Nokturno.net / tvorba / dílko

Silná polévka
aneb
Jak vznikl život

Můj milý Jiřík mě naučil vařit silnou polévku. Nejlepší polévka je pochopitelně z hovězího masa. Musí se vařit pozvolna a hodně dlouho, nejlépe celý den, aby všechna síla z masa přešla do polévky. Polévka se dá vařit i z masa jiných zvířat, záleží na tom, jaké zvíře je právě po ruce. Dá se vařit dokonce i z věcí, které jsou s masem jen vzdáleně příbuzné, třeba z různých zbytků kůží. Ale pozor, nesmí to být koženka; z koženky se dobrá a silná polévka uvařit nedá, protože umělá hmota nemá v sobě sílu.
Dobře uvařená silná polévka se dá uchovat po neomezenou dobu bez lednice, protože síla v ní obsažená ji dostatečně chrání před zkažením.
Jiřík ve své pastoušce neměl vodu ani elektřinu, neměl tedy ani ledničku. Ale měl připravený velký hrnec silné polévky, kterou mě hodlal uctít. Polévka byla skoro čerstvá; vařil ji prý před týdnem.
"Té nemůže nic být." pravil a vyzval mě, abych se podívala do hrnce, že polévce nic není. S nedůvěrou jsem zvedala pokličku. Šlo to těžko, protože byla přilepená k hrnci. Konečně se odlepila a okraj hrnce se zavlnil, jako když mořská sasanka polyká kořist. Ale sasanka to nebyla, to se jen vzniklým průvanem zavlnila vlákna plísně, kterou byl okraj hrnce obrostlý.
"Toho si nevšímej!" pravil Jiřík. "Do hrnce na polívku se podívej, té nemůže nic být!"
S odporem jsem se podívala do hrnce na nevábnou zpěněnou tekutinu, ze které vystupovaly bublinky. Hladina se zavlnila a cosi na mě vykouklo. Leknutím jsem upustila pokličku. Bylo to oko, nebo to byla jen bublina? Teď jsem dobře viděla velkou bublinu, která se odlepila ode dna, vystoupila na hladinu a tam se s pšouknutím rozprskla. Závan silného pachu mě udeřil do nosu. Bylo to, jako bych otevřela Pandořinu skříňku, ve které byly shromážděny všechny pachy světa. Převládal zápach zkažených vajec a potom ostrý tchoří pach, na který si dobře pamatuji z dětství. Ten se nedá zapomenout.
Jiřík polévku několikrát znalecky očichal a prohlásil, že on nic necítí. Teprve po dlouhém přemlouvání byl ochoten připustit, že polévka je trochu chycená. Dá se to prý ale odstranit povařením. Polévka se vypění a bude zase dobrá a poživatelná. Nakonec jsem dosáhla svého. Když prý jsem tak fajnová a zhýčkaná, mám tedy polévku odnést na první kolej a vylít ji tam liškám, ale je to hrozná škoda! Bylo vidět, že jsem svému milému Jiříkovi nadobro zkazila náladu.
Hrnec jsem vylila mezi koleje a obsah zavoněl tak nepřekonatelně, že jsem odtamtud utíkala, abych byla od toho pušince co nejdál. Zápach mě ale stejně dohonil. Vzpomněla jsem si, že když jsem v dětství byla v zoologické zahradě, byl a u klecí s liškami podobný smrad. Že by měl Jiřík recept tam odtud? Svého nevrlého miláčka jsem se už ale netroufala zeptat.
Se smradlavým hrncem jsem se vrátila do pastoušky a dostala vynadáno, že jsem ho tam měla nechat, aby ho lišky vylízaly. Odpadly by starosti s mytím.
I když nejsem přehnaně hygienická, tenhle způsob mytí nádobí se mi nezamlouval. Rozhodla jsem se, že hrnec umyju v blízkém potůčku. Po první koleji, zarostlé trávou, jsem došla až k místu, kde pod náspem bublal malý potůček s břehy porostlými bolševníkem. Byla to vlastně jen propusť pod kolejemi, kam se sákla dešťová voda. V potůčku Jiřík vyhloubil malou tůňku, ta byla ale téměř plná naplaveného bahna. Písek potřebný k drhutí hrnce nikde. Popošla jsem několik metrů po proudu potůčku. Všude stejné bahnité dno a břehy porostlé bolševníky, mezi kterými se povalovaly prázdné plastové lahve, které sem lidé naházeli od silnice. Nakonec potůček končil v močálu plném odpadků.
