Nokturno.net / články

Spisovatel, překladatel a radikální český náboženský myslitel Petr Chelčický žil přibližně v letech 1380–1460. Existuje domněnka, že jméno Petr Chelčický je pouze literárním pseudonymem – český historik F. M. Bartoš jej ztotožnil se zemanem Petrem Záhorkou ze Záhoří, obce nedaleko Chelčic. Doložená fakta však hovoří spíše proti této hypotéze. Chelčický pravděpodobně pocházel z nižší venkovské šlechty, vzdělání získal jako samouk, částečně ovládal latinu (svád díla však psal takřka výhradně česky), avšak ve svých literárních dílech vedl promyšlený kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby. Nedostatek životopisných dat je bohatě vyvážen rozsahem dochovaného díla – cca 50 spisů, tj. několik tisíc rukopisných stran kodexů a starých tisků. Celčického ovlivnilo jej především učení Jana Husa a Johna Viklefa, ale i Tomáše Štítného. Byl svědkem husova působení, avšak nesouhlasil s ním – odmítal husitské války, připouštěl jen boj duchovní (více viz Celčického O boji duchovním). Ve svých teologických a sociálních názorech byl Petr Chelčický značně radikální a v mnoha směrech předběhl svou dobu. Kritizoval například feudální systém nebo klerikalizaci církve, byl proti náboženskému zdůvodňování války, vystupoval proti trestu smrti atd. Jeho kritika, zdůvodňovaná a podávaná v náboženských souřadnicích, odráží hlubokou sociální a sociologickou myšlenkovou práci (zastával myšlenku rovnosti lidí, odsuzoval středověké dělení společnosti na církev, šlechtu a podané, více viz jeho dílo O trojím lidu řeč). Chelčického náboženští dědicové založili ke konci jeho života v Kunvaldu Jednotu bratrskou. Jednota byla protestantskou církví, zakládala tiskárny, školy a byla významnou institucí, která soustřeďovala české vzdělance (např. Jan Ámos Komenský). Na počátku Chelčického literárního díla stojí soubor prací z dvacátých let 15. století, v nichž se zabývá pojetím církve jako těla, jehož údy jsou si rovny, avšak hlavou je Kristus (O církvi svaté). Pokus o shrnutí jeho učení přináší v polovině třicátých let Postila. Jedná se o výklad evangelních textů vycházejících z evangelijních úryvků (perikop), způsob jejich řazení je však poněkud roztříštěný. Čtyřicátá léta pak po apokalyptických vizích zapříčiněných situací Husitského hnutí po bitvě u Lipan přináší další shrnutí Chelčického učení – Síť víry. Můžeme ji označit za vrchol jeho tvorby.

Sieť viery pravé byla sepsána přibližně mezi léty 1440–1443, tiskem vyšla poprvé v roce 1521. Sestává ze dvou částí, první čítá devadesát pět kapitol, druhá padesát jedna. Zatímco první část sleduje zesvětštění křesťanství a zároveň ukazuje, jak světská moc i církev jsou v rozporu s křesťanskou naukou, druhá obsahuje jakýsi ilustrativní materiál pro rozvinutí myšlenek první části. Chelčický zde zkoumá, jak jednotlivé společenské vrstvy („roty“) přestupují zásady křesťanství. Z literárního hlediska je tato o poznání zajímavější – podává velmi plastický obraz fungování společnosti v patnáctém století. Výchozí tezí je zde odmítnutí soudobé skladby společnosti, již dále rozvíjejí kapitoly o postavení šlechty, měšťanstva a duchovenstva. Za určitý ideový záměr díla můžeme považovat úsilí o spravedlivou společnost založenou na základě sociální rovnosti v rámci církve (viz Chelčického pojetí církve jako těla). Celé dílo je vybudováno na alegorckém výkladu novozákonního biblického textu z Lukášova evangelia (Lukáš 5, 1–11). Na počátku první části Sítě víry nalezneme samotný vykládaný evangení text:

