Nokturno.net / tvorba / dílko

Z veliké brány se začali hrnout sktřeti, goblini, různé karikatury lidí i zvířat ven, do podzemní jeskynní chodby.

Válečník v težké zbroji sňal ze zad svůj obouruční meč a jediným mocným švihem ho zarazil do země. Poklekl na jedno koleno, odepnul z opasku ocelové rukavice a zatímco si je navlékal, pronesl krátkou modlitbu ke svému temnému bohu. Celý meč zazářil na okamžik jasným modrým světlem, odloupl se od něj modrý obláček a pomalu klesal k zemi. Válečník si pravou rukou klepnul na místo, kde by většina lidí měla srdce, a zakončil tak modlitbu. Postavil se a upřel pohled na vřavu před sebou.
Rohatá helmice na jeho hlavě zakrývala celý obličej, nechávala průzor pouze pro rudě žhnoucí oči. Vytrhl meč ze země a vydal utlumený bojový pokřik. Přes helmu nebyl skoro vůbec slyšet. Nebyl ani vidět jeho ďábelský škleb. Uvědomil si, že jak projde touto branou, otevře se mu Veliká cesta. Cesta, která bude měnit osudy lidí i nelidí po celém světě. Než však vyrazí, dostane novou, pohodlnější zbroj. Takovou, která mu už nebude překážet ve výhledu ani ve zvukovém projevu, na kterém si velice zakládal. Kvůli bezpečnosti si však rohatou helmici nechal. Jeho věštba ještě nebyla naplněna a i cesty osudu se mohou změnit zcela nečekaně. Zahrál si s myšlenkou, že by helmici na chvíli sundal, jeho Hrozný hlas by jich mohl možná víc jak polovinu otočit na útěk. Magie není bezedná studna, není mág, čaroděj ani nekromant. Je válečník a mohl by ji potřebovat v nějaké krizové situaci.

Runy na meči zaplály modrou září, jako by tušily, že jejich Pán bude zabíjet, a toužily po krvi. Udělal krok vpřed a chtěl se rozběhnout do bitvy, ale nějaká neviditelná síla ho zadržela na místě. Chtěl couvnout, ale nemohl ani nazpět. Na okamžik se koncentroval a sáhl po proudech magie. Ucítil tah a prozkoumal kouzlo svým vnitřním pohledem. Vstup k bráně byl střežen starým kouzlem přisluhovačů Tzeentche. Způsobem jak ho prolomit se bude zabývat až nadejde čas.
Zástup protivníků byl již téměř u něj. Odpoutal se od magického vidění a udělal jedinou věc která mu zbývala. Sundal si z hlavy přilbici. Protivníkům se naskytl neskutečný pohled. Přilbice vůbec nebyla rohatá. Válečníkova tvář nebyla tváří člověka. To co zakrývala chladná ocel byla lebka kozla, s dlouhýmy zakroucenými rohy. Z lebky v chomáčcích vyrůstaly trsy chlupů a dodávaly mu v pravdě ďábelský vzhled. Jeho zuby vypadaly spíše jak upírské nebo dračí. Ohromné tesáky vyrustající z čelistí hrozily, že budou drtit kámen pokud to bude třeba. V prázdných očních důlcích, jako dva rudé uhlíky, zářili oči věčnosti.
Byl to impozantní pohled. Jak se válečník tlačil na magickou stěnu, runy na jeho zbroji plály ohnivou červení, v pravé ruce mu modře opalizoval veliký meč a jeho pekelný pohled chtěl spálit celý svět nenávistí.
Válečník upnul svůj zrak k blížící se mase. Jen to způsobilo, že první linie zakolísaly a některá monstra zakopla. Ostatní je bez sebemenšího náznaku citu ušlapali.
Otevřel tlamu, v ní se míhal plazí rozeklaný jazyk. Uchopil kousek magické moci a povolal svůj Hrozný hlas. Z jeho hrdla se vydral řev útočícího draka. Některým slabším nepřátelům pukly z toho hluku hlavy. Někteří se dali na útěk kvůli Hlasu, někteří kvůli tomu jak dopadli jejich společníci.
I tak tu zbývalo pořád dost monster. Několik skřetů toužících po slávě, které se jim nikdy nedostane a asi stovka Tzeentcheových přisluhovačů. Všichni poznamenaní Tím-jenž-mění-cesty, Pánem přeměny Tzeentchem. Karikatury, které se sem hrnuly mohli dříve být čímkoliv. Podivná spojení člověka a různých zvířat.
