Nokturno.net / tvorba / dílko

Splasklásklá bublina napadá na levou nohu. To asi od srdce.
Pak mrak zachycen v křoví o podrážku prošlapaných bot.
Netuším, proč se sešli na taneček nad mým hrobem.
Ode dneška ovšem miluji krtky.

Hluchý jsem ocenil přesýpání mauzolea na písek v těle-ch žen-y.
Symetrické beztělo v tolik potřebné žízni.
Sváži se sebeovládáním. Uzel tekutých myšlenek. Nebo naopak?

Přestanu sebe pod kobercem, neboť štěstí není v žákovské knížce. Probuzen tmou, zasním se a do bílého světla zapomenu.

Čas spolyká všechny bohy i ornament nedoceleného pavouka. Do té doby si vytrhám všechny nohy, abych si mohl říci - Člověče, znič knihu, zachráníš slova.
Všechna žebra (odpusťte mi) daruji již jen na vědecké účely.

Ukradnu Downův syndrom a vyměním za prací prášek - to kvůli svědomí. Popel neubližuje.

Dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Tato kytara má mnoho pražců. Když si lehnu, protne mne konečno.

Vždy jsem miloval železné mosty přes volní dadaismus. Otěrky o křídla křicích
motýlů a něžnou vypočítavost. Chci spát - řekl strom - alespoň deset tisíc milů pod řekou. A zase tudy plave useknutá paže a hned dvě. To opět na jejich počest, Bohdane. Doplavou. Tonoucí v jezeře chytrého stébla by se chtěly chytnout.

Lehce potupen v příliš smutných nemám platnou jízdenku pro příliš živoucí oči.
Volná jízda?