ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Povídka z autobusu číslo 765

28.05.08 | Kristina , @, další tvorba | 3318 x | vypínač

Povídka z autobusu číslo 765

Je asi polovina listopadu. Slunce svítí už jen slabě, zato vítr je silný až příliš. Po ránu už bývají mrazíky. Listí ze stromů už dávno opadalo. Zima je za dveřmi.
Autobus číslo 765 přijíždí na mou zastávku ke škole. Akorát tak včas, už mi začínalo být zima. Nastupuji do autobusu a kupuji si lístek u pana řidiče. Podávám mu pět korun a už běžím ke svému oblíbenému sedadlu. Vidím však, že tu sedí nějakej starší pán. No nic, postojím. Chytám se tyče u kočárkové plošiny. „Konečně budu doma ze školy.“ Ulevím si. Lidi si myslí, že když holka jako já, chodí do třetí třídy, že je to brnkačka. Ale to není pravda, je to makačka. V češtině to jsou pořád jen vyjmenovaný slova, kdo se v tom má vyznat? Z matiky mě nejvíc nebaví čísla pod sebou, nad sebou, za sebou… V tom vážně plavu. Ale zítra máme naštěstí výtvarku, tu mám nejradši. Paní učitelka mě vždycky chválí, že mi to jde moc pěkně. Prý jsem jako opravdická malířka. A to já vážně jsem.Kreslím často a ráda. Kreslím i tehdy, když bych neměla.Třeba v matice mám poslední dobou stále víc obrázků. Matiku vážně ráda nemám. Kreslím si po číslech moje nápady. Prej fantazíruju, říkává moje mamka. Zní to sice blbě, ale má pravdu. Vím to…
Zasněně teď koukám na okenní tabulku přede mnou v autobuse. Je orosená. Drží se na ní jemný opar z vnitřního tepla od topení a dechu cestujících. Zvenčí se na okna lepí nízká teplota, vítr a snad i mráz. A to jsou teprve čtyři odpoledne. „To je super!“ napadá mě. Ztrácím zájem o obsazené sedadlo. Zůstanu tady stát celou cestu. Ze zad shazuju aktovku a opírám ji o boční stěnu autobusu. A to už se autobus rozjíždí…
Vedle mě stojí vysoká paní. Paní nebo slečna? Asi spíš slečna. Ale vážně nevím. Nepoznám to. Je zvláštní, že jsem si jí všimla až teď. Ani jsem ji tu neviděla stát, ani za mnou nenastupovala. Divný, ne? Dívka stojí tiše u okna, zatímco já přemýšlím o její existenci. Ta dáma má dlouhý úplně blond vlasy a oblohově modrý oči. Na sobě má dlouhej černej kabát a na nohách vysoký černý kozačky. Nic víc z ní není vidět. Ale ten její pohled… Zdá se, že kouká jen na orosené okýnko autobusu, ale opak je pravdou. Její pohled se ubírá daleko za tento autobus, pryč z této vesnice, za domy, stromy, pole i zahrady… Odchází pryč od všech lidí. Ztrácí se za hranicemi tohoto světa, snad v jiné dimenzi... Ale ona si mě vůbec nevšímá. Je to vlastně dobře!Ale to je jedno.Vyhrnu si rukávy svojí tlusté zimní bundy. Připravuji si ruce a … jdu do toho! Jdu fantazírovat, přesně tak, jak mi to říkává mamka. Moc mi v kreslení nevěří, ale říkává, že se jí moje obrázky líbí. Tak nevím. Možná že to jsou jen „ty hloupé čmáranice“, což taky říká…
Dávám prst na sklo a pouštím se do díla. Po pár tazích je znatelný strom. Je to právě ten, který roste na naší zahradě. Poté kreslím náš dům, na něm dveře a spoustu oken s záclonkama. Za komín přidávám tu toulavou kočku, která se tam chodí od prázdnin nahřívat. Před dům pečlivě stavím postavičku za postavičkou. Je to máma, táta, bráška a sestřička a nakonec na okraj obrázku dodávám sebe. Vykresluju se se všemi detaily. Kroužím prsty mezi kapičkami vody oparu toho vysráženého dechu. Ne, není to žádné umělecké dílo. Vlastně je to jen hloupá čmáranice. Naštěstí si mých rozmarů nikdo v autobuse nevšímá. Každý si všímá jen svého, o nic a nikoho jiného se nestará. A nebo mě snad někdo sleduje? No nic, budu pokračovat. Pod strom přidávám boudu našeho Alíka a na oblohu ty těžké sněhové mraky, které se tam drží ještě teď. Ale na mém obrázku padá sníh. Venku ale nesněží… Ale teď už mě někdo sleduje. Cítím něco podezřelýho. Otočím se na neznámou slečnu. Ano, je to vážně ona, kdo mě znervózňuje. Kouká na každičký můj pohyb. Hypnotizuje moje prsty, kterak kloužou po okně. Podívám se jí do očí a chtěla bych se jí zeptat, proč na mě tak civí. Ona se podívá na mě, až mě zamrazí. Ten její pohled je tak upřený, jako kdyby mi chtěla něco důležitýho sdělit a povědět. Ale co? Úplně mě to děsí. Drtí mě pomyšlení, že by… Hned se otáčím zpátky na okno. Nevydržím tak spalující výraz. Ne…
