Nokturno.net / tvorba / diskuze

HVĚZDNÝ LOVEC

Každá vesnice má svého obecního blázna. V té naší se posmívali hned dvěma chudákům: Staré panně z mlýna, která v mládí jednoho večera zničehonic zešílela, a jednomu muži, který oněměl a s vlastní rodinou nepromluvil už ani slovo.
Byl jsem to já!

Příběh, který jsem před pětapadesáti lety prožil, by mi nikdo nevěřil, ale přesto jsem ho raději zaznamenal. Od té doby mám svázaný jazyk a jako bych zapomněl mluvit.
Všechno to začalo jednoho teplého letního večera, den po mých pětadvacátých narozeninách. Byl jsem tenkrát zaměstnaný jako nádeník u místního velkostatkáře.

Zrovna jsem dělal něco v konírně, přesně nevím co, když do statku vjel na koni Vladimír, syn statkáře, a volal, že jeho druh byl na objížďce někým zamordován. Všichni se seběhli a kovář Josef vyslal do lesa eskortu nejlepších šermířů, aby chytili vraha. Já nebyl žádný bojovník, a tak jsem zůstal na statku a dál pracoval.
Kolem půlnoci se muži vrátili.
Jediné, co prý našli, byl onen mrtvý. Přivezli ho, aby byl řádně pohřben, ale ve světle velké lampy s hrůzou zjistili, že vlastně vůbec neví, zda je to zrovinka ten mladík. Mrtvole totiž chyběla hlava; lépe řečeno lebka, neboť kůže z obličeje, ač znetvořená, stále vvisela v cárech na krku.
Záda pak měl nebožtík rozervaná a jakoby v nich chyběla páteř.
Celá vesnice byla toho rána na nohou, muži přestali pracovat a s meči a vidlemi vyrazili do lesa.
Páter Tobiáš se snažil odhalit vraha teoreticky, ale marně. Podezřelý Vladimír byl po výslechu vyloučen a Tobiáš usoudil, že to byl někdo ze sousedství, nebo dravá šelma z Hvozdu. Odpradávna se totiž tradovalo, že z lesa vycházejí vlkodlaci a lidožraví medvědi, a Vladimír potvrdil, že se na obhlídce statkářových polí Hvozdu přiblížili…
Krátce po pohřbu byl proto případ uzavřen.
Netrvalo to však dlouho a bestie, ať už lidská či zvířecí, udeřila znovu. Tentokrát se z&# ídky nevrátil nikdo a vesničani našli v lese dva mladíky, jak visí za nohy ze stromu a okupují je hejna much. Nejhrůznější však bylo, že byli oba zcela staženi z kůže.
Tentokrát Tobiáš vyloučil šelmu a z činu byl obviněn místní rváč Vítek. Z Práglu byl sezván soudce, aby přijel a Vítka odsoudil, ale než se tak stalo, vrah, nebo spíš bestie, udeřila znovu.
Tentokrát jsem byl u toho. Opět byla noc, jasné nebe. Statkář Jakub mi zrovna řekl, že pro dnešek už mám odpracováno a můžu jít spát anebo se poveselit do krčmy. Poděkoval jsem a šel ještě pro něco do stáje, když jsem náhle uslyšel výkřik.
Ozval se od sila.
Rozeběhl jsem se tam, ale nohy mě odmítly poslouchat.
Uviděl jsem… to! Na vysoké střeše sila stál muž. Tedy vypadalo to jako muž, ale pak se jeho tělo zamlžilo a když skočil z té výšky dolů, najednou zmizel. Stál jsem s ústy dokořán a uslyšel jakoby prazvláštní zachrochtání plné mrazivé nenávisti.

„Uhni!“ zakřičel Vincenc, když mě obíhal a vyrušil tak z pozorování té věci. Nedoběhl však daleko.

Ani nestačil pozvednout meč, když se před ním cosi zablyštělo a projelo mu srdcem. A pak se z úst té bestie ozval tak příšerný výkřik, že se mi na okamžik zastavil tep. Ale netvor ještě neskončil.
Chtěl taky mě!
Viděl jsem, jak se cosi magického vlnilo ve vzduchu, a jak se to pohybovalo, dal se rozpoznat matný obrys obrovského humáního těla. Bestie se přede mnou zastavila a prohlédla si mě. Strachem jsem ani nedýchal a čekal až přijde smrtící rána…
Přišla!

Ale ne smrtící. Jeho “ruka“ mě udeřila do spánku a poslala mě tak do milosrdného bezvědomí.