Nokturno.net / tvorba / dílko

Další láhev Tuzemáku,
v jeho hrdle mizí,
to je úděl funebráků,
nic jim není cizí.

Telefon zas zvoní,
pozůstalí slzy roní,
rum tu zase voní,
on jde na dvůr pro ní.

Jeho společnice jediná,
na cestách i mimo ně,
už její volant objímá,
motor vrní přijemně.

Na silnici metry střev,
on do rakví těla třídí,
raněných kolem řev,
v jeho rukách už se vidí.

Tak to byl další den,
on to musí snést,
doma sám čekat jen,
smutný život musí vést.

Pak sobota ho uklídní,
oblek svůj si oblěče,
kapela už hraje pohřební,
tak další týden uteče.

Tak to jde stále dál,
jeho děsí ta představa,
jediné čeho se kdy bál,
co až zemře jeho osoba?

Kdo tu bude místo něj,
svůj život té práci položí,
kdo dál povede ten děj,
kdo ho k spánku uloží?