Nebyl čas na prohlížení protivníků. Uchopil velký meč pevně obouma rukama, vyrazil ze sebe bojový pokřik a runy na meči začly hořet jasným modrým plamenem. Cítil úplné spojení s mečem. Teď jsou jeden. Runový meč předával svou sílu válečníkovi. Teď byla z něho samotného mocná zbraň. Nepřátelé už byli u něj.
Skřeti třímali v rukou sekáčky. Přisluhovači Toho-jenž-mění-cesty, pokud vlastnili nějaký úd, ve kterém mohli držet zbraň, byli vyzbrojeni meči, palcáty, řemdihy. Zbytek měl zvířecí zuby nebo ostré drápy. Všichni vypadali bez vyjímky nebezpečně a hrůzostrašně. Jejich zbraně byly ve špatném stavu. Rezavé, zubaté nemohli proniknout válečníkovým brněním. Kdyby se jim však podařilo ho nějak povalit, mohlo by to znamenat konec jeho osudu.
První vlnu válečník setnul jedním mohutným úderem. Druhým tahem meče se kryl před útokem další vlny kreatur, aby je následně mohl setnout. Nějaký tvor bez nohou, co se nemohl pohybovat normálním způsobem, vypadal jako obrovský had s lví hlavou bez srsti a s pořádnými tesáky. Odrazil se od země a skočil přímo na válečníka. Ten ani nezakolísal a nastavil svou objemnou rohatou hlavu přímo letícímu tělu hadího-lvího netvora. Stačilo jen trhnout hlavou vzhůru a tělo odlétlo daleko za něj.
Stál na místě bez možnosti pohybu, rychlými pravidelnými seky ukončoval životy stvoření a kolem něj rychle narůstala hradba z mrtvých těl. Čím dál častěji používal svoje rohy jako zbraň, jelikož nepřátelé používali mrtvý val jako odrazový můstek a snažili se na válečníka naskákat z výšky.
Pozvednul hlavu a vložil do Hrozného hlasu trochu víc magie než bylo zdrávo. Z krku mu do vzduchu vytryskl gejzír krve a ulpěl na jeho brnění. Jakmile se jeho vlastní krev dotkla brnění, rudé runy na ní zaplály ještě jasnější září a ozval se velký třesk. Od zbroje odlétl blesk jako při bouřce, narazil do skály a zbroj pohasla.
Válečník zjistil, že ho už žádné kouzlo nedrží na místě a taky jaký rozsah škod způsobil jeho Hlas a výtrysk magické energie z jeho brnění. Nejméně ještě padesát utočníků stálo asi deset metrů od něj, ale že jich zbývá už jen polovina ho potěšilo. Val z mrtvol zmizel, zato všude po jeskynní chodbě přibylo roztrhaných těl a vnitřností.
Kdyby mohl usmál by se, takhle jen roztáhl tlamu a vypláznul jazyk co nejvíc mohl. Pak mezi tou záplavou rezavých zbraní zahlédl něco zvláštního, něco co nezapadalo mezi ostatní. O chvíli později si byl jistý v tom co viděl.

Uprostřed davu nepřátel stál Tzeentcheův bojovník a v rukou svíral jílec prastarého démonského meče Plenitele duší. Natáhl paži s mečem k válečníkovi a když se jeho malá armáda rozběhla kupředu, začal se šíleně smát. Ruku s mečem však nesvěsil, na místo toho ukázal mečem na strop. Od stropu se oddelil blesk stejně silný a zářivý jako od válečníkova brnění. Tzeentchův bojovník vysál sílu ze stěn magické jeskyně a válečníkovo brnění spadlo na zem. Nedrželo je pohromadě nic jiného než magie. Žádná kůže ani železo by neudrželo jeho váhu. Bez magické soudržnosti se z toho stala doslova hromada ničeho.
Kdyby válečník neměl kozí lebku, dalo by se o něm říci, že je to minotaur. Obrovské svaly na hrudi a rukou se na něm vlnily jako rozzuření hadi. Mohutné nohy porostlé namodralou srstí zakončovaly kopyta démonů.
