemu visel na prsou jako nějáká regálie.Nemlu­vil,byl potichu a dalo by seřici že byl zaživa mrtvý.
Dojeli jsme před město (“do" města by se nikdy žádný kočárnevešel,ani,
kdyby najednou v  ulicích nikdo nebyl,což se ještě nikdy nestalo).Zezdvořilosti jsem se s  ním rozloučil,zaplatil frank (standartní taxa) aodešel se vtěstnat do té masy.Jako bych se brodil veškerým lidstvem,byly tu lidéz  Afriky,Portu­galska (Severní Lusitánie),obou Amerik a několikOceánských Náčelníků,nesených na vysokých nosítkách několik metrů nad masouhlav, jež se pod nimi rozprostírala jako koberec.Záviděl jsem jim,kdo bynezáviděl?
Přece jenom se mi podařilo se zorientovat a nabral jsem směr spolus  jedním proudem.Příliš pozdě jsem zjistil,že jsem špatně,že mě proud nesena opačnou stranu ulice.
Skončil jsem v  malém krámu,plném všech možných věcí,z  hlediskaobyčejných situací přeplněný k  prasknutí,ale v  porovnánís  venkovním světem úžasně volný.
Byly tu zbytky lodí,busty a obrazy,toaletní mísy a skříně.Lahve plnéplastik nazelenalých rukou.Umění od nástupu Druhého Císařství se opravduzměnilo.Vypotácel se zkroucený muž,jehož podpíral jeho syn či vnuk.
Zeptal se mě,co žádám.Trochu jsem se styděl,ale nakonec jsem se svěřil.
Podal mi tinkturu z  vysoké skříně.Zaplatil jsem dvanáct franků avyvedl mě zadním vchodem,jež vedl pod město.Těmito chodbami procházeliobchodníci a nejvyšší úředníci,když museli cosi zařídit v  zájmu státu.
Vyšel jsem tajnými dveřmi v  knihovně a našel jsem zdeBaroneta.Opisoval nějáké řádky z  knih a chtěl z  nich sestavit projev.
Všiml si,že se drbu,neb jsem ještě neměl čas užít tinkturu.Řekl mi,že simě žádal Císař.
V  dlouhém sále,který jsem předtím neviděl,seděl Císař,nehybný jakovždy, kolem něho lokajové a několik vojáků a profesor.
„Tento muž,“ řekl Císař,ukazujíc prstem pomalu vztyčeným nazavšiveného vědce,„vás obvinil z  neomluveného opuštění pracoviště anavádění ke zločinu,konkrétně z  porušení Císařského Zákona638.609.“.
„Mám prozkoumat patent a nemůžu to učinit,když nevím co patentvlastně dělá!“.
„Protentokrát budete omluven,ale budete sledován po celou dobuvašeho pobytu.Od tohoto momentu o  každé opuštění paláce,pokud vám nebudenařízeno,či doporučeno,úředně zažádáte.“ řekl Císař.„Nyní seodeberete s  pofesorem a dokončíte zbylé tři hodiny práce na analýzepatentu.“.‘
Byl přímo odveden,za asistence pušek,do laboratoře,která byla přímýmedenem vší.Postavili se za dveře a Merloe musel začít pracovat.
Šlo o  to,že se musel ptát na věci,jež dostal na papíru a odškrtatjejich platnost.
‚Bylo to snad padesát stran a otázky byly dosti komplikované aschválně byly sestaveny tak,že by jim nerozuměl,ani kdyby význam všech těch slovznal.
Ani nevím kdy jsem usnul.
Zdálo se mi o „kontrole ekvivalentů nepodhodnocenýchaspektů“ a „anti-militantních exkursích“.‘

Kapitola 11. Chaos na konec

‚Vzbudil jsem se někdy uprostřed noci.Neustále jsem se muselškrábat, protože vši ani na vteřinu nepolevily.Vstal jsem a prošel jsem se kedveřím laboratoře.Zjistil jsem,že jsou zamčeny zvenku.
V  rohu jsem si povšiml malého okna.Protože bych zde byl jistě drženaž do počátku další „roboty“,rozhodl jsem se vrátit se dopokoje.Nikdo mi nakonec „nenařídil“ zde přespat a tak se ménavrácení do mého vlastního pokoje muselo obejít bez poznámek.
