Nokturno.net / tvorba / diskuze

V místnosti jich zůstalo několik. Každý dodělával svou činnost, a občas se nezávazně s někým bavil. Také jsem tam něco dělal. Byl podvečer. Den probíhal normálně, a chýlil se ke svému konci. Ale nebyl to obyčejný den. Bylo cítit napětí, jakoby se k něčemu schylovalo.



Ten přechod byl rychlý; do jisté chvíle všechno obvyklé, až najednou, v jeden určitý moment, se něco změnilo, a všichni to naráz vycítili. Nebylo v tom nic jasnozřivého; prostě jakoby tam najednou byl někdo, kdo tam nepatřil. Všichni začali pomalu vrhat kradmé pohledy na ostatní; nevěděli, co se děje, ale všichni se začali navzájem pozorovat.



Zní to banálně, ale ovzduší houstlo. V jednu chvíli jsem si zcela jasně uvědomil, že tady už nikdo vlastně nepracuje – nebo co jsme to tam vlastně původně dělali – ale že všichni práci jen předstírají. Čekali jsme. Všichni. Věděli jsme, že ta neznámá energie, ta cizí přítomnost, se prostě musí nějak projevit. Proto tam byla, ano. A za nějaký čas již všichni se smrtelnou jistotou věděli, že se projeví negativně. Nějakým děsivým způsobem.



Pozoroval jsem je. Každý zde něco dělal, ale k práci to mělo daleko; něco někam nosil, něco přendaval, s někým mluvil…a čekal. Všichni pozorovali.



Na první, a možná ani několik dalších obětí, se nepamatuji. Neviděl jsem to; zřejmě jsem právě koukal jinam. Ale náhle jsem zaregistroval řev, paniku a hlavně strach všude okolo – a bál jsem se i já. Děsivě. Instinktivně jsem se zadíval směrem do centra paniky. První z nás byl mrtvý. Asi nějak rozsápaný, nevím, udělalo se mi zle; prostě zavražděný. Ale ne člověkem. Musel to být upír, nebo nějaké monstrum. Nyní jsme již věděli, že se bojíme oprávněně – je tu s námi něco neznámé, cizí, zcela se vymykající našim představám, co se mezi námi skrývá, a trhá to lidi. „Obsah konečně dostal svoji formu,“ myslel jsem si.



Seběhli jsme se okolo první oběti; snažili jsme se provizorně ozbrojit. Nevím, proč jsme nešli pryč. Byli jsme v jedné, středně velké místnosti. Ale nějak jsme nemohli; nešlo to. Možná jsme měli nějaký úkol, který bylo třeba dokončit, nevím. Nebo jen ještě nebyl konec pracovní doby. Ale všichni jsme věděli, že tady musíme zůstat, a že je mezi námi něco, co číhá.



Nešlo jít pryč, nešlo sedět a pozorovat. Prostě jsme museli dělat to cosi, co jsme dělali; pomalu jsme opět začali a snažili se nalhávat si, že se nic nestalo, nic se neděje, že to „cosi“ je již nasyceno a pryč. Také jsem začal něco dělat, občas jsem s někým prohodil pár slov. Už jen okrajově jsme pozorovali.



Pak přišla druhá oběť. Opět nevím jak. Asi jsem byl zaneprázdněn svou činností; náhle řev, panika, křik a děs mezi námi. Polil mne ledový pot. Nebyl to sen, neodešlo to. Je to zde, a číhá to. Co to je?! Srazili jsme se do houfu, co nejblíže k sobě, vyděšeně pozorovali okolí, sledovali kouty a rohy, s děsem v očích, nervově na dně jsme stáli jako zoufalý lidský hrozen. Po čase jsme se opět postupně, opatrně, nedůvěřivě, začali rozcházet po místnosti ke svým stolům a činnostem. Nyní již ale strach nezmizel; byl pevně a hluboko zaklíněn v našich srdcích. A situace se opakovala. A pak, v jedné strašné chvíli, nám došlo to, co bylo tak zřejmé a děsivé: že to musí být někdo z nás. Jeden z nás není člověk, ale příšera; i když to zní absurdně, byla to pravda. Ale kdo?!



