Nokturno.net / tvorba / dílko

1) Akasha

Slunce se již začínalo červenat při jeho pomalém západu za zalesněný kopec Moytak. Na celé údolí padal drobný déšť, který kdesi v dáli vytvářel duhu. Ve vzduchu se vznášel lehký vánek, který na svých bedrech nesl krásnou vůni lesa. Pokud by se člověk podíval na tento koutek světa pouze letmým pohledem, nevšiml by si ničeho neobvyklého. Bystrým pohledem by však spatřil, že pod košatým dubem na kraji údolí se skrývá malý domek splývající s přírodou. Jeho střecha byla pokryta hustým mechem a napadaným listím z košatého dubu. Měl barvu kůry okolních stromů a tak zapadal do místní přírody. Všude byl klid, pouze pár skřivanů pozpěvovalo ve větvích buků a břízek. Pokud se lidské ucho trochu více zaposlouchalo, byl slyšet tichý zvuk blízkého potoka, ve kterém voda poskakovala po menších kamenech.

Z nenadálí se však do klidu lesní přírody ozval slabý zvuk zavrzání a dveře chaloupky se pootevřely. Ze tmy se vynořila slabá ruka a jedním lehkým pohybem strčila do dveří tak, aby se celé otevřely. Z tmavé místnosti vyběhla žena, lehce oděna bílou dlouhou košilkou šahající až na zem. Seběhla tři kamenné schůdky a vběhla bosá na rozkvetlou louku. Slabý vánek čechral její dlouhé, rovné světlé vlasy. Tajemná žena začala tančit po louce. Své kroky vedla přesně a s neuvěřitelnou lehkostí. Byla radost sledovat, jak na špičkách pobíhá mezi různobarevnými květy louky a tyto kroky doprovází výskoky a otočkami do rytmu hudby, kterou si pobrukovala. Vlasy poletovaly vzduchem a celý pohyb těla vypadal, jako by žena tančila mezi kapkami lehkého deště. Najednou se žena zarazila a škubla hlavou. Vlasy se jí lehkým zhoupnutím dostaly za ucho, které bylo podlouhlé a zakončené do špičky. Byla to elfí žena. Její krásné hladké rysy, uhlazenou pobledlou tvář s malými slabě načervenalými rty rozzařovaly jen hluboké modré oči. Její zrak směřoval k lehce ušlapané cestičce vedoucí od západu. Její uši se lehce natahovaly tímto směrem a v její tváři bylo vidět znepokojení. Lehkými krůčky se vydala zpět ke svému domku, když se v tom okamžiku ozvalo od cesty zapraskání silnější větve. Několik ptáků se vyplašeně vzneslo ze svých stanovišť nad koruny stromů. Elfka ještě s větším znepokojením zrychlila svůj krok. Když zapraskala další větev, žena zastavila a upřela svůj pohled směrem k západu. Tmavou cestu vedoucí z hlubokého lesa začaly pohlcovat ještě tmavší stíny a ozýval se těžký dupot velkých chodidel a sípající dech. Elfka rychle trhla hlavou a uběhla dalších pár metrů směrem ke svému domu, když se od cesty ozval hluboký hlas.

“Stůj!”

Elfkou projel hluboký tón, ve kterém bylo slyšet zasípání a aniž by se otočila, věděla, že na ní promluvil ork. Bez ohlednutí proto pokračovala ve svém běhu. Když ork znovu zvolal:

“Stůj! Akasho, stůj. Potřebuji tvou pomoc!”

