ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Ztracena 3

23.02.13 | Levianth, @, další tvorba | 1003 x | vypínač

Rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadala klidně a bez života. Nechtělo se mi pouštět do dalších šarvátek s kýmkoliv, kdo by se zde mohl schovávat. Rozhodla, že tuto mrtvou díru opustím a nebudu raději pátrat po dalších možných nebezpečích. Odplížila jsem se opatrně skrz stoly a židle ke dveřím, které vedli ven.

S katanou v ruce a lajdáckým krokem jsem se procházela lesem. Vždy jsem si zde připadala víc v bezpečí, než v lidských obydlích. Nebylo tu tolik zla a hlavně většina predátorů měla více práce, než mě sledovat a lovit. Občas jsem narazila na ohnivé oči ve tmě, které však po chvilce zmizeli, aby si vyhlídli méně smrtelnou oběť.
Když jsem si byla jista vzdáleností od té odporné hospody, tak jsem pohodila batoh na zem. Odpočítala jsem si deset kroků od plánovaného postavení provizorní přespávárny. A udělala jsem z trochy pištící soli obranný kruh. Pištící soli byli velmi lukrativní zboží. Byli tak drahé, že se za ně většinou platilo životem. Stačila špetka dát na místo, jež mělo být chráněno a nášlap na ní by vzbudil i medvěda ze zimního spánku. Za mojí sůl zaplatil jeden kupec ve stanu svým životem. Kdyby se se svým majetkem nechlubil opilý v hospodě, tak by nejspíše ještě žil.
Sestavila jsem si malý přístřešek přeživších a zachumlala jsem se co nejvíce do nasbíraného jehličí. Naštěstí tu nebylo příliš sněhu a zima byla teprve na počátku. Až bude chladněji, tak se budu potýkat s vážným problémem prochladnutí. Uvelebila jsem se a připravila zbraně do pozoru, aby nedošlo k další mýlce. Zde jsem neměla problém rychle usnout. A bylo to znát. Jen co jsem zavřela oči, tak jsem spala.


Probudilo mě ševelení stromů a hryzavý zvuk kousek od mé hlavy. Otevřela jsem otráveně oči a zaměřila se na místo, kde si někdo brousil pilně zoubky. Veverka. Velká zrzavá Veverka. Když si všimla, že se na ní koukám, tak se zastavila. Podívala se na mě. Odhodila ohryzaný oříšek a vyskákala na nejbližší strom.
"Nesnáším Veverky, " povzdychla jsem si.
Jako odpověď mi na hlavě přistál oříšek. Paráda. Ovládla mě chuť tu Veverku zabít a upéct si ji ke snídani. Ale kdo by se za takovou malou flundrou honil.
Posadila jsem se a složila si hlavu do dlaní. Promnula jsem si oči a spravila rozcuchaný copánek, který mi pevně svazoval vlasy, aby si ledabyle nevládli, kde je napadne. Hodila jsem pár černých vlasů, co mi zbyli v ruce, na mech.
Zkontrolovala jsem zbraně a uklidila je na příslušná místa. V žaludku mi provokativně zakručelo. Že by nakonec přeci jen lov na veverky započal? S úšklebkem jsem z batohu vylovila kus tvrdého chleba.
S chlebem v ruce jsem se protáhla a vyrazila na další cestu. Není čas, ztrácet čas. Při chůzi jsem statečně ožužlávala chleba. Pohled na mě by byl v tu chvíli k nezaplacení.

Aslehada

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že dojdu po svých až do Aslehady, tak bych se mu vysmála do očí a poslala ho do močálů Hariazu. Můj dřívější způsob života by se dal popsat jako velice radostný a bezstarostný. Mojí největší starostí bylo doplňování chrámové vody, kolik květin dám Whalosovi k nohám, kdy si poslechnu stížnosti chudiny a péče o královskou morálku. Je až neskutečné, jak se vše může ve vteřině změnit. Předtím to bylo všechno jednodušší. Teď je vše komplikované a k nasrání.


