Nokturno.net / tvorba / diskuze

Oltář z  kamene
a prokřehlé prsty
dotýkají se padlého listí…
Pokud to řemeny povolí.
A  svit luny, opojná mlha básníku,
kdopak by nezabloudil na stezkách???

Oči zmámené
vyděšené nevěsty-
její drahý proniká až ke kosti.
A  ona šeptá, že jí nic nebolí.
Napíná struny z  polibkú vinníkú-
iluzí satyrú co se změní v  prach…
V zápěstích pulzuje snad púlnoční nách?

Korálky skleněné,
duhové pro štěstí
a krev s  vúní nevšední sladkosti.
Upálit jí múže, milovat nikoliv.
Melodie z  dýmu kouzelných plamínkú-
tyrkysové tóny co nahánějí strach,
ukrývají poklady- obětiny na márách…
Kolikpak cest zpátky náhlý déšť již splách´?

Pahltnost plamene.
čáry jí odpouští-
když už núž odpustil jiné nezbednosti…
A o n by jí taky již odpustil cokoliv.
A  ticho lesa hledá si záminku,
aby vynikla myšlenka- okamžik- vrah,
a rubíny na bílé kúži třpytí se jak v  snách-
květiny co rodí se poprvé a poslední krát…
Najde se snad někdo, kdo by ti je krad´?

Již neboj se zlodějú srdcí a odpočívej v p okoji…