ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Poslední volba - Hlavně se nevzdávat

18.10.14 | Lylienath, @, další tvorba | 827 x | vypínač

Dnešní den patřil mezi jedny z těch, které se zdali být nejteplejšími v celém podzimu, který právě panoval na pláních. Stála jsem na rozlehlé mítince.
Vzhledla jsem k nebi a zavřela jsem oči. Přemítala jsem o celé své existenci a nechala sebou proudit sílu Nyat.
V mysli se mi rozvil obraz okolí, jež mne obklopovalo, ale v období léta. Byla to její mysl s mými pocity. Skrz ni jsem se dotýkala prsty smaragdové trávy a nechala je po ni klouzat. Něžnost doteku se mi vracela jemným lechtáním do polštářků prstů. Nebe se náhle zamračilo a z bělostných obláčků se staly těžké dešťové mraky. Uslyšela jsem tlumený předzvěst deště v podobě jemného svistů protínaného vzduchu. První kapky na sebe nenechaly dlouho cekat. Nejdříve dopadaly kolem mě, avšak nakonec našli i mé tělo. Spustil se liják. Nyat!
Otevřela jsem oči. Po spánku mi stekla studená kapička potu.
"Sakra" pomyslela jsem si, ale i pres tuto nepříjemnost jsem si byla teď jista. Jdu správě.
Otřepala jsem se, jako bych chtěla vše vyhnat z hlavy. Zaťala jsem pěsti a povolila, párkrát jsem to zopakovala, abych se ujistila, že mi ještě zcela neztuhly svaly. Vložila jsem ruce do kapes své šedivé bundy a vykročila směrem na sever. Blíže k zimě a důvodu mého putováni.

"Dobrej!" zahuhlal opuchlý obličej za barem.
"Dobrej," odpověděla jsem automaticky.
Co by také mohl čekat člověk na kraji pustiny v takové hospodě. Zvláště, když se jmenovala mírně znepokojivě Mrtvá Díra.
"Co chcete?" nezaobíral se obličej zdvořilostmi.
"Postel a jídlo."
"Za noc 50 serimu a 10 za jídlo."
"Tak to leda ve snu. Dam vám 25 za noc a 5 za jídlo."
"Jděte k čertu"
"Půjdu, je vidět, že peníze vám nechybí," ušklíbla jsem se nad polorozpadlým nábytkem a viditelně zanedbanou krčmou.
"Chrmmmehjmm," zamumlal si něco pod těch pár štětin, co mu rostly nad rty, „ k večeři je chleba s gulášem a korbel piva. Dveře nalevo." natáhl obtloustlou ruku zpoza pultu a cekal na peníze.
Dala jsem mu je na bar. Udělalo se mi víc než špatně z toho, že bych se měla jakkoliv dotknout toho ohavy. Sebral peníze z pultu a odkráčel kamsi do tmavých koutů putyky.
"Hnus….podpálit!" ozvalo se mi v hlavě.
Rada, bych to udělala, ale musela bych zase spát někde venku a na to zrovna dnes nemám náladu. Sedla jsem si na židli k rozdělanému krbu a nasála trochu vůně páleného dřeva. Teplo se mi zakouslo do oblečení a pomalu prosakovalo k mému zkřehlému tělu. Ne, dnes se opravdu nic pálit nebude!
Přede mě dopadl hodně otřískaný korbel s talířem nějaké břečky. Hned vedle toho přistál dost starý chleba. Ucítila jsem zápach potu, moči a zatuchlého oblečení. Zvedl se mi žaludek.
"Večeře," zavrčel Opuchlík a odkulhal se zpět za bar.
Paráda…Už teď jsem věděla, že to bude hodně odporné, ale můj žaludek by teď vzal zavděk cokoliv. Od žížal po tvrdou hlínu.
Sundala jsem si kožené rukavice a odložila jsem si na stůl i svojí jelení čepici. Sice pěkně stará, ale přesto splňovala to, co jsem potřebovala. Rozepnula jsem si šedivou bundu a přehodila přes židli.
Příbory se evidentně ztratily někde po cestě ke stolu. Šáhla jsem po chlebu. Byl na omak přesně takový, jaký vypadal na pohled. Tvrdý jako kámen. Možná, že kdybych ho nechala týden ležet v té břečce, tak změkne.
Hladově jsem se ho snažila ožužlávat a ohlodávat v systematických pohybech, abych ho alespoň přeměnila v poživatelnou strouhanku. Občas jsem si usrkla té tzv. polévky, která chutnala, jako když si někdo vylouhuje staré boty v horké vodě. O kouscích něčeho, co by mělo být maso, vůbec nemluvím. Jediný na co jsem se těšila, bylo stejně pivo a to dokonce i jako pivo chutnalo. Konečně! Nějaká světlá chvilka v tomto dni.
Když jsem se v rámci možností nasytila, tak jsem si vzala věci, strčila zbytek chleba do brašny a odpustila jsem si chvilku vyhřívání v blízkosti kamen.

