Nokturno.net / tvorba / diskuze

Pokaždé, když zvednu hlavu k nebi.
Mám pocit, že mě nohy brní…
Srůstají se zemí kamennou.
a zabrání mi v pohybu.
Vztáhnu ruce vzhůru
a místo prstů vyraší tisíce nitek
plných křiku po mém já.
Oči mi zvlhnou s ranní rosou
a pomalu se v únavě zavírají.
Víčka srostou a hlava se zvrátí…
Tolik bolesti v hrudi se rozpíná.
Proč cítím jen nekonečný prostor
ve svém nitru.
Tolik cest k životu a jedna k smrti.
Tělo se rozpadá pod tíhou času
a krev reziví v modrých řečištích….
Stálo mi to všechno za to?
Všechny myšlenky na přítomnost
ztrácí smysluplnost.
Tak proč se přesto trápím
a nimrám se ve věcech,
co nezměním….
Hlavu vrátím k pohledu k nohám.
a pouta země povolí.
Ruce k tělu přivolám a vím,
že až opět vzhlédnu,
tak má mysl to vše opět povolí….