Nokturno.net / články

Převést internetový deníček na divadelní prkna není dle mého názor tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Blogování je samo o sobě žánrem ryze internetovým, populárně-zábavným a silně vázaným na psanou podobu. Radovan Lipus se při inscenování chytil veskrze dvou zásadních záchytných bodů. Tím prvním je postava anonymního obyvatele Ostravy, který se snaží ukázat, že nežije v žádném černém městě a že je to tady „region rázovitý“… Při povědomí o určité Lipusově obsesi tímto tématem (viz jeho nedávno vyšlá Scénologie Ostravy) se téma jeví poněkud klišovitě, což umocňuje přirovnání postavy Ostravaka k Petru Bezručovi (představení je uvedeno Bezručovou básní Škaredý zjev a její předělávkou s názvem Ostravak Ostravski: „Buh vi že sem škaredy / Smrad z Ambrozyje ode mě tahne / Ruky a nohy mam spalene olejem z fryťaka / Znaš stejky na Stodolni? Tak oko mi plaje…“). Naštěstí je tady druhý záchytný bod a tím je svérazný jazykový a situační humor anonymního bloggera.

Z deniku Ostravaka je představení především zábavné. Jeho cílem je diváka rozesmát a to se mu nezřídka daří. Na vrstvu humoru původního se pokládá vrstva humoru vizuálního. Vesele působí kupříkladu Ostravakova loutka z pivních plechovek, tlačítek z klávesnice nebo z buřtů. Dějové schéma je prosté – divákovi se předkládá jeden rok ze života ostraváka, svobodného bezdětného čtyřicátníka, v různých více či méně komických epizodách prostříhaných krátkými vstupy. Zde zazáří kupříkladu neodolatelný bezpečnostní technik se svým školením, ale též vypravěč prostoduchých vtípků či mouder. Nic víc, nic méně.

Divadelní představení v kulisách plechových šatních skříněk je vizuálně příjemně promyšlené a ubíhá v rychlém tempu (které mírně poleví přibližně vprostřed představení). Dějovost je tu a tam přerušena písní či popěvkem, v nichž excelují zejména hudebně nadaní Nikos Engonidis a Edita Bandyová. Herecké výkony jsou vyrovnané (opravdu zběsilá je kupříkladu Irena Křehlíková v roli Ostravakovy maminky), místy je sice někdy slyšet, že stylizace nářečí (jímž herci očividně běžně nemluví), trochu pokulhává, ale to je jen drobná piha na tváři jinak velmi povedeného představení. Pokud máte rádi povrchní zábavu alspoň tak jako já, určitě si na Ostravaka zajděte. Minimálně se svezete forbínou – hlediště je totiž v tomto představení přesunuto přímo na jeviště. Inu umělecký záměr je umělecký záměr…