V dálce bylo slyšet vytí vlků a zvuky dalších nočních zvířat, jež vyrazili na lov do nehostinné přírody. Zalezla jsem do dveří nalevo a zamkla za sebou dveře. Na zem jsem naházela křupinakty a na kliku jsem přivázala zvoneček z Rehynaldu. Pro všechny případy, kdyby si se mnou někdo v noci chtěl zahrát na bubáky. Pod polštář jsem si strčila nůž a všechny své cennosti a oblečení jsem naskládala za má záda ke stěně. Člověk nikdy nesmí věřit jen tak někomu a hlavně ne Opuchlíkům.
Téměř celou hodinu jsem se snažila usnout a zároveň jsem naslouchala všem zvukům, které by mohly být případnou předzvěstí nečekaného vpádu do mého pokoje.

=Sedím na verandě starého cihlového domu obehnaného břečťanem a houpám se ve starém dřevěném vyřezávaném křesle. Při každém zhoupnutí zavrže podlaha, jako by sténala nad tíhou svého bytí. Úponky břečťanu se vždy prudce napnou a snaží se udržet si vládu na křeslem. Některé šlahounky to již vzdali a s tichým prasknutím se odmrštili na podlahu.
Rukou jsem přejížděla po ornamentech ve dřevě a přemýšlela jsem nad jejich významem. Proč si někdo dal tolik práce s kusem dřeva, aby vytvořil něco takového. Pro radost? Z nezbytnosti? Pro další generace?
"Myslím, že pro radost a kapku pro zkrácení volné chvíle"
Ozve se mi za hlavou veselý hlas Nyat.
"Mám takový pocit, že se tě nikdo na nic neptal."
"Člověk se kolikrát nemusí ptát a stejně je mu odpovězeno. Někdy je přeci jen lepší, když ti někdo řekne proč, než když se dožaduješ a není ti řečeno."
"To ano, ale některé věci je lepší nevědět. Život je pak mnohem jednodušší."
"Nevědomost je sladká, ale nebezpečná"
"Stejně jako vědět. Neboť vědění přináší prozření a prozření může znamenat smrt nebo povznesení."
"Nikdy bych neřekla, že nám půjde filozofování. Ač teď na tom nezáleží. Vzbuď se."
"Vzbuď se? Já jsem vzhůru."
"Ne nejsi…vzbuď se. Někdo tu je!"=


