ikona.png, 0 kB Nokturno.net / články

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Otomar Dvořák: Oči baziliška

19.01.07 | Henry | Knihy & čtení

Šestnáctý svazek edice Pevnost se žánrově opět navrací ke stále více oblíbenějšímu podžánru fantasy, kterou je historická fantasy. Ve dvou novelách nám nechá Otomar Dvořák nahlédnout do dvou rozdílných časů i kultur naší historie.

První příběh, který dal název i celé knize, Oči baziliška, nás zavede do Svaté země v době, kdy se hradby Acconu zdály být nepřekonatelné a rytíři kříže měly stále ještě dost vlivu , aby ovládaly podstatnou část území palestiny. A právě v této době se zde ocitají Eccard z Carcassonu, mladý šlechtic toužící po vstupu do řad templářů, a jeho sluha Jagues. Oba poutníky na cestu vyslal opat Bernard z kláštera v Clairvaux, aby se pokusily odlahilt tajemství Kamene. Eccard byl na cestu vyslán i přesto, že jeho otec byl upálen na hranici jako uctívač ďábla a ani jeho myšlenky neodpovídají představám o zbožné mysli pravého křesťana. I proto se jeho průvodcem stal právě Jagues, kterému je jeho víra vším. Jeho mysl je navíc spoutána strachem pramenícím z pověrčivých představ a náboženských dogmat.

V Očích baziliška dokázal Otomar Dvořák velmi barvitě a přesvědčivě vylíčit období a hlavně pozadí křižáckých válek ve Svaté zemi, i když se tento příběh většinou odehrává ve chvílích křehkého příměří. Stejně jako jiní před ním, i on boří zidealizovanou představu křižáckých bojovníků jako lidí čistých myšlenek hájících z pouhého přesvědčení křesťanské ideály. Tuto nepříliš příjemnou pravdu pak zmírňuje postava sluhy Jaguese, který i přes svoji místy až fanatickou víru a nenávist ke všemu nekřesťanskému, dokáže být jako jeden z mála opravdu čestný. Autorovi se také povedlo velmi reálně přiblížit ranně středověké prostředí blízkého východu i konflikt dvou odlišných kultur. Příběh sice občas pokulhává v tempu, stejně jako poutník, který příliš dlouho tápe rozpálenou pouští, ale jako celek vyznívá vcelku dobře.

Druhý příběh Ďáblův klíč nás přenese geograficky i časově blíž k našim končinám. Ocitáme se na počátku 17. století tam, kde se prastará řeka Mže hadovitě kroutí ve stínu rozeklaných skalních útesů a černých lesů, v tajemném kraji mezi Křivoklátskou vrchovinou a Českým krasem, v místech vyhaslých milířů a opuštěných pytláckých skrýší, u záludných brodů, v chalupách převozníků a v mlýnech poznamenaných povodněmi. Všude kde se mohl odehrát pověstmi opředený příběh prostého sirotka Matěje, pasáčka ovcí. Jeho dobrodružství začíná ve chvíli, kdy ve službě usne a nenadálá bouřka překvapí jeho i stádo, které má na starosti. Jedna ze zatoulaných ovcí pak způsobí, že se při jejím hledání propadne do jeskyně, kde objeví mumifikované tělo fexta a na jeho krku najde prazvláštní klíč. Poté už dostávají události spád a Matěj se částečně nedobrovolně musí vydat na nebezpečnou cestu, aby poznal tajemství ďáblova klíče.

Čím blíž současnosti se příběhy historické fantasy odehrávají, tím obezřetněji k nim přistupuji, protože pragmatická složka mého vědomí ví, že minulost se změnit nedá a nadpřirozené nebo nepřirozené vysvětlení historických událostí má malou naději, aby ve světle současného poznání obstálo. Kdo ale někdy navštívil Koněpruské jeskyně, nejspíš slyšel příběh o prostém pasáčkovi, který našel pod zemí ukrytý poklad. A i když Matěj, o kterém Otomar Dvořák vypráví, zažívá jiné dobrodružství, byla mi jeho postava i díky této shodě ihned sympatická.

Stejně jako Jagues z prvního příběhu této knihy, je i Matěj, podle dnešních měřítek, neuvěřitelně pověrčivý. Za každým stínem vidí netvora, ve světluškách spatřuje obraz bludiček a každičký kousek lesa je zabydlen nadpřirozenými bytostmi o jejichž dobrých úmyslech lze s úspěchem pochybovat. Postupem času se však z některých tušených stávají bytosti skutečné.

Bestiář bytostí, kterými zabydlel děj Ďáblova klíče Otomar Dvořák je hezky rozmanitý a zcela vychází z české lidové slovesnosti. I proto mi byl tento příběh bližší než Oči baziliška. V Ďáblově klíči se autorovi povedlo také to, co Očím chybělo. Klíč je daleko napínavější a gradace děje opravdu vrcholí s tím, jak se přibližuje konec. Také odhalení hlavního padoucha je daleko propracovanější než pointa první povídky.

Závěrem lze tedy říct, že v edici Pevnost vyšla další kvalitní kniha, která rozhodně stojí za přečtení.


Diskuze

 Přidat komentář 




› Online 2

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6459
autorů: 867