Nokturno.net / tvorba / dílko

Ravaillac seděl opřen o studenou, kamennou zeď a pokašlával. Jeho ruce byly zjizvené obřími šrámy a neustále se třásly. Šedé vlasy mu padaly do obličeje a tak alespoň na chvíli zakrývaly krví podlité oči. Ravaillac už bolest přestal vnímat. Musel. Jinak by ho zničila A on to ještě nemůže vzdát, musí trpět za to, co provedl. Ač s dobrým úmyslem toto zlo vykonal, jeho duše nedostane klidu dokud to sám bůh nebude chtít. Ravaillac však doufal, že to bude co nejdříve.
„ Tak kdy?“ ozvalo se z protějšího rohu.
„Každou chvíli, můj příteli“ odvětil Ravaillac skleslým tónem a postavil se na vyhublé nohy. Kapky ledové vody padaly ze stropu na jeho vrásčitou kůži.
„Máš strach?“ pokračoval neznámý v rozhovoru.
„Strach? To víš, že mám. Byl bych sedmilhář, kdybych tvrdil, že nemám. Také mám, ale svou hrdost. A ta je, drahý příteli, mnohem silnějším hráčem než strach. Já si na hrdosti vždy zakládal, jen tak se jí nevzdám.I kdyby mě měl strach rdousit na pranýři.“
„Jsi statečný, taky bych chtěl být takový. Já jsem slaboch. Dokonce jsem se včera přede všemi lidmi pomočil. Stydím se.“ V hlase neznámého byl slyšet vzlykot. Dětský vzlykot.
„Ale jdi, jaký slaboch? Jsi silnější než všichni ti šašci kolem! Myslíš, že oni by zvládli to co ty? Dám ruku do ohně za to, že ani z poloviny ne! Buď na sebe pyšný synu a věř, že ti bůh vše vrátí a oni se budou smažit v plamenech pekelných. Bůh spravedlnosti učiní za dost.“ Ravaillac se zapotácel a jen stěží se chytil kamenného výstupku. Ještě štěstí, že se neskácel k zemi. Snad by to jeho kosti nevydržely a rozlámaly by se jako párátka ve větru.
„Budu v to doufat a modlit se za tebe.“
„I já za tebe, příteli…“
Rozhovor přerušil blíží se smích. Smích dvou již lehce alkoholem opojených dozorců v&# erných kápích. Jejich krok byl silný, pevný. Byli to lidé na správném místě. Jako pletači sítí na ryby by se neuživili, na to je potřeba jemných rukou. Něco, co tihle dva určitě neměli. Čím blíže byli, tím Ravaillacovi víc bušelo srdce. Muselo být slyšet až ven. Ravaillac začal křičet…
„ Ne, již nemůžu. Proč mě bohové tak trestají? Čím jsem jim tak ublížil? Chci již v&# idu skonat. Nemohu to zlo dále snášet!“ Jeho hlas byl protkán nitkami strachu, zděšení a nenávisti.“
„Hrdost příteli, buď silný!“ neznámý již v rohu také plakal.

Muži v kápích mezi tím dorazili k mřížím.
„Tak dědo, další kolo máme před sebou, půjdeš sám, nebo tě máme zase svázat?“ Dozorci se hlasitě zasmáli. Ravaillac se však jako mávnutím proutkem uklidnil.
„ Půjdu sám, není třeba dalšího násilí!“ Oba muži zírali s otevřenými ústy a přiblížili k jeho hlavě pochodeň, čekajíce, že uvidí nějaký příznak Ravaillacova zbláznění. Prudké světlo ho však na chvíli oslepilo. Dopadající paprsky alespoň na chvíli zviditelnily ubohé tělo Ravaillacova společníka v rohu. Hlavu měl podepřenou o kamenný hrbol a tělo složené v prapodivné pozici. Všechny končetiny měl zlomené nejméně nadvakrát. Repetal se zimou a jediné co ho zahřívalo, byla jeho krev…
„No tak dobře dědo, jak je libo,“ pronesl k&# vaillacovi muž držící pochodeň a otevřel mříž. Ten se však ještě ohlédl.
„ Budíš ti lehká zem!“ řekl zmrzačenému mladíkovi.
„Žehnám ti, jsi dobrý člověk,“ vydechl nahlas, „Škoda, že to ostatní nevědí.“
„ Dost hrdličkování, jdeme na věc!“ Druhý muž, ten bez pochodně,prudce zavřel mříž a místnost opět zalila temnota…

