Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ku hřbitovu spěšně kráčím,
v touze zemříti tentokrát nezvratné,
svůj šat armádou slzí smáčím,
když železnou bránu za soumraku otevřu.
Oprýskaný anděl smutně ku mně shlíží,
v duchu zašklebím se: žádný strach, zemřu,
a zde již mi nižádný neublíží…

Spěchám dále, mezi hroby
nedočkavě se prodírám,
chci konečně uleviti svým žilám,
neboť uvnitř dávno umírám…
pod kýženým stromem v kolenou klesnu
a studený kov rve mi žíly,
bolesti kruté více nevnímám,
neboť víno a smrt otrávily mé smysly.

Náhle ucítím dotyk ruky vřelé,
když jsem na pokraji všech svých sil,
jak zastavuje mi krev směle,
by život můj mrzký zachránil.
Slovem jedovatým obořit naň se chci,
avšak tělo neposlouchá,
jen propadám se v blouznivé sny.

Neveselé temnoty,
v pustinách se ztrácím,
avšak horká dlaň a zoufalý hlas
do života mne vrací.
Tu rozmýšlím, kterou cestou dál se ubírati?
V mrtvou krajinu za řekou Léthe
či jemu se odevzdati…

Ni na vteřinu neváhám
a vrhám se v náruč smrti.