Na zahrádku dokresluju sněhuláka. Ale myšlenkama mi to pořád nedá. Co to asi mělo znamenat? Sklopím oči a zastydím se, i když přesně nevím za co. Najednou mě přešly nápady na kreslení. A ta dívka vedle, jakoby to vycítila, soucitně vzdychla. Zvedám hlavu vzhůru, ale ne k ní, ale opět na okno. K mamince i k tatínkovi přikresluji srdíčko. Mám je oba moc ráda! Vedle mě někdo popotáhnul. Kreslím ještě jedno, ale to už dívka vedle mě popotahuje nahlas. Má na krajíčku, to je jasný! Bojím se na ni podívat. Přijde mi tato chvíle nesmírně trapná. Je to vážně hloupý. Co se jí asi stalo? Kdo jí ublížil? A proč? Co ji trápí? Nebo jsem jí snad ublížila já? Napadá mě tolik otázek a žádná odpověď. Konečně v sobě sesbírám svou odvahu a podívám se jí zpříma do očí. Ten pohled, který mě ještě před chvílí znervózňoval a děsil, zmizel. Proč a kam? Utopil se v přicházejícím pláči.
Pláče… Její modré oči jsou nyní plné slz. Ta krásná tvář nejednou rudne a opuchá. Krása pomíjivě mizí. „Můžu vám nějak pomoct? Stalo se vám něco?“ ptám se opatrně. Dívka špitne něco, co by se dalo považovat za „NE“ a uroní další slzu. Úplně se sype, vidím to na ní. Proč tedy lže? Proč lidi lžou, ač sami ví, že to není pravda? Něco se ve světě děje. Udělám k ní odvážný krok. Ona pořád ustavičně brečí a chvílemi popotáhne. Ty vrstvy šminek, co měla na očích, stékají po tváři společně se slzami. Její obličej už je úplně rudý od pláče a taky šedivý od stékajících šminek. Je to divný. Ještě nikdy jsem neviděla brečet tak velkou holku. Nebo snad ženu? Já jsem si vždycky myslela, že brečí jenom malý holky a mimina. Zvláštní… Lidé okolo nás na ni koukají s jistým odporem. Opovrhují jí. Proč? Kvůli tomu, že tu pláče? Nebo snad proto, že je celá rudá a opuchlá a má šminky po celém obličeji? Nevím. Ale je mi jí upřímně líto. Ať už se jí stalo cokoliv, muselo to být hrozný. Chtěla bych jí to všechno říct pěkně od plic, ale nemám tu odvahu. Bojím se reakce. Ale ona se nenadále pousměje. A NE MĚ?!? Jako kdyby slyšela, kterak mi hlavou plují hlavou.
Najednou mě napadá odvážná myšlenka. Možná se to nehodí, je to příliš troufalé, vím… Jdu na věc! Prostě ji obejmu a basta! Na to ještě odvahu mám. Vrhám se do akce. Chtěla bych jí padnout kolem krku a přitulit se na její černý plášť… Teprve teď cítím, že je jí asi pořádná zima. Sice se netřese, ale… I přes její kabát a mou tlustou zimní bundu cítím, že z ní jde hrozný chlad. Musí jí být pořádná zima. Je úplně studená. Tisknu se k ní o to více, snad abych ji alespoň trochu zahřála… A najednou mám náruč prázdnou. Nic nedržím! ONA ZMIZELA!!! Kam? Proč? Utekla? Nebo co se vlastně stalo…? Koukám po celém autobuse v domnění, že ji někde zahlédnu. Nikdo tu není. Je to tu úplně prázdný. Všechny sedačky jsou volné. Zato toho oparu tady přibylo! Nebo ne? Je to snad mlha zvenčí? Všechno se v ní ztrácí!
Najednou však autobus zastavuje. Dveře se otevírají a mlha se valí pryč. Předními dveřmi nastupuje nějaká starší dáma. Jen co si koupí jízdenku, prochází autobusem a usedá na sedadlo za kočárkovou plošinou. Ale já ji nevnímám a nechci vnímat. Koukám kolem sebe, jsem jako u vytržení , přijde mi to celý jako hloupej sen. Čekám ráno, že mě někdo probudí, ale ono nepřichází. Pořád je ti ta stejná tma. Tak je to asi pravda. Jsem v realitě? Nebo je to všechno je přelud? A přesto nic nechápu…
Když vtom mi do zorného pole padne nějaký cizí předmět. Je to malinká věcička na podlaze, hned vedle mojí aktovky. Zvednu to a VIDA! Je to velký černý knoflík. Je na něm
ze země nalepen blonďatý vlas. A navíc je špinavý. Když jej promnu mezi prsty, zůstává mi na dlaních mastná šedá barva. Ne… To nemůže být náhoda! Je to čistá pravda! Knoflík z toho krásného černého kabátu, dlouhý vlas a rozteklé stíny… Náhoda nebo osud? Naposled jej promnu mezi prsty a schovám ho do kapsy své tlusté bundy.