Křeslo i dům zmizely. Nahradila je černá tma v mém hostinském pokoji.
Křupinky zapraskaly. Uslyšela jsem tiché zajíknutí a zároveň se někomu zrychlil dech. Opravdu tu někdo je. Bohužel mé oči si nedokázali po krátkém spánku rychle zvyknout na tmu, takže jsem nehybně ležela a čekala, jestli mě někdo napadne, nebo jestli ho spatřím dřív, než udeří.
Nastalo ticho. Předlouhé ticho. Slyšela jsem tlukot svého srdce a mělký dech, který jsem se snažila kontrolovat, aby se podobal oddechování spícího člověka. Nakonec se moje oči trochu přizpůsobily a já jsem v rohu místnosti spatřila silnější siluetu. Předpokládám, že je to muž, jelikož jsem na žádnou ženu večer po cestě nenarazila a nevzpomínám si, že bych někoho navíc viděla dole v krčmě. Útočník tam stál jako přikovaný a čekal, co se bude dít. Když viděl, že jsem se nepohnula a nijak nereaguji na křupání, tak se odvážil udělat malý posun ke mně. Ještě jeden krůček ke mně blíž. Křup! Opět ticho.
Záměrně jsem se pohnula na posteli a pootočila, abych na něj měla lepší výhled. Povzdechla jsem si a přivřela víčka.
Nahmatala jsem nůž pod polštářem. Opět ticho a čekání. Místo modlení jsem si odpočítávala kroky k útoku a pečlivě zvažovala jak a kam udeřit. Základním pravidlem boje je nikdy nepodceňovat toho druhého. Zvlášť, když nevíte kdo ten druhý je. Začali mě bolet napružené svaly a měla jsem chuť vyskočit a něco udělat. Cokoliv. Hlavně tu neležet a nečekat jak odsouzenec.
"Trpělivost je nejlepším přítelem bojovníka" zašeptala nyat v mé hlavě.
Muž zvolil taktiku šoupání se po podlaze. Křupinky opatrně přesouval nohou, aby na ně nemusel našlapovat.
Byl již dostatečně blízko. Moje netrpělivost se vystupňovala do nejvyšších možných měřítek. Nevydržela jsem a zaútočila jsem první.
Dýka spolu s pouzdrem mu políbili jeho oblek. Bohužel ve své netrpělivosti jsem zapomněla sundat kryt.
Muž byl na chvilku zaskočen, ale moment překvapení velmi rychle opadl. Nůž se zableskl ve tmě a zasáhl mě do pravé ruky. Ucítila jsem ostrou bolest a teplo, jak mi stekla krev po ruce.
Bohužel při pohybu vpřed z postele se nedalo jakémukoliv dalšímu zranění vyhnout. Zvlášť, když jsem musela sundat ještě ten příšerný kryt.
Inkasovala jsem další ránu do stejné ruky. Bolest jsem absolutně ignorovala a soustředila jsem se čistě jen na to jak, co nejdříve eliminovat vetřelce.
Udělala jsem výpad s konečně odhaleným ostřím a zasáhla jsem ho do původně nedotčeného místa. Zavrávoral.
Nečekala jsem na jeho další reakci a rovnou jsem mu zasadila ránu do stehna. Bolestí zavyl a sesunul se na zdravou nohu. S hlavou upřenou na mě zůstal jen pár sekund. Dala jsem mu pěstí do spánku. Spadl na zem úplně. Zachrochtal bolestí. Vrazila jsem mu nůž do zad a odskočila. Doufala jsem, že jsem se trefila dostatečně dobře. Nerada bych se ještě víc namáhala. Jsem sice dobrý zabiják, ale každá bitva po tmě mě docela vyčerpává a hlavně mi srdce bušilo až v hlavě a oči mi na chvilku přestali sloužit. Přeci jen je to dlouho, co jsem musela používat své schopnosti.
"Jistě, kdyby to byl charakter, tak ti k tomu rozsvítí" zasmála se Nyat.
Tak a co teď. Muž hrající si na mrtvolu tu leží na zemi a někde v krčmě na něj možná čeká kumpán.
Mám si rozsvítit, nebo tu šmátrat ve tmě. Rozhodla jsem se opatrně zapálit svíčku, abych si mohla útočníka prohlédnout a abych se pořádně připravila na další možné kolo v nižším patře krčmy. Celou dobu jsem sledovala muže na podlaze. Neviděla jsem žádné známky života. Zvoneček byl stále na klice.
Oblékla jsem si věci, které byli ještě na posteli. Připravila jsem si všechny své vrhací nože a do ruky jsem si vzala svou katanu. Pouzdro jsem si srolovala do batohu, abych byla připravena. Zkontrolovala jsem, zdali jsem na nic nezapomněla. Batoh jsem si vzala do ruky a připravila si krabičku na zbylé nepopraskané kuličky a speciální sáček na zvoneček.
Prohledala jsem mrtvému muži kapsy v černé přiléhavé bundě. A že jich bylo nespočet. Kalhoty měli matnou černou barvu stejně jako bunda a jediné, co se zdálo ještě být cenné, byl měšec, jež měl na opasku.
Při otevření se v něm zablýskalo pár mincí.
Prohlédla jsem si jeho zbraň, jestli by se mi nehodila do mé sbírky. Byl to obyčejný zlodějský nůž. Takže žádný nájemný zabiják a žádné doplnění sbírky. Ulevilo se mi. Kdyby to byl zabiják, tak by byl boj mnohem delší, nebo by také nebyl vůbec, protože by mě zabil díky mé chybě.
Sice mi nešlo do hlavy, jak se dostal přes zvoneček, ale důležité bylo, že ho alespoň kuličky zastavily. Posbírala jsem většinu nepopraskaných zpět do krabičky a tu vložila do batohu. Sebrala jsem opatrně zvonek a zabalila jej do sáčku, který dokázal jeho zvonění zcela utišit, dokud zase nebude venku. Batůžek jsem si hodila na záda a pevně jsem ho přitáhla k tělu, aby mi nepřekážel při pohybu.
Chtěla jsem se klíčovou dírkou podívat, jestli někdo nestojí za dveřmi, ale ta byla řádně zacpaná. Přikrčila jsem se tedy na maximum a připravila katanu do bojové pozice.
"Ninja hadr a máš čepel bez pouzdra doufám" zašeptala Nyat.
Pootevřela jsem dveře. Mihotavé světlo vycházelo zpoza rohu u schodů do krčmy a v uličce bylo prázdno a ticho.
Jediné dveře, které byly s mými na patře, byli zavřené. Odplížila jsem se k nim a zkusila zabrat za kliku. Zamčeno.
Otočila jsem se směrem ke schodišti, co nejvíc tiše jsem se snažila k němu připlížit. Nakoukla jsem za roh dolů.
Mírně šerá místnost vypadala stejně pustě, jako když jsem přišla. Jediné světlo, které dole bylo, muselo pocházet z krbu. Slyšela jsem dřevo líně praskat a oheň si tiše zpíval svoji píseň.
Sestupovala jsem opatrně schod po schodu níž a níž. Kontrolovala jsem co nejvíce tlukot srdce, aby nepřehlušil okolní zvuky.
Došla jsem až na poslední schod.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadala klidně a bez života. Nechtělo se mi pouštět do dalších šarvátek s kýmkoliv, kdo by se zde mohl schovávat. Rozhodla, že tuto mrtvou díru opustím a nebudu raději pátrat po dalších možných nebezpečích. Odplížila jsem se opatrně skrz stoly a židle ke dveřím, které vedli ven.