Ravaillac šel mezi muži. Spíš si připadal jako by šel mezi medvědy, co si ho za okamžik dají k&# čeři. Šel pomalu, rychleji prostě nemohl. Co ho ovšem překvapilo, že mu dozorci ani jednou nepřikázali zrychlit, jako obvykle. Bylo to znamení jeho konce?
Došli do veliké místnosti, obsázenou všemožnými lampami a svíčkami. Sál byl plný lidí, kteří se těšili až přijde. Uprostřed byl prostorný stůl za kterým seděli dva muži. Jeden starší, s červeným hábitem a přísnou tváří, druhý roztěkaný s perem v ruce a inkoustem před sebou. Ravaillac je znal. Kdyby mohl klidně by je na místě proklel, ale na to je moc hodný.

„Ravaillac Francois, jaká to náhoda! Již dlouhá doba uběhla od naší poslední schůzky, že?“ pronesl k němu vážný muž, soudce.
„ Jistě, dva dny a dvě noci. Celá věčnost pane soudce. Stesk po vás zahalil mi srdce mé!“ odsekl mu Ravaillac.
„ Ona tě ta drzost přejde!“
„ To doufám,“ usmál se. Moc dobře věděl, že ho za to odejít jen tak nenechají.
„ Nuž dobrá tedy, nějaká změna? Vzpomněl jste si, proč jste to udělal?“ Soudce se tvářil nejistě a trochu vyveden z míry.
„ Ač snažím se, asi z hlavy se mi to vykouřilo, omlouvám se.“ Peklo na zemském povrchu mohlo tedy začít, alespoň pro něj.
„ Nezbývá mi nic jiného, než vám pomoci se vzpomínáním!“
„ Nedoufal jsem v opak…“

Lidé v&# stnosti, diváci, začali být Ravaillacovou troufalostí trochu nesví. Snad ho i chvíli obdivovali.
Dozorci dovedli Ravaillaca před starou lavici a silným stiskem ho přinutili sednout. Nevzpíral se, němělo to cenu. Ze zadních dveří vystoupili další dva muži. Do půli těla svlečení, v rukou řetězy. Přistoupili k Ravaillacovi a řetězy mu začali upevňovat kolem zápěstí.
„ Dodávám, že kdyby jste si během procesu na cokoli vzpomněl….“
„ Ihned vám to sdělím, dávám vám mé slovo!“ dnes lžemi nešetřil.
Ravaillacovi ruce byly spoutány řetězy tak, že každý z&# lonahých mužů držel konec řetězu způsobem, že Ravaillac s nimi nemohl pohnout. Mohli si s jeho horními končetinami dělat co chtěli.O tom jim, ale nešlo. Hlavním důvodem byla řádná fixace, při bolesti, kterou bude zažívat.
„ Soud může pokračovat,“ pronesl uťápnutý mladík s perem v ruce.