Vrátila jsem se k tůňce. Nabírala jsem rukou bláto a pokoušela se jím drhnout hrnec a sedřít z něj přischlou mastnou a smradlavou šlichtu. Marná práce; bláto se jenom lepilo na hrnec. Z obou břehů se ke mně nakláněly obrovské listy bolševníku, připadala jsem si jako v rajské zahradě. Přemítala jsem o tom, že by Adam s Evou těmito listy mnohem lépe zakryli svou nahotu, než pověstnými fíkovými. Utrhla jsem jeden list s masitým stonkem a začala jím drhnout hrnec. List byl kupodivu křehký, drtil se a vytékala z něj šťáva na hrnec. Mastnota se začala rozpouštět. Zázrak! Je to lepší, než Jar, jásala jsem. Šťáva z jedovaté rostliny mi stékala po rukách, ale nedbala jsem. Aťsi mám ekzém, hlavně, že bude hrnec pěkně vyčištěný. Vycídila jsem ho, že se leskl jako nový.
Po skončené práci se mi ještě nechtělo vracet ke svému nevrlému milému do smradlavé pastoušky. Copak tam asi dělá? Co by dělal? Válí se a hulí jednu za druhou a utrácí tak moje peníze.
Vzala jsem do jedné ruky umytý hrnec, do druhé čerstvě utržený list bolševníku a vydala se po první koleji směrem k Sokolovu. Snažila jsem se jít jen po jedné kolejnici jako v dětství a rukama udržovat rovnováhu.
Prohlížela jsem si krajinu a ta se začala zadírat do mého srdce. Přes opuštěnou kolej se plazily drobné úponky lesního jahodníku, které svítily bílými kvítky. Ale ovíjely se už i kolem mého srdce. O nohy se mi zachytávalo ostružiní, které také už začínalo kvést a i ono se drápkem zachytilo mého srdce.
Bylo jaro. Od silnice na mě mávaly zelenými pentličkami větví ruské pionýrky, břízky bělokoré a pod nimi kývaly obrovskými laločnatými listy bolševníky - trifidy, jako předzvěst apokalyptické vize. Minula jsem několik zchátralých polozbořených budov, podobných Jiříkově pastoušce. Byly to objekty Českých drah, a budiž jim připsáno ke cti, že se takhle dobře starají o bezplatné bydlení těm nejchudším z nejchudších.
Na druhé straně kolejí začínala měsíční krajina. Na kraji navážky už rostly mladé stromky, které brzy zakryjí výhled na bezútěšnou pláň, svažující se ke dnu uhelného velkolomu. Stmívalo se. Nad Sokolovem se rozsvěcela první světla a na obloze začaly probleskovat hvězdičky. Šla jsem po opuštěné první koleji mezi Sokolovem a koncem světa v Bohem opuštěné, vyrabované a zdevastované krajině.
Byl čas na návrat. Na druhém konci koleje mě čekala smradlavá pastouška a můj milý Jiřík u popelníku plného vajglů. Potom večeře bez polévky a noc lásky. Jakápak asi bude?
Můj milý nebeský tatínku, Bože všemohoucí, neopouštěj mě! Ty jsi stvořil život v čistotě nádherného ráje, ale já jsem dnes viděla, jak vzniká na naší špinavé Zemi. Viděla jsem, jak se zrodil v hrnci smradlavé polévky. Zamrkal na mě vzkypělým okem kvasinek a zamával dlouhým vousem plísní. Na naší špinavé Zemi je čistota sterilní a není v ní život. Nejvíc života bují na hnojišti. A tahle ubohá poničená krajina je tolik živoucí.
Vracela jsem se zpátky kolem potůčku a z bahnité tůňky se teď ozývalo kuňkání malých skokánků, o kterých mi už můj Jiřík vyprávěl. Kuňkali tichými hlásky: "Uň, uň, uň..." Sokolovsko žilo!
Kdoví, co mě ještě čeká?! Třeba se i já v téhle krajině, kde vzniká život, zmladím a podnesu jako biblická Sára a poviju svému přičmoudlému Jiříkovi houfek osmahlých kulihrášků. Budou skotačit v bolševníku a žádné ekzémy se jich nebudou chytat. A z tůňky pod náspem se bude ustrašeným hláskem ozývat poslední neulovený skokánek.
Bože, co mě ještě čeká?! Láska je láska.