ikona.png, 0 kB Nokturno.net / články

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Lloyd Alexander: Kniha tří zjevení

19.10.06 | Skaven | Knihy & čtení

Tuto čtyřicet let starou knihu mnozí označují za klasiku žánru fantasy. Zda jí toto označení náleží právem zůstává otázkou, k jejímuž zodpovězení se v následujícím článku pokusím předložit několikero indicií.

Text na přebalu knihy hovoří jasně: „Kroniky Prydainu (jichž je Kniha tří zjevení prvním dílem)… se staly klasikou anglosaské fantastické literatury a tajným tipem pro všechny příznivce nápadité fantasy s orginálními pohádkovými motivy, jemným humorem a nečekanými dějovými zvraty.“. Jenže… zlaté oči. Po přečtení první kapitoly se soudobý čtenář alespoň povrchně znalý české fantastiky nedočká žádných orginálních motivů či *nečekaných zvratů. Do popředí vstupuje pouze ona *klasika ovšem ve významu mnohokrát použitý: mladík jménem Taran je pasáčkem vepřů (což je, pravda, povolání literárně neotřelé…), je obkloupen moudrými poručníky, je sirotek a touží po dobrodružství a hrdinské slávě.

Zápletku žene dále věštecká svině Hen Wen, která uteče z ohrady a milý Taran, jakožto mladík zodpovědný za její blaho se vydává po jejích stopách. Následuje sled eskapád v nichž nejzásadnější roli hraje náhoda – náhodné setkání s princem Gwydionem, s hlavní zápornou postavou (promiňte mi ten schematismus) – Rohatým králem a dalšími hrdiny příběhu. Náhoda jako taková má pak za následek nejen nebezpečné situace, do nichž se Taran dostává, ale i způsoby, jimiž se z nich vymaní. Někdy je to takřka Deus ex machina. A tak se Taran stává hrdinou.

Řeknu to narovinu: prvních padesát stran představuje tuctové čtivo. U dalšího čtení mne přidržela pouze informace z přebalu, že se jedná o „jedinečný svět navazující na knihy J. R. R. Tolkiena a C. S. Lewise“. Návaznost se sice nedostavila ani po přečtení zbylých sto třiceti pěti stran (snad jen v podobných mytologických kořenech – Lloyd Alexandr hned v úvodu knihy přiznává inspiraci Velšskými mýty), ale když jsem se přestal pokoušet zanořit do příběhu (v čemž mi statečně bránily neustálé logické rozpory a místy až absurdní situace), čtení začalo být o něco zajímavější. Sympatickým klouzáním po povrchu, jímž jsem celkem spolehlivě zazdil druhou zápletku příběhu, kterou tvoří druhý Taranův úkol varovat jakési svrchované vládce před blížícími se vojsky výše zmíněného Rohatého krále, jsem se seznámil s dalšími postavami a jejich zábavným počínánám.

První z nových Taranových druhů, resp. družek je dívenka Eilonwy (kterou jsem si přesmýknul, jako ostatně několikero dalších jmen, na Elionwyn) je prostořeká, upovídaná a kouzelně naivní. Její přítomnost vnáší do děje příjemnou komiku, podobně jako přítomnost druhého průvodce – barda Fflewdura Flama (zajímalo by mě, na co všechno je jeho jméno narážka). Tento muž složitého jména je velmi špatným hráčem na velmi výjimečnou harfu, jejíž struny praskají vždy, když si bard něco přikrášlí, přimyslí, nebo jen zkrátka zalže. Zvláštní postavou je chlupatý tvor na pomezí člověka a zvířete jménem Gurgi. Jeho výjimečnost tkví mimo jiné ve způsobu jeho promluv: „Prasátko se s plácáním a cákáním přepravilo na druhý břeh“, „A teď pochoutky a pokroutky mocný princi?“ nebo „Udatný Gurgi bojoval s velikým třískáním a lískáním.“. Vyklube se z něj sympatický chlapík a jedna z nejlépe ztvárněných postav příběhu.

Komika situací je postupem času to nejlepší, co kniha čtenáři nabídne a jejím prostřednictvím si postavy oblíbí. Zvláště veselá je kupříkladu návštěva trpasličí říše – zdejší král Eiddilig (se jmény jsem měl v knize skutečně problémy…) je nerudný chlapík, který má na starosti pěvecký sbor Děti soumraku a lamentuje nad skutečností, že „Neměli ještě ani zkoušku. Dva jsou nemocní a jednoho nemůžeme najít.“. Podobně nerudný je i trpasličí průvodce Doli, který je Taranovi přidělen (ten zase vždy, když je rozezlen, zadržuje dech a snaží se tak zneviditelnit). Nakonec se však ukáže, že oba zmínění trpaslíci mají dobré srdce – jen skutečně dobře opevněné.

Pakliže jsem na začátku hovořil o klasickém schématu a náhodě jako základním dějotvorném činiteli, na závěr musím říci, že něco skutečně svébytného kniha nakonec přeci jen nabídne. Nemám teď na mysli zmiňovaný příjemný humor a zajímavé charaktery některých postav, ani nutně šťastný konec, kdy se věštecká svině Hen Wen „triumfálně vezla na káře a zdála se být sama se sebou nesmírně spokojená“, ale uskutečněnou tezi, že „Nic z toho co děláme, nikdy neděláme úplně sami.“. Zde vítězí síla myšlenky nad literárně slabší matérií.

Kniha tří zjevení Lloyda Alexandera není z titulů, který byste nutně museli mít ve vaší knihovničce, ale je to kniha milá a konec konců – má své kouzlo. A co na to Hen Wen? „Hrrumpf!“.


Diskuze

 Přidat komentář 




› Online 7

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866