Nokturno.net / články

Tak jsem se teda konečně rozhoupala a šla se podívat na další Mikuláškův výtvor. Tento režisér mě příjemně překvapil svým originálním zpracováním představení Caligula, tak jsem se těšila, že uvidím opět něco úžasného. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.

Nejdříve bych se zastavila u toho, co divák uvidí jako první. A to je scéna. Felliniho Sladký život bylo asi velmi složité přenést na divadelní prkna. Po scéně projede auto, přiletí letadlo, herci se koupou ve fontáně, hrají na varhany v kostele, apod. Jednoduchá ale náročná scéna v sobě zahrnuje vše.

Bulvární reportér Marcello se setkává s celebritami a šťourá se v jejich soukromí. Podvádí svou snoubenku Emu, která je posedlá láskou k němu a jídlem. Marcello má literární talent, o kterém ho neustále přesvědčuje jeho přítel, profesor Steiner. Steiner je člověk, který v příběhu dává jistou naději, má dokonalou rodinu, dvě děti, které miluje, a je bezůhoný. Do „sladkého života“ není zapleten. Přesto však i tahle naděje umírá, když své děti zabije a následně spáchá sebevraždu. Steinerova smrt Marcella změní. Jakoby mu vzala veškeré odhodlání pro změnu svého života.

Představení je plné shonu, pohybu, tance, dobré hudby a výborných hereckých výkonů. Je to herecký koncert Jana Hájka. Celé představení je propojeno opakující se hudbou a scénou plnou shonu, kdy jsou všichni herci na scéně a vše se mění před očima diváka.Co mě zaujalo nejvíce, je ztvárnění milostné scény a striptýzu, které je velmi jemné, jen náznakové, přesto však vše přesně vystihne a dokáže diváka naprosto strnout. Dále hádka s Emou, kdy proti sobě stojí všichni muži a všechny ženy a jakoby tančí proti sobě. I její paradoxní zakončení, kdy z „Vypadni, už tě nikdy nechci vidět.“je najednou „Pojď, půjdeme domů.“ jen po chvíli ticha, kdy Marcello najednou dostane strach, že by zůstal sám. Další zajímavá scéna je rozbití skla vily producenta. A nezapomenutelné je ztvárnění ryby Janem Hájkem.

Celé představení, jak už je možná pro režii Jana Mikuláška typické, provází jeden červený prvek, tentokráte červené nafukovací balónky ve tvaru srdce. Představení je strhují už od prvního zaznění hudby, má švih, který sice ve druhé polovině trochu upadá a závěr možná vyznívá trochu neurčitě… přesto však divák odchází zamyšlen, a znechucen chováním postav, s kterými předtím sympatizoval. Jan Mikulášek nyní dělá uměleckého vedoucího v Divadle Petra Bezruče… těši těši.