Nokturno.net / tvorba / dílko

Díval se před sebe. Píšu text písně a nevím, jak mám začít. Mé krátké červené vlasy mi padají do obličeje a já je zlostně odfukuji. Hledím do prázdného papíru a poklepávám tužkou do stolu v nějakém rytmu. „Sakra! Už zase nic! Kapela mě zabije!“zavrčel jsem a do dlaně jsem uchopil skleničku s vodou, které jsem se napil. Poté jsem sklenici odložil.
Nedokázal jsem nic napsat, kvůli mé situaci, kterou momentálně prožívám, ale tu určitě prožil každý muž mého věku…Rozešel jsem se s kráskou, kterou jsem tak miloval, ale asi jsem pro ni nebyl moc dobrý…Od té doby skuhrám v depresích a mou mysl zaplavuje tma. Podíval jsem se na poblikávající zářivku a najednou….Ha! Múza! Inspirace! Nápad! Nedočkavostí jsem se sehnul nad papír a začal psát. Jmenovalo se to „Trnitá cesta“ a byla o ní, jak mne zradila…jak zranila mou duši. Dě*ka jedna!
Když jsem píseň napsal, tak jsem se tu noc ještě setkal s kytaristou Rickem, který můj nápad přijal s otevřenou náručí. „Je to dobrý, Charlesi…Moc dobrý! Zítra bychom to mohli zkusit nahrát a následně vlítnout na klip…“řekl tiše a já se pouze na to usmál.Byl jsem tak šťastný, že jsem měl konečně nějaký nápad. Dal jsem si pár skleniček vodky a Rick to ještě „zabil“ tím, že mi za „nápad“ objednal absint. Měl asi tak 80 procent.
Domů jsem se musel nějak domotat a bohužel doma mě zase dostala má deprese. Jakoby nic jsem zavřel dveře, vyzul se. Řekl jsem si, že bych se měl jít osprchovat a tak jsem i učinil. Svlíknul jsem se a rozešel do koupelny. Vlezl jsem si do sprchového koutu, který byl hned vedle umyvadla. Zavřel jsem se v něm a pustil vodu. Najednou mou myslí proletěly vzpomínky na naše chvíle a mi to otevřelo staré rány. Začal jsem vzlykat, zoufalství a stesk na mě dopadnuly v plné síle. Už tak jsem měl černou tužku pod očima rozmazanou. Podél vykachlíčkované stěny jsem se spustil na zem a plakal dále. Pohled ledově modrých očí spočinul na tetování hrdličky, které jsem měl na předloktí. Dosoukal jsem se ke dveřím sprchového kouta a otevřel jí. Postavil jsem se na nohy a hmátnul po žiletce, která byla na umyvadle. Jeden řez, druhý řez, třetí….. Čepel mé společnice zajížděla hlouběji do tkáně a drásala obrysy už tak zdeformované hrdličky. Poté jsem žiletku upustil a prsty si zajel do vlasů. „Proč!“vyjekl jsem bolestivě a zatnul zuby. Musel jsem se s tím smířit, ale nešlo to. Krev mi stékala po tváři. Zase jsem se postavil k umyvadlu a vytáhnul z šuplíku nějaké léky, kterých jsem do sebe naházel asi pět možná šest. Vše jsem to polknul a krabičku odhodil na zem, opět jsem se spustil po zdi na zem. Klepal jsem se rozrušením.
Najednou jsem si vzpomněl na ten text a vytáhnul jsem jej z kapsy pohozených kalhot u sprchového kouta. Začal jsem si to číst. Když v tom…
Ostrá bolest…
„Pilulka, která Tě otupí….“
Zavrčel jsem bolestí a prudce se sehnul…
„Pilulka, která Tě oblbne…“
Začal jsem se dávit…
„Pocházela z tohoto světa…“
Můj žaludek se vzbouřil proti mně. Zvracím…
„Byla tak perfektní…“
Cítím, že se mi chvěje každý sval na těle. Ach, ta bolest…je tak krutá…
„Pilulka, která z tebe udělá něco jiného….“
Oči se mi přetáčí v bělmo, cítím chladný pot na čele…
„Postrádám Tě!...“
Zavírám oči…
„Vrať se ke mě!!“
Skácel jsem se do kouta a pootevřel ústa. Byl jsem v šoku…. Umírám…Tohle mi znělo v hlavě…A jediné, co jsem dokázal udělat, bylo máchnout rukou k odpadnímu otvoru, abych zachytil už tak unikající krev, která se v kanále místila s vodou. A kapička mé krve utkvěla na listu papíru na větě „Pilulka, která Tě otupí…“.