S katanou v ruce a lajdáckým krokem jsem se procházela lesem. Vždy jsem si zde připadala víc v bezpečí, než v lidských obydlích. Nebylo tu tolik zla a hlavně většina predátorů měla více práce, než mě sledovat a lovit. Občas jsem narazila na ohnivé oči ve tmě, které však po chvilce zmizeli, aby si vyhlídli méně smrtelnou oběť.
Když jsem si byla jista vzdáleností od té odporné hospody, tak jsem pohodila batoh na zem. Odpočítala jsem si deset kroků od plánovaného postavení provizorní přespávárny. A udělala jsem z trochy pištící soli obranný kruh. Pištící soli byli velmi lukrativní zboží. Byli tak drahé, že se za ně většinou platilo životem. Stačila špetka dát na místo, jež mělo být chráněno a nášlap na ní by vzbudil i medvěda ze zimního spánku. Za mojí sůl zaplatil jeden kupec ve stanu svým životem. Kdyby se se svým majetkem nechlubil opilý v hospodě, tak by nejspíše ještě žil.
Sestavila jsem si malý přístřešek přeživších a zachumlala jsem se co nejvíce do nasbíraného jehličí. Naštěstí byl podzim a babí léto mi dávalo možnost cestovat i bez přístřešků u lidí. Až bude chladněji, tak se budu potýkat s vážným problémem prochladnutí. Uvelebila jsem se a připravila zbraně do pozoru, aby nedošlo k další mýlce. Zde jsem neměla problém rychle usnout. A bylo to znát. Jen co jsem zavřela oči, tak jsem spala.


Probudilo mě ševelení stromů a hryzavý zvuk kousek od mé hlavy. Otevřela jsem otráveně oči a zaměřila se na místo, kde si někdo brousil pilně zoubky. Veverka. Velká zrzavá Veverka. Když si všimla, že se na ní koukám, tak se zastavila. Podívala se na mě. Odhodila ohryzaný oříšek a vyskákala na nejbližší strom.
"Nesnáším Veverky, " povzdychla jsem si.
Jako odpověď mi na hlavě přistál oříšek. Paráda. Ovládla mě chuť tu Veverku zabít a upéct si ji ke snídani. Ale kdo by se za takovou malou flundrou honil.
Posadila jsem se a složila si hlavu do dlaní. Promnula jsem si oči a spravila rozcuchaný copánek, který mi pevně svazoval vlasy, aby si ledabyle nevládli, kde je napadne. Hodila jsem pár černých vlasů, co mi zbyli v ruce, na mech.
Zkontrolovala jsem zbraně a uklidila je na příslušná místa. V žaludku mi provokativně zakručelo. Že by nakonec přeci jen lov na veverky započal? S úšklebkem jsem z batohu vylovila kus tvrdého chleba.
S chlebem v ruce jsem se protáhla a vyrazila na další cestu. Není čas, ztrácet čas. Při chůzi jsem statečně ožužlávala chleba. Pohled na mě by byl v tu chvíli k nezaplacení.


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862