Prášky

V koupelně do zrcadla se dívá,
vlhkýma, smutnýma očima.
Plamínek života už dohořívá,
pozemská cesta pro ni skončila.

Rozechvělá ruka skříňku otvírá,
bere tubu prášků na spaní.
plnou hrst si jich nabírá,
na světle jsou jak perly na dlani.

Na její rodiče myšlenka padla,
na krásné časy prožité s nimi.
Jak se s nimi kdysi šťastně smála,
to už ale vzaly chladné zimy.

Snad se jim stýskat nebude,
snad slzu pro ni neuroní.
Život rychle smyslu pozbude,
když není nikdo kdo žije pro ní.

Malinko váhá před posledním činem.
Co když někomu na ni přece jen záleží?
Všichni pro lásku zbytečně hynem,
a naše duše unikají do vysokých věží.

Do vysokých věží vznešených katedrál,
kde slouží mši za duše naše,
které se vydaly hledat Svatý grál
a našly jen zhoubné hříchy Vaše!

Prášky polyká a chce se jí spát,
snít svůj věčný sen.
Klid duši své konečně dát,
když už nepřijde nikdy den.