Nokturno.net / tvorba / diskuze

V  tichu stínu
s  věncem, do něhož jsou vpleteny
pramínky vlasů
V  hořkosti blínu,
bez zvuku lidského hlasu.

Odráží se
a nekonečně se v  Něm ztrácí
bolest v  hrudi vyprchá a zas se vrací.

Po kříži kapka krve stéká
a jeho duši svléká před Bohem.
Buďte sbohem všichni, kdo v  pravdě žijí,
kdo nikdy krve neprolili,
vy všichni buďte sbohem.

A  přestože Jeho tvář je tak bledá
a vlastně bez života,
jakási nepopsatelná živá zář
tak prostá jak holá věta
prosvěcuje jeho tvář..

Vidíš mě, můj Pane?
Slyšíš mě, můj Králi?
Já cítím Tvoje slzy slané,
vyslyš mě,
než se mé srdce vzdálí…

Já bezradný jsem
ve tmě tápu,
dej mi světlo,
dej mi mapu.

Nějaké znamení,
ať nejsem sám.
Uprostřed válečného dunění
netajím se, že strach mám.
Se svěšenou hlavou Tě prosím,
já umírám…

Ve stínu ticha
a bezmocnosti,
lítost se míchá
s  nenávistí.

A  snad hloupost
zeje ve vzduchu.
Uprostřed hemžení
a ruchu
ticho jako v  kostele.
A  v něm umírá naděje.