Vysoukal jsem se na úzkou římsu a počal jsem se soukat směrem,kde jsemtušil výklenek z  chodby.Venku byla zima a ticho.Jen v  dálce byl slyšetrámus „Napolicy“,přís­tavní „metropole“.
Najednou jsem zaslechl z  druhého konce paláce jakýsi zvuk.Nebylo tojako nic,co jsem kdy slyšel,za celý život.
Nevím proč jsem za tím zvukem zamířil,ale stalo se.
Okno,které jsem nalezl,bylo široké a směřovalo do zatuchlémístnosti,kterou jsem nikdy předtím nespatřil.Vlezl jsem pootevřeným oknem.
Šlo o  místnost,která byla plná omřížovaných kobek.
Přiblížil jsem se a povšiml si,že uvnitř jedné jediné kobky někdo je.Mělna sobě starou tógu a na hlavě olivový věnec.Byl průměrné výšky a jeho tvářzdobil impozantní vous.
Byl roztřesený a měl strach.Když jsem si ho v  nočním světle lépeprohlédl, uzřel jsem nelidské znetvoření.Byl udržován při životě,aby mohltrpět.Bylo mi ho líto.A  tak jsem učinil něco,co by mohl být zločin,kdyby toněkdo mohl soudit.Vytáhl jsem revolver (novotu,starou jen šest let,jejíž patent„zestátnilo“ (ukradlo) císařství a počalo ji rozdávat úředníkům) amuže dodělal.
O  pár chvil později jsem slyšel strašlivý rámus,tření a napínánídřeva,zvuk železa a oceli.Po chvíli se otevřel strop a z  něj vyjel nazvláštních kladkách zavěšený Císař i  s křeslem.Byl ke mě otočen zády.Vedleněj stál jakýsi profesor.Brzy se otevřeli obří dveře na druhé straně místnosti ajá se před září,jež otvorem ve zdi pronikala,ukryl za obří trubku,jež zdestoupala ze země.
Ve dveřích bylo několik velitelů a za nimi šli vojáci,jež táhly několikvozů.Na nich bylo několik železných krabic.
Každou krabici vzali a odnesli do rohu,kde jsem si všiml něčeho jako obříželezné pece.Do ní postupně skládali krabice jednu po druhé.
Muž,jež přišel s  Císařem a vedle něhož Císař na voze jel,měl brýle amluvil s  podivným přízvukem.Císař se jej zeptal:
„Jaké je další jméno?“.
„Víte….…...požár v  Alexandrijské knihovně byl dostrozsáhlý,takže každá dešifrace jeponěkud….….…ob­tížná.“.
„Doufám….…..že mi nechceteříct….….….….…­.….…...že….….…­.…..“počal pomaleji a pomaleji mluvit Císař.Odnikud k  němu přistoupil lokaj arozepnul mu uniformu.Neviděl jsem co dělá,dokud mi něco nezablesklo do očí apoznal jsem železnou krabici.Jako by ji „do císaře“„vsunul“,zapnul mu uniformu a odešel do stínů.
Císař se znovu „probudil“ a dopověděl:
„…..že jste už žádné jméno nerozpoznal?!“.
„Ale ano,ale víte,nejsem si jistý,zda to je součást textu.Víte v  Ašurbanipalově knihovně,kde původně “soupis" byl,byla na konci života svého stvořitele v  strašném chaosu,ikdyž se to nikde nezmiňuje,tovíte, propaganda.„.
“Jaké je to jméno?„.
“Charles de Gaule.„.
“Přibližná doba?„.
“Dvacáté století.„.
“Slyšeli jste!" řekl Císař a pojednou se objevil zavšivenýprofesor a několik jeho asistentů.Počali obsluhovat nějáké páky na nějákýchpanelech a já si poprvé povšiml že celá místnost je obehnána čímši,co se„stékalo“ uprostřed místnosti,čtyři metry nadzemí,v  obrovskou­,železnou klecí.
Prostupovalo to stěnami a já poznal „patent“.
Najednou se počala trubka,za kterou jsem se skrýval,třást a vrčet a jápoznal,že je jeho součáští.