„To jsi kreslila ty?“ ozve se náhle. Ten hlas šel za mými zády. Otočím se za tím hlasem. Patří té stařence. Kouká na obrázek, který už se vlastně vůbec nedá nazvat obrázkem, protože už po okně celý stekl dolů. „Jo…“ říkám nesměle. Koukám na stečený výplod mojí fantazie. Je už k nepoznání. Má to k pořádnýmu obrázku už hodně daleko. Je to už jen mokrej flek na okenní tabulce v autobuse, nic víc. Ale přesto to ve mně probouzí vzpomínky na události z brzké minulosti. Ty zatracený vzpomínky! Až se mi chce taky brečet… Ale co to? Ta důchodkyně nekouká na onen stečený flek, ale kouká opodál. Je tam úplně jiná malůvka. Stojí vedle mojí rozmáznuté osůbky na okně. Oproti mojím čmáranicím je toto umění. To já poznám. Je to nádhera. Ten výraz je tak skutečný a potom všechny ty detaily. Je to jako živý. Ale kdo to kreslil? Nenapadá mě nikdo, kdo by kreslil po oknech stejně bláznivě jako já. Proč jsem si toho ale doposud nevšimla?
Je tu krásně vyobrazená mladá žena v dlouhém plášti s knoflíky. Má dlouhé vlasy do pasu a ten její pohled… Odněkud ji znám. Ale odkud? Jaký je můj šok, když zjistím, že jí jeden knoflík chybí. Ano, to nemůže být nikdo jiný! Poté přichází šok druhý. Na zádech jí vyrůstají – Ach, to přece nemůže být pravda!!! – dlouhá křídla. Je to anděl! Vždyť to je ta dívka, která ještě před chvílí… Ano, před chvílí však není teď. Teď brečím i já. Koulí se mi po tváři jedna slza za druhou. A teď mi to vůbec nepřijde hloupý…
Mám další troufalý nápad. Přistupuju k oknu s novější malůvkou a směle k ní dokresluju menší detail. K téměř dokonalé kresbě přidávám malinkaté srdíčku. „Pro tebe…“ pípnu tiše. A…Ta persóna se na mě usměje. Je to nemožné. Přicházejí mi do očí další slzy…
„KONEČNÁ!!!“Volá řidič zepředu. Úplně jsem zapomněla, že jsem v autobuse. Musím vystoupit. Beru si na záda svou aktovku a vystupuji na ulici. Teprve teď si všímám, co se stalo. Všude je tma, mráz a mínusové teploty tu přišli už zcela určitě. Utírám si své slzy, které mi ještě pořád drží na tváři, to aby mi nezamrzly. Proč jsem ji tak nechala? Ta dívka nakreslená cizími prsty na sklo odjíždí spolu s autobusem. Mizí také všechny moje naděje, že se s tou záhadnou ženou ještě někdy potkám. Najednou mi dochází, co všechno se stalo. Je asi devět večer a do temných uliček svítí pouliční osvětlení. Ale já tyto uličky nepoznávám! Co to? Ach, vždyť já jsem měla už dávno vystoupit. Jsem u neznámé zastávky, na cizí ulicí a v jiné vesnici. Co teď? Co si tu sama počnu? Co mám dělat? Propadám panice. Zmocňuje se mě strach nejen ze tmy. Domů to mám pořádný kus cesty přes pole a louky, kde není žádný osvětlení jako tady. Půjdu domů aspoň hodinu a to ještě s aktovkou na zádech. Já se tak bojím! Mám strach ze tmy! Mám strach velikej. A rodiče už se o mě určitě taky bojí. A nijak jim nemůžu říct, co se mi stalo a kde jsem. Co teď? Už mám zase namále. Jsem zoufalá. A ještě k tomu je mi hrozná zima. To je ale pech!
Z ničeho nic mě přelévá vlna nečekaného tepla. Vychází z mé kapsy zimní bundy. Sáhnu do ní. Jéje, já jsem na to v tom přívalu zoufalosti úplně zapomněla! V dlani tisknu knoflík černé barvy. Je černý a úplně horký. Vzbuzuje ve mně vzpomínky. Je tak krásnej. Ale pálí mě do dlaně? Otřu slzy a pokusím se o úsměv. Díky Ti, můj krásný anděli! Ty osůbku jedna neznámá… Mám Tě ráda! Jsi teď jediná, kdo mi pomůže, že? Díky!“ šeptám a od úst mi jde jemný dým. Vydávám se směle na cestu k domovu. Už se ničeho nebojím. Ani tmy, ani samoty - všechny moje obavy jsou pryč.
Ode dneška už vím, že nade mnou bdí anděl. Hlídá mě a ochraňuje. Drží stráž nad mým spánkem a chrání mě před zlem a hříchy. A TO PŘECE NENÍ MÁLO!!!

„Anděli, můj velký spasiteli, ty posle z nebes… Díky ti za to všechno!“


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14761
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6380
autorů: 862