1. Stalo se pak, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podlé jezera Genezaretského. 2. I uzřel dvě lodí, any stojí u jezera, rybáři pak sstoupivše z nich, vypírali sítí. 3. I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodí zástupy. 4. A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Vez na hlubinu, a rozestřete síti své k lovení. 5. I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nepopadli, ale k slovu tvému rozestru sít. 6. A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, tak že se trhala sít jejich. 7. I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodí, aby přišli a pomohli jim. I přišli a naplnili obě lodí, tak že se pohřižovaly. 8. To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný. 9. Hrůza zajisté byla jej obklíčila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli popadli, 10. A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi budeš loviti. 11. A přivezše k břehu lodí, a všecko opustivše, šli za ním.

(Bible Kralická)

Dále následuje vlastní výklad, kdy zjednodušeně řečeno síť představuje víru v Boha, uvniř sítě je mnoho ryb – věřících, jež jsou v síti vytahováni z moře hříchu. Síť se je však trhána protivícími se víře a papež a císař jsou dvě obrovské ryby trhající tuto síť. Chelčický zdůrazňuje motivy potrhané sítě a to, jak se křesťané mohou zachránit před nectnostmi a duchovní zkázou světa. Modelem mu byla prvotní církev, která se řídila ustanoveními Krista a jeho apoštolů. Celé pasáže jsou pak věnovány pronikavé analýze společenského stavu. Zde se Chelčický staví na stranu selských robotníků a drobných řemeslníků, kritizuje nejen vysoké feudály, nýbrž i měšťany a města považuje za zdroj zkázy. Chelčický zde vedle argumentace biblickým textem uplatňuje rovněž argumentaci „životní praxí“: „Ale tu já jejich moudrost jako kacířskou posuzuji, jenž jsem velmi malý v jejich očích, ale poznávám na lidu, který oni spravují, že bez moudrosti boží je a ani jejich čarám nerozumí“. Z hlediska žánrového zařazení můžeme dílo považovat ua esej (v dnešním slova smyslu). Sám Chelčický svá díla označoval jako „řeči“ – jednalo se o útvar stojící na pomezí literatury krásné a naukové určený k ústnímu přednesu, jehož cílem je sdělení, důležité pro spásu křesťana. Chelčický ve svém výrazu užívá konkrétní obraznost („proto vše stále najednou hltá jako svině nepřežvykující“), ironii a sarkasmus. Jeho vyjádření jsou pregnantní, nevyhýbá se však aforismům a méně často pak slovním hříčkám. Tedy nejen myšlenková a ideová, ale i stylová rovina je v Síti víry velmi dobře zvládnuta.

Závěrem Koniáš a arcibiskup příchovský dali Chelčického Síť víry na index. Teprve F. Palacký svým medailonem z r. 1857 v Dějinách národa českého evokoval tohoto zapomenutého Jihočecha a sympaticky zhodnotil jeho dílo. Pokračovali v tom A. Gindela a P. J. Šafařík. O pochopení Chelčického díla se zasloužil slavný historik J. Goll. Naopak hanou jej zahrnul jeho jihočeský rodák, probošt vyšehradské kapituly A. Lenz. Jurij Annenkov Chelčického dílo popularizoval v Rusku a v roce 1880 přeložil Síť víry do ruštiny. V Masarykově České otázce najdeme o Chelčickém řadu ocenění. Do světového povědomí Chelčického uvedl Tolstoj. Prostřednictvím jeho díla ideje nenásilí převzal indický otec vlasti Mahátma Gándhí.

Literatura Jaroslav Boubín: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Praha, Vyšehrad 2005. ISBN 80–7021–654–9 Petr Chelčický: Ze Sítě víry, výbor sest., vysvětl. a ed. pozn. a dosl. naps. Eduard Petrů. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80–202–0218–8 http://www.non­resistance.or­g/…f_Faith.html