Nokturno.net / tvorba / diskuze

Jestli si někdo myslí, že je peklo pouze v pohádkách a že jeho životní rovnováhu nikdo a nic nerozhodí, potom se mýlí. Taky jsem si to dříve myslívala. Bývala jsem vnitřně pevná a po každém rodinném karambolu jsem neochvějně směřovala životem dál. Žít se přece musí. Ani mnohaleté starosti o těžce nemocnou matku mě nezlomily. Dá se říct, že rodinné problémy mě vnitřně zocelovaly a posilovaly.

Paradoxně to byla láska, která mě zničila. Láska, kterou jsem našla v době, kdy jsem na ni už nevěřila. Ten krásný cit, po kterém všichni toužíme, který nás naplňuje štěstím a uspokojením. Láska opětovaná a nádherná.Vířivý svět barevných emocí, hudba slov, souznění sympatií, doteků a společných zážitků....Je to šelma všech šelem, zákeřný nepřítel a propast zoufalství - když o ni totiž přijdeme! Můj MATRIX.

Nevěřícně jsem cítila, jak cosi zlověstně prasklo v mém nitru a já jsem už náhle nedokázala žít tak, jako celý život předtím. To, co bych dříve unesla, tedy další těžká nemoc v rodině - to, co by mě dříve vybičovalo k sebezáchovné energii, teď mělo destruktivní účinek, kterému jsem neměla sílu vzdorovat. Matrix mě dostihl a začal drtit neúprosnou silou.

S hrůzou jsem zjistila, že nemůžu pracovat, že nejsem schopna ani těch nejzákladnějších činností, které každý děláme, aniž na ně myslíme. Přišla černá temnota. Dny, kdy jsem nesvedla nic jiného, než jen ležet s pocitem bezmocné zoufalosti. Nedokázala jsem se hodiny pohnout. Proplakala jsem se do stavu, kdy jsem nemohla do práce, neboť mé oči byly nepoužitelné. Zkuste si takto pracovat na veřejném místě za přepážkou, kde se denně střídají stovky lidí. Naprosto nemožné. Hodiny v práci se pro mě staly trestem a neustálým bojem o zachování klidu a rovnováhy. Studem za to, že chodím potají brečet do zázemí a následnou snahou o uklidnění. Můj Matrix. Úleva nastávala až ve chvíli, kdy jsem ze dveří firmy vykročila na chodník. Tam už to, že pláču, nebylo tak šílené.

Snaha to vše zvládnout byla rychle vystřídána pocity bezmoci a vzdávání se naděje, že to dokážu. Komu o tom říci jinému, než tomu, se kterým jsem donedávna byla jedno tělo, jedna duše? Chyba! Měl jinou. Tleskutím dlaní se změnil v nepřítele, podivnou příšeru, podobnou chobotnici, jejíž každé chapadlo obsahuje sžíravý jed, ponořenou v oceánu ironie a zášti. Konečná stanice tramvaje, můj Matrix. Smrtící žihadla škorpiona, slova plná zloby a nenávisti, nesmyslná a bolavá jako sůl v ráně. Působila přesně tak, jak byla zamýšlena a dovedla mě do krizového centra. Život se změnil v trpký boj o přežití.

Nevím, kdy Matrix přemůžu, ani jestli nepřemůže on mě. Zápasíme spolu již velmi dlouho. Prosím vás všechny: nezamilovávejte se hluboce! Je to příliš nebezpečné.