Zachvátila mě panika. Nikoho tady jsem neznal tak, abych věděl, že on to být nemůže; vlastně jsem tu nikoho neznal zas až tak dobře, jak jsem si pak uvědomil; mohl to být kdokoliv. A ten někdo byl zde.



Zpočátku jsme se drželi pohromadě, dodávaje si tak iluzorního pocitu bezpečí, protože jsme tušili, že ten proměněnec využívá nepozornosti většiny a vraždí osamělé jedince. To ale nešlo stále. Věděli jsme, že rozdělit se na jednotlivce a dvojice a trojice v různých částech místnosti je přesně jeho čas, kdy on využije toho, že nikdo neví, koho má sledovat, během banálního rozhovoru někoho náhle zabije, a ve vzniklé panice se ukryje, předstírajíc údiv a strach jako ostatní, zmizíc neprodyšně v davu…číhajíc pak na další oběť. Věčně jsme ale v hloučku uprostřed místnosti stát nemohli. Postupně jsme se tedy, vyděšeni, opět rozptýlili.



Prožíval jsem hrůzu. Na jedné straně jsem nechtěl být sám a nepozorován ostatními, ale za žádnou cenu jsem nezabředl v řeč jen s jediným člověkem; nejlepší by byly větší skupiny, ale prostě jsme museli „pracovat“ nebo co to vlastně původně bylo. A tak jsem tam postával, popocházel, stále podezřívavě obhlížel okolí a každého, kdo se přiblížil, s děsem ztuhlým hrdlem. Nevěřil jsem již nikomu. Nikdo již nevěřil nikomu. Pro nikoho z nás v té chvíli neexistoval druh, přítel, opora, který by mu mohl ulehčit. Mohl tě totiž zabít. Bylo to šílené. Šílené. A i my jsme se postupně stávali šílenými.



Ještě asi dvakrát někoho dostal. Zbylo z nás už jen pár. Byl to boj o život, a my byli v pasti. Zbylo nás pět. Situace dospěla do bodu, kdy už jsme jen stáli rozmístěni po obvodu místnosti u zdí. Nikdo nevěřil nikomu, jeden z nich to musel být, všichni byli proti všem. Zírali jsme na sebe v hrůze, kdy se kdo konečně projeví a vrhne se krvelačně na ostatní. Všichni jsme se celkem důvěrně znali, minimálně od vidění. Nemohl jsem ani uvěřit, že jeden z těch čtyř zbývajících je příšera. Ale byl.

Už jsme nepracovali, ó né. Nechodili. Nemluvili. Sebemenší pohyb každého byl okamžitě doprovázen seskupením zbylých čtyř a tendencí umlátit jej židlemi, tyčemi, probodat kancelářskými pravítky. Monstrum si s námi hrálo; maskoval se dokonale a předstíral stejný strach jako ostatní, aby ukolébal…ale byla by chyba zabít nepravého – tak by se zmenšili šance tří zbylých proti pravému netvorovi. Nevěděli jsme, co je zač, bylo to groteskně strašlivé, ale v tu chvíli už rácio neexistovalo. Existoval jen příšerný strach, a touha za každou cenu přežít. A tak jsme stáli a zatínali zuby, svírali pěsti a ledový pot nám čůrkem stékal po zádech, nervy napjaté hrůzou, kdo skočí na koho a rozpáře jej dříve, než mu ostatní stačí pomoci.



Nechápal jsem, jek jen to může být někdo – ať už kdokoliv – z těch čtyř. Moji známí. Vize, že jsem kolik let žil a smál se vedle netvora…byl jsem psychicky na dně. Ale přežít jsem chtěl.