Válečník napřáhl svůj velký meč a s bojovým pokřikem se vrhl na nepřátele. Vzduchem zavířily končetiny, znetvořené části těl a zachvilku bylo po všem.
Dva neohrožení válečníci tu teď stáli proti sobě a meřili svoje síly.
Tzeentchův přisluhovač promluvil jako první, "Já jsem Haliin, Tzeentchův válečník, Strážce Kaple prokletých duší, nositel Plenitele duší," vycenil zuby a zařval, "co tu pohledáváš ty khornův pse? Hledáš smrt nebo zatracení hlupáku?"
Spíš než otázka to byla výhružka. Haliin pozvedl Plenitele duší a vykročil proti válečníkovi. Byl celý v krvavě červeném brnění pobitém ostny z černého mramoru. Na celé hlavě měl silnou černou kůži, oči neměl vůbec, jen tlamu naplněnou malými ostrými zuby.
Plenitel duší za sebou ve vzduchu nechával ohnivou stopu. Válečník si bude muset dát pozor, i jediný škrábanec od té zbraně by znamenal zatracení duše.
Na pět metrů od válečníka se Haliin zastavil a použil magii z meče, dřív magii z válečníkovy zbroje, aby vyvolal uvězněné duše.
V prostorné chodbě bylo najednou plno křiku duší zatracených. Duchové nalétali na válečníka a snažili se ho nějak zranit, ten ale jen stál a pozoroval Haliina. Duchové a jejich nehmotná podstata nemohli ublížit ničemu, ale nezkušenému válečníkovi by mohli snadno rozhodit obranu.
Haliin sevřel Plenitele duší pevněji, duchové se před ním seskupili a vyrazili na válečníka, s Haliinem v těsném závěsu. Duchů bylo hodně, dost na to, aby válečník nemohl vidět na svého nepřítele.
Kryl se mečem proti zástupu duchů, dokud do něj nenarazil Haliin Plenitelem duší. Pokaždé když se runové zbraně setkaly, ozval se zvuk mnohem hlasitější než obyčejné zvonění kovu o kov. Byl to zvuk hromů za bouřné noci. Duchové stále podnikali nálety na válečníka a znesnadňovali mu boj. Meče vířily vzduchem a zanechávaly za sebou planoucí stopy. Styl jejich boje by jim mohli závidět největší lidští bojovníci.
Válečník se cítil bez svého brnění nezvykle nahý. Hrozilo mu, že ho jediný neškodný zásah pošle bloudit do země mezi světy. Musel to skončit. A musel to skončit hned.
Odrazil útok a sáhl po magických proudech. Doufal, že Haliin použil veškerou nahromaděnou magickou energii na vyvolání duchů. Ucítil proudy magie temnější než peklo a sáhl po těch světlejších, snad ho nezklamou. Odrazil další útok, obklopil svoje rohy magickou sítí, a hned jak Haliin provedl další výpad, se rychle přikrčil. Nastavil svoje rohy Pleniteli duší, a v očekávání něčeho horšího než je smrt, ťal vzhůru. Plenitel duší dopadl vedle válečníka i s obouma Haliinovyma rukama. Měl je čistě useknuté v zápěstí.
Haliin odskočil jako by ho nakopl býk, ale vzápětí se vrhnul po hlavě na válečníka. Krvavými pahýly ho obejmul a zakousl se mu do krku, celý obličej mu zalila krev jeho protivníka. Válečník ho jednou mohutnou ranou pěstí odhodil o kus dál. Otřel si krvácející krk a došel k Haliinovi. Ten ležel na zemi a kašlal válečníkovu krev, kterou se dusil. Válečník mu jedním sekem přeťal nohy nad koleny.
"Khornův pse," to bylo to poslední slovo, co ze sebe Haliin ještě vydal, než začal burácet válečníkův mocný hlas.
"Ano, přisluhovači falešného Tzeentche. Já jsem Arkan, Khornův bojovník předurčený k Velké cestě osudu," zabodl svůj meč do kamene jako před bitvou, chytil Haliina pod krkem, že nemohl ani chrčet. Posílil magií svůj hlas, aby ho slyšel i jeho Pán, a s otevřenou tlamou zařval až do nejhlubších částí podzemí, "Zde začíná má Velká cesta. Tenhle chrám padne pro slávu Boha Khorneho. Krev pro Krále krve, lebky pro Trůn lebek!" a s těmi slovy utrhl Haliinovi hlavu.