Nokturno.net / tvorba / dílko

Fotky dětské si prohlížím.
Na některých se mračím, směji
a smutně se do svých vzpomínek ponořím,
tichou píseň mi přitom andělé pějí.

Kde jsou ty dětské vzpomínky.
A  ty něžné nevinné hlásky,
které prosí o  přízeň maminky,
aby jim učesala vlásky.

Aby vazala hřeben do své drobné ručky,
učesala na hlavičce mé dva copánky,
a do školky přichystala papučky,
chtěla bych si vybarvovat omalovánky.

Vybarvovat veselýma barvičkami,
které jsem měla tolik ráda,
ale čas se svými ručičkami,
ukázal mi hodně brzy záda.

Vyhnal mě z  mých dětských let.
A  teď sedím smutná tady,
snad to osud nepoplet,
a dočkám se i  Rajské zahrady.

Něco mi po tváří ztéká,
jsou to krásné nevinné jemné slzy,
z  kterých jen samé trápení vzkvétá.
Snad se zahojí brzy.

Veselé vzpomínky zapomenu.
Zůstanou však ty smutné,
a já je nijak pryč nedostanu.
Nic na ně není platné.

Budou ve mně přežívat.
Znovu a znovu budu muset vzpomínat,
a mé srdce se bude užírat.
Nechci se už dál rozpomínat.

To jsou ty smutné dětské vzpomínky,
kterých moc není.
Pohlazení maminky,
je v  neviditelné změní.

Tak ráda bych se do dětství vrátila
a užívala všechny jeho krásné výhody.
Nyní to už nejde, všechny jsem je ztratila
v  prospěch takzvané svobody.