Nokturno.net / články

Předem článku bych rád zdůraznil, že jsem urputným přívržencem Tolkienova díla a na jakékoli zpracování či přepracování profesorovy literární práce mám velmi přísný metr. Knížka Hobit aneb cesta tam a zase zpátky vyšla poprvé v roce 1937, od té doby ji obestřelo množství děl - jak výtvarných, hudebních tak i dramatických a literárních (vzpomeňme např. parodii Rabit nebo hobitovo komixové vydání), dokonce jsou na motivy knihy pořádány všeliké akce (larpy či dřevárny).
Pro neznalé příběhu jen ve zkratce načrtnu děj: hobit Bilbo pytlík je čarodějem Gandalfem a společností třinácti trpaslíků takřka proti své vůli uvrtán k cestě za dobrodružstvím, během putování se z neznalého nešikovného hobita stává platný člen výpravy, který nakonec umožní zdárné splnění cesty a získání pokladu. Během své cesty pak družina zažívá různá setkání, příhody a dobrodružství.
Tolik úvodem, nyní k samotnému představení: je třeba říci, že Hobit je v DLO hrán poměrně zřídka, zájem z řad dospělého publika tedy očividně není nikterak závratný, přesto bylo divadlo poměrně zaplněno (zejména dětmi, které však dle mého názoru pro svůj nízký věk z představení zas tak moc neměly). Scéna byla vytvořena ze třech jakoby žebříků a několika plachet a přestože byla velice jednoduchá, herci s ní dokázali maximálně pracovat. Všechny klíčové scény z knihy byly v divadelním zpracování zachovány, mnohé byly dokonce doplněny živým zpěvem (s původními texty z knihy) za doprovodu reprodukované hudby. Postavy byly ztvárněny živými herci (Bilbo, Gandalf, Medděd a Skřeti) i loutkami (trpaslíci, Bilbo, Gandalf, Glum, drak a jezerní lid), které se opravdu povedly. jedinou výtku mám ke skřetům, jejichž podoba byla zavádějící a odkazovala spíše na draka, což mohlo leckterého mladičkého diváka zmást. Scény se skřety patřily vůbec k nejslabším zejména díky hudbě (která byla v ostatních případech pseudohistorická a zněla opravdu vkusně) znějící jako disko. Na druhou stranu například epizoda se zlobry (kteří byli vyvedeni nadmíru dobře), scéna s glumem nebo se sudy byly úžasné a chválu jistotjistě zaslouží.
Veškeré putování postav bylo vždy doprovázeno zpěvem a patřičným osvětlením, loutkoherci v neutrálních oblečcích při nich nejčastěji v trojúhelníku všelijak přidržovali již zmíněné plachty, různě se pohybovali, shlukovali a k tomu manipulovali s loutkami, vše působilo naprosto přirozeně a autenticky. Konečně závěrečná scéna s drakem (jehož loutka byla mimochodem opravdu nádherně vyvedená) a bitvou pěti armád byla příjemně zkrácená a stejně tak bilbovo putování zpět do rodného hobitína bylo jen závěrečnou tečkou.
Inu, budete-li mít možnost představení shlédnou, neváhejte, opravdu stojí za to a nezklame ani zavylé tolkienofily.