Jak to přesně následovalo v konci, také nevím. Přečtěte si policejní zprávu. Mám nejasné vzpomínky. V jednu chvíli zřejmě někdo, možná snad dokonce i já, jsem pochopil, že to musí být dívka se jménem začínajícím na „Z;“ ani jméno si už nepamatuji, vidíte. Možná Zowee. V tu chvíli jsem to však věděl s naprostou, smrtící jistotou. Vše do sebe náhle zapadlo, jako kamínky mozaiky. Byl jsem jí nejblíž, podíval jsem se na ní, ona na mě, spatřila můj výraz v obličeji, a zřejmě pochopila. Pohnula se směrem ke mně. Kamarád na mě zakřičel. Musel jsem jít proti ní. Nějak jsem v tu chvíli věděl, že bych neměl, ale…ona též šla proti mně. Dýchal jsem šíleně rychle, srdce bylo na poplach, adrenalin lámal rekordy. Náhle jsem měl cosi v ruce, zřejmě pistoli. Viděl jsem jí, vnímal jsem jí, jak z ní sálá nutkání mě zakousnout; byl jsem na pokraji infarktu. Ale já byl připraven se nedat. Kamarád mi něco říkal, snad křičel, ale já ho neslyšel. Vnímal jsem jen jí, a plně jsem se koncentroval na nadcházející střet. Vše bylo tak děsivě jasné. Byl jsem jako natažená pružina.

Stáli jsme od sebe asi dva kroky. Zowee mi také něco říkala; neslyšel jsem jí. Pak udělala rychlý pohyb, vztáhla ke mně ruce, a to neměla. Chtěla zřejmě jen něco říct, ale pružina praskla. Přiskočil jsem k ní a vpálil jí ránu do hrudi. Zowee se zadrhl výkřik v hrdle a rána jí odhodila dozadu. Chvíli jsem byl v šoku a nevnímal; pak jsem jí střelil ještě jednou a ještě a ještě a ještě, „Bestie chcípni!!“ řval jsem.



Přišel jsem k sobě. Stál jsem nad zkrvavenou umírající dívkou a z mé pistole se ještě kouřilo; pomalu jsem zvedal ruku a mířil na její hlavu.

„Proboha NE!“ zařval kamarád. ..

„NE!!“ blesklo mi hlavou. Děs úplně jiný mi náhle sevřel hrdlo. Pootevřel jsem ústa, spustil ruku s pistolí a s tou myšlenkou jsem se pomalu, pomaličku otáčel…

…kamarád ke mně přiskakoval, v ruce nějakou snad tužku, aby mě srazil ruku s pistolí, poněvadž…

…a já vnímal vše zpomaleně, ale nyní již zcela jasně, nechtěl jsem aby se ke mně dostal na blízko, protože…

…a on přiskočil, rukou mě chtěl chytit za košili…

…a já jeho ruku s tužkou plavným pohybem zachytil, otočil plynulým zatlačením proti němu, pomalu mu nasměroval hrot k jeho vlastnímu hrdlu a dívaje se do jeho vytřeštěných očí vedl jeho ruku s tužkou rovnou cestou, ač jsem věděl, že jsem jej již zastavil, ale já se nezastavil, a když se hrot dotkl jeho ohryzku, neznal jsem míru, neznal jsem hranice, a vedl ruku dál a dál, až jsem mu evidentně probodl celý krk; necítil jsem totiž odpor, nevěděl jsem, co ano a co již ne, neznal jsem hranice, přímo neměl jsem hranice, žádné hranice pro mě totiž nikdy ve skutečnosti neexistovaly, jen jsem se je snažil vidět tam, kde jsem viděl že ostatní je mají; a to vše jsem nyní jakoby zvenku viděl zcela jasně, pomalu a ostře, a přeci jsem to udělal, a pochopil jsem, proč jsem všechny ty vraždy předtím nikdy neviděl…pochopil jsem…že jsem to byl já.



„Forma konečně dostala jméno,“ věděl jsem nyní.



Byla to moje vlastní obyčejná, přirozená, nezvládnutá, nereflektovaná agresivita.