Nokturno.net / tvorba / diskuze

Na ostrém skalisku,
opodál pobřeží,
tyčí se temná věž,
hrad k ní nenáleží.

Oděna do oblak,
šedého kouře,
stojí tam ve větru,
souží ji bouře.

Temná věž neskýtá,
jen hromy, blesky,
co uvnitř ukrývá,
vyvolá stesky...

Z večera do rána,
každý den zas,
teskný, však líbezný,
slyšet je hlas.

Vysoko nad zemí,
je okno jediné,
a z něho noc co noc,
smutný zpěv se line.

Hedvábné šaty
a plavý vlas,
neštěstí v očích,
úsměv vzal ďas...

Stává tam u okna,
ven není jak,
překrásnou dívčinu,
vězní tam drak.

Blankytné oči
a štíhlý pas,
bezcitně on střeží,
tu krásu krás...

Každou noc přilétá,
vždy znovu, zas,
jen sobě schraňuje,
ten něžný hlas.

Není tu rytíře,
jež by mu hlavu sťal,
ohnivé nestvůře,
tak život vzal.

Na svého zachránce,
bláhově dívka čeká,
co chvíli slzička,
po tváři stéká.

Rytíři vymřeli,
s nimi i odvaha a čest,
ubohá, nešťastná,
svůj osud musí dál nést...