Moje kroky z pustin vedli do města Aslehada. Čekal tu na mě velmi důležitý muž, který by nejspíš mohl i hrát klíčovou roli v mé cestě. Je to největší mág Světla a patří do předních řad Whalosových osvícenců. Jeho jméno je Ragnor. Říkalo se, že když se Vás dotkl, tak viděl vaši blízkou budoucnost. Dokázal z vás vytáhnout jakoukoliv pravdu a navíc měl odhalit váš největší strach. Přední bojovníci Aslehady museli projít přes něj a potom složit zkoušky, které byli samozřejmě obohaceny o to nejstrašnější, co se vám mohlo stát. Kolikrát to byli banality. Vzpomínám si na jednoho generála, který nedokázal pít po někom z poháru, aniž by hned druhý den neonemocněl nějakou strašlivou nemocí, kterou si samozřejmě vsugeroval.
Měla jsem s Ragnorem sjednanou schůzku na zítřejší den, což bylo jen mé štěstí, že jsem dokázala přijít včas.
Stála jsem před železnými branami s velkou kamennou hradbou, jež chránila město a byla jsem sledována monumentálními kamennými sochami Whalose, které střežili vchod. Stáli majestátně a tiše na bocích brány. Jejich smaragdové oči se leskly v západu slunce. Výhružně drželi v rukách meče a mračili se. Slunce už téměř zapadal za obzor a já měla již jen málo času ke vpuštění do města. Vstoupila jsem na kamenný kruh vyšší ochrany a čekala na vyzvání. Každý návštěvník, který by chtěl po večerních hodinách do města, by musel projít kruhem a to pouze do západu slunce, pak by si musel počkat do rána. Přes den fungovaly sochy Whalose, které svým zrakem snímali každého příchozího i jeho povozy, či cestovní tašky. Nic jim nezůstalo u bran skryto. Co by člověk také očekával od města, kde sídlí Osvícení. V kruhu zapraskala magie. Jemné šumění a svit z okrajů kruhu vypovídal aktivaci.
"Jméno," zaznělo mi v hlavě hlas strážného.
"Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium"
"Důvod návštěvy"
"Schůzka s váženým otcem Ragnorem, Mágem Světla ve Whalosových řadách Osvícenců"
"Den schůzky"
"Zítra při odbytí poledne"
"Počet zbraní, které nesete sebou"
"25"
"Vstup povolen, ohlaste se krčmě U Sedrika"Část podstavce na pravé straně stojícího Whalose se otevřel. Vešla jsem do úzké tmavé chodby, která by nejspíše v mysli klaustrofobika vyvolala silný záchvat a smíchu by to rozhodně nebyl. Po pár krocích se za mnou podstavec zavřel a já musela minutku počkat, než se mi otevřely dveře do města.
Ovanul mě zápach ulice a starých omítek. Spíše mě to málem porazilo a omlátilo mi to hlavu o dlažbu. Malinko jsem se otřepala a několikrát hluboce nadechla. V ulicích bylo prázdno a přesto hlučno. Z veřejných domů se ozýval převeselý smích a opilecké hlášky. Z krčem a hospod muzika a občas se podařilo potkat pomateného občana, jak si plete veřejný květináč s domácím záchodem. Zítra jistě nebude mít radost, až mu stáže zaklepají na dveře.
Procházela jsem ulicí a snažila se procházet nejstinnějšími místy, aby mne nebylo tolik vidět. Takto jsem se proplížila městem až Sedrikově krčmě. Musela to snad být jediná krčma, kde se nekřičelo a oslnivě nesvítilo světlo do ulic.
Téměř jsem se až lekla, že mají zavřeno a že budu muset hledat nové místo na přespání. A že v tomhle městě to býval dříve docela velký problém. Váhavě jsem otevřela dveře. Přívítalo mě příjemné šero a tiché rozhovory štamgastů.
Bez zaváhání jsem vykročila k baru. Dveře za mnou se zaklaply.
"Dobrý večer"
"Dobrý večer"
"Měla bych tu mít rezervovanou postel na jméno Enyah"
"Ano ještě tu je, ale máte to o fous. Za pár minut by byla již obsazena. Poprosím 15 serimů. "


 Přidat komentář 




› Online 13


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860