Nokturno.net / tvorba / diskuze

Večer je jak skvrna od borůvek,
na bílém ubrusu, co škokuje oči.

Sotva kdo ji chápe.
Sotva kdo ji chce.

Také i den – ve své horší části,
má fialový nádech – jak mrtvé rty.
Ještě že svítí hvězdy ! Snad.
Nemyslím, že se klamu.

Dávno už totiž nezvedám oči k nebi
– a ani srdce ne.

V ulicí temných – okna vytlučená.
Tlumená světla – houpou se ve větru.
V odlesku chodníků – svět jak po mrtvici.
Jsou zvlhlé deštěm.
Pokřtěné plivanci, pomazané blátem….…

Takový hnus !

Deštivá noci. Depresivně krásná.
Smutná jsi, paní.
Sotva kdo si všimne, jak ulicemi jdeš.
Přežehnaná – ztěžklá. Žádoucí.

Nebojím se tě, to ne.

Staccato kapek v okapu slyším.
Ten burcující souzvuk vody a kovu !
Dopadá na dno a čeří mi smysly.
Vyvolává touhu k souznění.

(kterého se nedostává)

Mám ráda, když se připozdívá.
Nevidět si do tváře.
A lhát si o tobě. To smím.
A lhát tobě o mně. To nesmím.

Počkám a uvidím. Co nebude dál.

Tak já, na křižovatce představ,
se zmítám – s duší hadí tanečnice…...
Na rohu stojím, duši prodávám.
Vzít nebo nechat být ! Opustit, klamat ?

Miluji tě a přitom
– jak v té deštivé noci stojím,
i kouskem té své duše – tě nenávidím.