Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ruch bujaré noci, oslavy roku nového,
nikdo si však nevšíma mladíka bledého.
On kráčí vstříc tmě do vánice bílé,
v  ruce střep co zbyl ze sklenice štíhlé.

Ztratil pouto co ho tu váže,
to nejlepší kamarád přebral mu milou.
Z  lípy na návsi zprávu svou vzkáže,
jako strom, duši má rozřízlou pilou.

Ryje střepem do kůry stromu,
jenž stojí naproti jejímu domu.
Až půjde domů snad si ho všimne,
a dojde jí, že bez lásky rychle se hyne.

Pod stromem starým sedí teď tiše,
ostrý střep lehce prořízl žílu,
sníh krev polyká jak bílé klíště,
opouští navždy svou ubohou vílu.

Jak pomalu život z  těla uniká,
dochází mu, že je jeden z  tolika.
Z  tolika mužů co zemřeli pro lásku,
co přozřeli, že vztah vždy visí na vlásku.

Našli ho z  rána pod stromem snít,
kolem něj moře šarlatu.
Přeřízl střepem života nit
a hrobník svírá lopatu.