Žena zastavila pouze kousek od kamenných schodů ke svému domku a otočila svůj pohled směrem k orkovi. Spatřila ohromnou postavu blížící se k ní. Ork byl oděn pouze do černých kalhot a těžkých bot. Na jeho těle byla vidět spousta svalů, většina z nich byla však potříštěna jizvami různých délek. Na hlavě se mu lesklo pár černých krátkých vlasů, pod nimiž vzrůstalo tmavé husté obočí. Jeho kůže byla velmi tmavá, zbarvená do hněda s černými fleky po celém těle. V ruce držel obrovský kyj, na špici pobitý několika hřebíky a s rukojetí omotanou kusem hadru. Ork se stále přibližoval k Akashe a sledoval jí přísným pohledem. Přes levé oko se mu táhla dlouhá jizva, která směřovala přes okraj tmavých rtů až na krk. Když byl ork docela blízko elfce, spustil:

“Jmenuji se Argh a mám pro tebe zajímavou nabídku. Potřebujeme tvoji magii..”

“Nemám zájem.” odpověděla klidným hlasem Akasha a v zápětí vyslovila otázku:

“A co vůbec pohledává osamocený ork tak hluboko v elfských lesích?”

“Kdo říkal, že sem sám?” odpověděl ork s úsměvem.

Argh zapískal a na cestě se objevilo pět jezdců na koni. Podle obrysů vypadali jako elfové. Když však jezdci vystoupili ze stínu lesa, jejich kůže byla velice tmavá. Rozjeli se směrem k Akashe a Arghovi, když se ozval ještě silný dupot a za jezdci se objevili další tři orkové.

“Temní elfové?” zvolala Akasha zděšeně.

“Co ti dělají na našem území? Vždyť s námi vedou válku. Co tu chtějí?”

Skupinka zastavila asi tak pět metrů od Akashy, jen jeden jezdec pokračoval směrem k elfce a zastavil až vedle Argha. Hbitě seskočil z koně. Jeho obličej byl velice přísný, tmavé delší vlasy mu padaly do čela, mezi nimi byl vidět však záblesk tmavých očí.

“Dost bylo řečí. Buďto půjdeš s náma a prozradíš nám taje tvé magie, nebo zemřeš!” Hlas temného elfa byl až nepřiměřeně hluboký a přísný.

“Ale Balliosi, tohle je přeci…” než však stačil Argh dopovědět větu, skočil mu do řeči opět temný elf:

“Je mi jedno kdo to je” překřičel orka elf. “Tak jak se rozhodneš?”

“Nikam nepůjde!” ozvalo se ze dveří domku a na schodech se objevil muž ve světlém brnění, v ruce svíral dlouhý obouruční meč, pouze hlava nebyla zakryta žádným chráničem. Muž měl ostrý a vrásčitý obličej. Delší plavé vlasy byly místy prorostlé šedinami. Muž rychlím krokem seběhl schody a postavil se vedle Akashy.

“Neměl si sem chodit, Lestate!” řekla tiše Akasha rytíři vedle ní. Rytíř se zahleděl do očích elfky a klidně odpověděl:

“Nenechám tě v tom samotnou.”

Elfka se otočila k rytíři a opětovala mu pohled do očí. Poté mu zašeptala:

“Ty víš, že se o sebe postarám…”

Do rozhovoru zaburácel hluboký smích temného elfa. Pohrdavě se podíval na muže a s velkou nechutí na něj promluvil:

“Člověk po boku tak mocné elfky? To je odporné, to nemáš Akasho ani kousek rozumu? Takže toto je důvod proč si opustila Evu? Člověk? Kvůli němu si zanevřela na svůj rodný domov?”

“Člověče, seber se a uteč. Ty nevíš, že tvé síly na ty naše nebudou nikdy stačit?”

Opět se ozval neupřímný a opovrhující smích. Akasha ho klidným hlasem přerušila:

“Rozum mi možná říkal zůstaň, ale já poslechla své srdce a ani jedinou vteřinu toho nelituji.”

“Přestaň, tím mě stejně nedojmeš.” snažil se překřičet elfku Ballios.

“Půjdeš s námi!”

S těmito slovy vytasil elf meč, ork sevřel pevněji kyj, jezdci na koních sundaly luky a napnuly své tětivy směrem k Akashe s Lestatem. Zbylí orkové začali ty dva obkličovat.

“Víte, že nemáte žádnou šanci. Vzdejte se!” řekl elf a napřáhl meč směrem k Akashe.

