Nokturno.net / tvorba / diskuze

Svitky zářivé kapituly – svazek druhý
Roku pět set osmdesátého třetího věku zeleného draka narodil se Spasitel. Jeho příchod ukázal na mnoho změn. Těch, které se kdysi udály a měly význam, těch, které následovaly a svým drtivým dopadem změní svět. Přijde mnoho narušitelů, budou však navždy překonáni jeho dobrotou a porozuměním. Stejně jako Sjednotitel dal válkou mír kontinentu, On byl vyvolen, aby naučil všechny žít v míru a porozumění. Jeho touha se však stala zhoubou a jeho učení nástrojem smrti. Ti, co toto nepochopili, zemřeli zatraceni.

Černá skoba z kalené oceli se pomalu pod údery dřevěného kladiva nořila do stěny, a když občas nedostala náraz tam, kam měla, lehce se zvrtla. Hostinský však byl přesný a trpělivý. Dělal to s láskou a citem, tak jak jej to naučil jeho otec a jeho otec. Když byla skoba dost hluboko, aby nevypadla, pověsil na ni porcelánový talíř. Pohledem přelétl, jestli je vyrovnaný, a protože nebyl s výsledkem spokojený, lehce jej natočil. Chvíli ještě pozoroval, jak se ozdoba vyjímá na zdi a nakonec se odšoural do zadní místnosti, kde seděla Adreina.
Adreina byla skvělá. Nikdy nevěřil, že potká někoho tak báječného a nikdy ani nedoufal, že by si vybrala právě jeho. Ano, ona si vybrala jeho a ne on ji. Nevadilo mu to. Nevadilo mu to o to víc, že nikdy neodmlouvala a vždy dělala, co bylo třeba. On sám taky nikdy nelitoval její volby. Nechápal však, proč zrovna on. Nikdy mu to nevysvětlila. Neptal se. Cítil však, že by mu odpověděla nějak všeobecně. Znal ji. Ráda to dělala.
Držela v ruce kachnu a rvala jí do krku kuličky z kopřiv, těsta a nudlí.
„Už je tam.“ Řekl a usmál se na ni.
Zvedla ty svoje kočičí oči a úsměv mu opětovala. Ptáka odložila pod síto, aby neutekl a zvedla se ze židle. Otřepala drobečky ze sukně na podlahu. Kachna se ozvala. Ona prošla dveřmi a vešla do hlavního kumbálu, kde ozdoba visela na zdi. Postavila se a zhodnotila obrázek pohledem.
„Pěkné to je.“ Přisvědčila.
Na talíři byla kresba draka probodeného rytířem ve zbroji světla. Možná trochu troufalé, ale snad Oni ocení, že hrdinské činy jsou opěvovány takovými věcmi. Když už se o nich nesmí mluvit na shromážděních... Bylo mnoho pověstí o rytířích, kteří zabíjeli draky. Často nosili jejich drápy, uši, jazyky. Kusy těl jakoby z jiného světa.
Danes ji chytil kolem ramen a ona se k němu přitulila. Cítila se u něj v bezpečí. Už strašně dlouho. Možná proto dělala věci, které by neměla dělat, které by ji prozradily. Ale nemohla si pomoct. Toto byl ten nejlepší člověk, kterého dodnes potkala. Dokonce ani samotní draci...
Přerušila sled myšlenek, protože do hospody vešel zákazník. Venku asi začalo pršet, protože jeho černý plášť byl celý promočený. Sundal si jej, rozvěsil kolem krbu tak, aby uschnul. Pod náporem tepla se z něj začala odpařovat voda a v lehoučkých závojích se páry plížily někam do prostoru, kde se rozptýlily do přítmí.
Muž se posadil ke stolu a ona k němu bez otálení zamířila. Pořádně si jej prohlédla. Měl bílé vlasy, ale vypadal mladě. Asi albín. Oči však růžové neměl. Díval se na ni částečně s chtíčem, částečně unaveně. Neměl u sebe zbraň. Aspoň ne viditelnou. Zato měl opasek spletený z barevných nití. Osm barev se ve složitém vzoru proplétalo sem a tam a vytvářely podivnou kompozici, která u ní probudila zájem. Nevěděla, jestli ten člověk opasek ukradnul původnímu majiteli, nebo je jeho.
Tak či tak byl nebezpečný.
„Pán si bude přát?“
Zvednul ruku ve výmluvném gestu.