Ze stejných dveří, odkud přišli muži s řetězy, vyšel obrovský hoch, s dlaněmi jako lopaty. V ruce nesl tu nejhorší věc jakou mohl. Ravaillacovi se na chvilku zastavilo srdce. Ten muž držel v rukou brodeqiun, ano je to pravda. Několik lidí z publika se zvedlo a se zděšením v očích odešlo. Ravaillac zjistil, že se pomočil…
Obr k&# mu přistoupil a podíval se mu do očí. Ten v nich uviděl omluvu, tu nejupřímnější omluvu jaká je možná.
„ Vím, že jen konáš svou práci, odpouštím ti!“ uklidňoval ho Ravaillac. Muž pokynul hlavou.
K jeho obnaženému lýtku připevnil dřevěné desky z obou stran. Přivázal je provazem. Pevně. Ravaillacovi se vehnaly slzy do očí.
„ Začněme!“ odstartoval strašlivou bolest soudce.

Obr si vyndal z pláště čtyři železné bodce a položil je na zem. Byly čerstvě nabroušené a ostří se lesklo, jako odraz slunce na vodní hladině. Obr si vzal první do ruky a jeden z dozorců mu podal velké kladivo.
„ Bůh s vámi,“ pronesl a vložil klín do prvního ze čtyř kulatých otvorů v desce, upevněné na třesoucí se lýtko, těsně pod kolenem. Rozmáchl se kladivem a udeřil.
Ravaillac zakřičel, klín mu projel až ke kosti a vydával nehoráznou bolet. Když první klín projel skrz jeho nohou vykřikl:
„ Bože, smiluj se nad mou duší a odpusť mi zločin, který jsem spáchal, svůj úmysl nikdy nikomu nevyzradím!“
Když zarazili druhý klín, vydal ze sebe hlasitý sten a další výkřik:
„ Jsem hříšník, nevím více, než jsem pověděl pod přísahou již jsem dal, a podle pravdy, kterou povinován Bohu a svému králi… Snažně prosím dvůr, aby mou duši neuvrhl v&# ufalství!“
Vykonavatel však nepřestal zatloukat druhý klín. Mladík zapisoval vše na připravený pergamen.
„ Můj bože, přijmi toto pokání jako odčinění velkých hříchů, jichž jsem se na tomto světe dopustil. Bože, přijímám toho mučení, jako trest za své hříchy!“
Třetí klín pronikal níž. Blízko chodidel. Bolest to byla pro normálního smrtelníka neúnosná. Zděšení lidé odcházeli, nemohli se na to dívat. Ravaillac omdlel.
Čtvrtý klín cítil jako ve spánku. Tak vzdáleně. Měl pocit , jako by mu klín projížděl celé tělo a ne jenom nohu. Z ran vytékala rudě červená krev a stékala na podlahu, kde vytvořila obrovskou kaluži. Ravaillac slyšel z dálky hlas soudce…
“ Nechť je zítra rozerván koňmi na kusy…“
Ravaillac se ocitl ve světlé místnosti, snad u tného boha. Klečel, celý od krve, bolest však žádnou nezaznamenal, prosil o odpuštění. Cítil, že ho dozorci nesou zpět do cely. Vše se odehrálo tak rychle…
Dozorci hodili Ravaillaca zpět, odkud ho před třemi hodinami vzali. Jeho tělo dopadlo na tvrdou zem a místností se ozval praskot jeho kostí.
„ Požehnaný buď, otče,“ ozvalo se z&# hu a Ravaillac naposledy vydechl.
„ Teď jsi na řadě ty, připraven,“ ozvalo se zpoza mříží.
Ravaillacův syn odpověděl:
„ Jistě, mně jen musíte pomoci, nemohu na nohy!“

Těšil se za svým otcem a věděl, že tohle je poslední zkouška, kterou musí splnit aby ho pustili do nebe.

Budiž jim oběma lehká zem….


…TAK JAKO HLEDÁ MYŠ V OMORNĚ KUS SÝRA, TAK HLEDÁ RAVAILLAC ODPUŠTĚNÍ…






vysv: Francoise Ravaillac roku 1589&# kladně zavraždil francouzského krále Jindřicha IV. Zda měl další společníky, krom svého syna, nikdy nevyzradil. Ani po několika sériích mučení….

brodequin: španělská bota ve francouzkém poddání…