Lestat se podíval na Akashu, ta také upřela svůj pohled na jeho tvář. Oba se hluboce zahleděli do svých očí, ve kterých hořel neuhasínající plamen lásky. Akasha začala mírně pootvírat ústa a z nich vycházel tichý šepot.

Do ticha se ozval tvrdý náraz dvou kovů, které se střetly, když Lestat bleskovým pohybem odrazil namířený Balliosův meč proti obličeji elfky. V ten samý okamžik dořekla elfka své kouzlo a namířila své ruce proti střelcům na koních. Z dlaní jí vyšlehla ohnivá koule, která smetla dva jezdce, třetí však stihnul uhnout. S velkým vypětím sil odříkala Akasha znovu zaříkávadlo, rychle se otočila a vyslala další oheň proti blížícímu se orkovi. Ten padl mrtev na zem. Ve vzduchu se vznášel nechutný zápach spáleného masa a chlupů.

Lestat nadále bojoval s Balliosem, oháněl se z těžka svým velkým mečem, ale temný elf jen s lehkostí odrážel jeho útok. Argh pomalu obcházel Lestata, až se mu dostal za záda. Napřáhl svůj obrovský kyj a chystal se tvrdě máchnout, když se ozvalo:

“Nemmeré el freezo”

Argh zařval bolestí, která jím projela. Nemohl se ani pohnout. Loukou se ozval opět Akashy hlas, tentokrát to však nebo zaříkávání, ale bolestný výkřik. Lestatova tvář škubla a rychle se otočila směrem k Akashe. Ta se držela za břicho, ze kterého jí sálala teplá rudá krev. Z břicha jí koukal okřídlený šíp jediného jezdce, který přežil její útok. Pomalu padala k zemi a její poslední pohled patřil Lestatovi. Ten s sebou trhl a rychlým krokem se vydal ke své milované elfce. Do cesty se mu snažil vstoupit jeden ork, ale Lestat mu bez zaváhání setnul hlavu. Chystal se udělat další krok, když v tom mu lýtkem projela nesnesitelná bolest. Klopýtl a poklekl. Z nohy mu trčel šíp. Pokusil se vstát, ale doběhl ho Ballios a srazil ho k zemi.

“Hlupáku, vidíš, co si způsobil?” zařval na rytíře Ballios.

“Tvůj čas přijde!! A ty budeš prosit na kolenou o smilování.” Odpověděl Lestat a začínal se usmívat, ale Ballios nezaváhal ani vteřinu a namířil přesnou ránu svým lehkým mečem do Lestatova srdce. Ten vydechl naposledy a bezvládně padl k zemi.

“Cos to udělal, řekl sem jasně že chceme Akashu živou!” Zařval Ballios na střelce a stáhnul ho při tom z koně. Napřáhl meč vysoko nad hlavu a už chtěl máchnout, ale nakonec si tento čin rozmyslel a spustil klidně meč ke svému pasu.

“Máš štěstí, že zuří válka. Potřebujeme každého muže. I takové hlupáky jako si ty!”

Poté se temný elf otočil směrem k Arghovi, zašeptal nějaké zaříkávadlo, které rušilo kouzlo nehybnosti a ork padl bolestí k zemi.

“Vstávej Arghu, nesmíme ztrácet čas! Popadněte těla a odtáhněte je do chalupy”

A tak Argh a ještě jeden další ork odtáhli těla do chalupy. Rudá krev, která vytékala z mrtvých těl se vpíjela pomalu do trávy, jen na schodech zůstaly stopy krve od vláčejících těl. Ballios vyskočil na koně, přikázal lučištníkovi, aby zapálil jeden svůj šíp a vystřelil na domek. Po zásahu šípem dům rychle vzplál a do nebe se snášel hustý dým. To už ale byly na západní cestě směřující do hlubokého lesa vidět pouze obrysy dvou temných elfů jedoucích na koních a za nimi běžící orkové.