„Korbel.“ Kývnula. „Pán si přeje něco k zakousnutí?“
Chvíli se na ni díval. Věděla, že ji studuje stejně, jako ona studovala jeho. Vlastně v tom pokračovala, ale teď mnohem více opatrně. Hlavně se mu dívala někam na rameno. Nechtěla působit příliš lichotivě. Ne, když se díval Danes. A nechtěla tak působit, i kdyby se nedíval.
„Chleba a sůl.“ Odpověděl. Jeho hlas byl drsný a vysušený. Jakoby dlouho nepil. Jako by dnes promluvil poprvé.
Přivřela oči v souhlasném gestu a otočila se ke kuchyni.
Než stačila zareagovat, ucítila, jak její ruku chytil do svojí. To, co jí projelo, bylo těžko srovnatelné s čímkoli, co kdy zažila. Jednou možná. Ale to bylo dávno. A on byl mrtvý. Nebo spíš byl absolutně zničený. Ustoupil a nechal se zabít.
Vytrhla se příliš rychle a příliš snadno, než si uvědomila pohřešek proti pravidlům, jež si dala. Promnula si ruku a se zděšením se na něj podívala. To už tu ale byl Danes. Postavil se mezi ni a toho cizince. Kdyby byla pomalejší, mělo by to katastrofální následky. Naštěstí převládla logika a rychlá reakce. Stáhla jej zpět a nechala cizince mlčky přihlížejícího jejich němé hádce.
V kuchyni se na ni poprvé za celou dobu, co žili spolu, osopil. Přijmula jeho výčitky bez odporu. Bylo to její selhání. Netušila, jestli žárlí, nebo ji obviňuje z poškozování pověsti podniku. Bylo to v ten okamžik irelevantní. Ten člověk, pokud to vůbec člověk byl, byl nebezpečný. Měl v sobě všecko to, čeho se lidstvo kdysi zbavilo. Hádky, zneuctění, násilí. Příliš mnoho sil v tomto klidném životě, jež se děl.
Políbila svého muže na čelo a podívala se mu do očí. „Prosím, odpusť mi.“
Zmlkl jako uťatý. Najednou bylo vše v pořádku.
„Takže korbel a chléb.“ Přikývnul jí. „Ale obsloužím jej sám. Neukazuj se mu. Nechci, aby ti ublížil.“
Bylo to ono? Strach o ni? Ale proč by jej měl mít? Rychle zvedla dřevěnou nádobu a přeběhla s ní k sudu. Natočila ji po okraj a on se hnul ke stolu, kde pod plátnem byl schovaný chléb. Dal jej s nožem a pytlíkem soli na talíř. Vzal od ní korbel a vydal se s povzdechnutím do putyky, aby obsloužil podivného cizince.
Vzala do klína kachnu a zase jí začala nutit směs. Zvíře bylo až neskutečně tiché. Jakoby pocítilo strach, který ji trhal. Poslušně polykalo kuličky a zhluboka dýchalo. Nakonec začalo odmítat potravu a několikrát zobákem ťuklo do její ruky. Dala tedy ptáka do klícky a tiše našlapujíce překonala kuchyň, aby se mohla skulinou mezi zdmi přesvědčit, že je vše v pořádku.
Nebylo.
Danes tam nebyl. A nebyl tam ani ten muž. Plášť zmizel. Přítmí místnosti ji mělo varovat dřív. Krb najednou jen doutnal a místnost přízračně zela temnotou. Až ji to vyděsilo. Vešla do ní a prohledala s loučí připálenou v doutnajících uhlících podlahu. Jen několik zapomenutých hrud bláta a pár čar.
Rozhodnula se, že vyjde z hospody zadním vchodem.
Rychle doběhnula do jejich společného pokoje a oblékla si plášť do deště, který od Danese dostala k výročí jejich svatby. Přehodila přes hlavu kapuci. Zachumlala se do voskované tkaniny a vyrazila ven.
Slota, že by psa nevyhnal. Bouřka osvětlovala oblohu v pravidelných záblescích a vítr s deštěm ji okamžitě promočily. Jako by měl nastat konec světa. Protáhla se mezi zídkou a zdí hospody a prošla stínem tak, aby nebyla osvětlena ani skomírajícími uhlíky krbu vevnitř. Před hospodou nikdo nebyl.
Nebyly tu ani stopy koně, ani nic jiného. Těžký déšť smyl během chvíle vše, co noha mohla v dešti zanechat.
Blesk projel oblohou a na moment bylo jako ve dne. Možná si jich všimnula, možná ne. Dva stíny, které se proti obzoru tyčily a zase zmizely, mohly být čímkoli. Neměla však jiný nápad. Vyrazila tím směrem.