Nokturno.net / tvorba / dílko

Slepý,hluchý sedí na ulici,
tiskne si ruku na svoji líci.
Tiskne si dlaň na svoji tvář,
čeká na úsvit, na slunce zář.

Čeká tu na paní v červeném šatě,
ve stříbře oděná možná i v zlatě.
Ta života dar nám rozdávat může.
Slepému, hluchému pomoci může.

Lampičky nad ním chladně jen září.
Větříček zafoukal do jeho tváří,
nohy mu ohřívá bledounký Měsíček,
hlídá tu synáčka tak, jako tatíček.

Pozbývá tepla. Chřadnou již ručičky.
Hlavička bledla. Sen běží pod víčky.
Není mu zima, teplo ho zalévá.
Na zlatou paní vzpomínku pozbývá.

Starý děd kostlivec pokryl jeho tělo,
to aby temno nad hluchým bdělo,
to aby slepý zase světlo viděl,
aby již do něho vstoupiti směl.

Ráno Sluníčko temnotu odhalí
a tělo mrtvého svitem svým zahalí.
Lidé koukají na slepého,hluchého,
toho spícího, tohoto zesnulého.

Hvězdy šli za kmotry a Měsíc kněz.
Stáli a pomohli jeho hrobu, jeho křest.