„Mimochodem,dou­fám,že ten idiot z  Francie to už brzododělá,bez oficiálního potvrzení nemůžeme počat budovat Větší Model na pevniněbez toho,aby nám stavbu neobskakovali špioni nejmíň padesáti zemí a to se budoušpatně přemisťovat.A  jak víte,čím víc jich budeme mít na jednom místě (jakozde),tím víc z  jejich štěstí budeme mít.A  já se o  ně odmítám,odmítám dělit s  Ruskem.“.
„Mimochodem,nechá­pu,proč je vždycky tak mučíte.“ (mužv  brýlích)
„Musím se nějak zabavit,stačí když u  toho nezdechnou.“(Císař)
Z  pece,kam se házeli krabice ze železa,vyšla fialová záře a zároveňstrašné nářky.
„Zkontrolovat Postuma!“ ozval se Císař.
Několik vojáků otevřelo kobku u  mé pravice.
Vešel dovnitř a chvíli se nevracel.Pak vyběhl ven a zakřičel:
„Je…...mrtvý!“.
„Co?!!“ zařval Císař.„Kdo měl službu?“.
Z  rohů vyvedli několik vojáků,jež doteď spalo.Rozhodně to Císařenepotěšilo.
„Do krabice!“ zaječel.Ihned byly vytáhnuty dvě prázdnéželezné krabice a oba vojáci byly,se zlámáním žeber a kostí,ale bezusmrcení,nacpáno dovnitř a hozeno do „pece“.
Teď jsem věděl,proč byl ten opliý voják,který mě tak urážel při první„prověrce“,tak bledý,když mu byl nadřízeným vyměřen trest.
Muž v  brýlích se ozval:
„Ale bez jediného “Milovaného Osudem" nemůžeme zajistitdalší úspěchy!
„.
“Jediná naděje,kterou máme tkví v  tom,že mezi jmény byloi  mé." řekl Císař.
„To je velice nepravděpodobné a….….…..“opáčil obrýlený muž,ale než stačil říct něco říct,kopl jej blízko stojící vojákmezi nohy a nechal jej se zde svíjet.
Byl to Floures,Duc d‘ Evanchote.
„Skvělá práce,Maršále.“ řekl Císař.
„Jsem jen generál,pane.“.
„Už ne.“ řekl Císař a Floures zasalutoval.
Viděl jsem,jak se v  kleci pomalu zhmotňuje postava muže.Jeho obkeveníreguloval zavšivený profesor u  hlavního panelu.A  Císař mluvil:
„Který kontinent nám přinese tento?“.
„Celou Afriku,do posledního zrnka písku.“ četl odněkud napanelu profesor.„Prav­da,zemřou tři milionycivilistů….….…“.
„Tak málo?Musíme okamžitě začít!“ rozkázal Císař.
„Tak málo?“ dunělo mi v  hlavě.„Takmálo?“.
Vyřítil jsem se k  panelu,zastřelil profesora a jedním máchnutím kusutrubky, jež jsem předtím našel na zemi,jsem panel zničil.
Kolem mě zazněly salvy,ale těsně před tím,než mě zasáhly se zpomalily anakonec se od ničeho odrazily v  devadesáti-stupňovém úhlu.
Kolem mě počala zem pomalu mizet a s  ní i  vše kolem.Jen Císařtam seděl a já jsem viděl,že se rozjíždí ke mě,ale po cestě do něčeho narazil ajá jsem viděl,jak mu od těla odlétly dokonalé nožní protézy a jak jeho uniformaodhalila čtvercový,železná otvor do jeho hrudi,v  níž se skvěla železnákrabice a pomalui se rozkládala,vlivem nějáké kyseliny.Pak i  on zmizel.'

Kapitola 12. Epilog

Vzbudil jsem se doma,v  tom „doma“ jež jsem měl,než jsemse stal úředníkem v  renesanci Druhého Císařství.
Ale toto „Druhé Císařství“ trvalo jen pár dní.
V  zrcadle jsem byl já před několika lety.
Rok předtím než jsem se původně vydal na Korsiku jsem se dozvěděl,že Císařzemřel.
V  roku 1823  jsme se s  novou ženou přestěhovali na sever azde jsem potkal mladého muže s  impozantním předkusem,rybáře Jeana DePuissy.