Nokturno.net / tvorba / dílko

Mámí vůní magnólií a pestrostí květů divokých.
Pak v černočernou tmu tvé tělo zahalí.
Z dlaní jejích můžeš vodu pít, jež prostoupí tě silou její.
Skrápí tvou tvář krůpějemi hořkosladkými.
V jejím lůně odpočíváš a choulíš se do snů z pavučin.

Vládne životem a smrtí.
Kde jednomu žíti dá, tam druhému bytí ukončí.
Líce bílé má jak vločky sněhu, jimiž zemi přikrývá, by chladem vládla a spánkem obdařila.

Chodívá krajinami závojem přikryta a s každým krokem vše se chvěje touhou po ní.
Mezi soupeřící smečky staví se se zavázanými zraky.
V okamžiku tom, kdy oči své dá světu spatřiti, je rozhodnuto.

Za nocí tichých, kdy vládne strach a můry vplétají se spícím do vlasů, ona křídla rozevírá, by nad vše povznesla se a mávnutím oblétla tak mysl tvou.

Na cestách znamení staví z kamenů a potůčků a ty vždycky víš, kudy šla, kam kráčí a kde odpočívá.
Všude je a nikde a v tvém náručí se schovává, když lidé by křivdit jí chtěli.
Je zmatená, neboť bývá nepochopena, pevná však v sobě zůstává.

Ochutnáš-li z jejích vzácných lektvarů, pak vstoupíš s ní do sféry zákoutí
Temných, lákajících svou rozkoší.

Zatracovaná i milovaná odnepaměti.
Kým je?
Kam kráčí?
Mocná je příroda, matka tvorů i netvorů.
Čarodějná múza básníků.
Moudrá to stařena,
Božská kráska,
Děvčátko nevinné.