Nokturno.net / články

CD obsahuje jedenáct kvalitativně poměrně vyrovnaných skladeb. První skladba V parku obsahuje krátké kytarové intro, předznamenává typicky středně rychlou hru, charakteristickou pro aktuální rozpoložení kapely. Co zaujme hned ze startu je fakt, že kapela čert ví proč míří výrazově (a zvukově) směrem někam k Britské kytarovce a to je věčná škoda. Domnívám se, že zvuk starších alb – Nebel nebo Hexe zůstal na české kytarové scéně nepřekonán. Dlouho jsem přemýšlel proč to tak je a poslech desky prokládal staršími skladbami a pak mi to došlo. Nemůže za to ani tak zvuk (mimochodem velmi precizní), ale nový bubeník. Zdeněk Jurčík zde nahradil vynikajícího Laca Kolompára a je to znát. Ne že by hrál špatně. Pouze jinak.

Ale posuňme se dál. Ke zpěvu. Jaromír Švejdík, který vpodstatně vytváří značnou část „image“ kapely svým zastřeným zpěvem zde zpívá jaksi unaveně, texty jsou málo zpěvné, místy až krkolomné. Ani s rýmy to není slavné (kupříkladu text písně Bál, která je po hudební stránce opravdu výtečná – pohupuje se v rytmu samby):

Na bále
v kulturáku
končíme
někdy až k ránu
hladová kapela, dechová zkouška
pálivá paprika kapku hysterická
vídeňský páreček napůl snědený
vajgl a hořčice, lógr na ubrusu
na ubrusu

Jak vidno, i tematika se poněkud posunula. Zatímco na prvních deskách zaznívaly především Jesenické hory, postupem času se do textů vmísilo město (což kulminuje v písních alba Zero: „procitám usínám čas plyne tam a zase zpátky chodím do práce chodím do kina a život život je tak krátký dívám se na tv bez zájmu bez viny čas plyne tam a zase zpátky“). Na tom by nebylo nic zlého, navíc je dějiště muziky (dá-li se to tak říci) převážně z města Jeseníku. Člověk ale při poslechu přichází na divné myšlenky, obzvláště podezřelá je jakási všeobjímající banalita a civilnost ani ne tak témat jako výraziva:

Jan běží parkem
a před ním pes
Jan běží parkem
sotva popadá dech
je pondělí
a jeho žena právě otevřela oči
je pondělí
probuzená z podivného snu
je pondělí

Přesto se na hory alespoň jednou podíváme, jen co přeskočíme skladbu číslo 6. s názvem Jezero, která má vynikající outro, a skladbu s názvem Larisa (pro neznalé je to název firmy, která vyrábí deky, jímž se takto obecně říká). Ta jen potvrzuje mou myšlenku o textové poloze, kterou Švejdík předznamenal ve svém projektu Umakart. Tedy dostáváme se ke skladbě Cesta, příjemnou sypačku s pomalým úvodem a výtečnou aranží:

Až půjdeš po cestě
potkáš černýho psa
to se nelekej
on tě pohlídá

Až půjdeš po horách
vysoko nad mraky
přiletí havran pták
ten co má ostrej dráp

Až půjdeš za deště

Inu, blížíme se k závěru. Druhá půle alba vyznívá, jak jsem už řekl, tak nějak Britsky, zejména skladby 7, 9 a 11 (podobně jako titulní Stereo s podivně zkresleným zpěvem, což mi osobně příliš nesedí). Přichází na řadu několikerý poslech, přehodnocování, zvyk… poměrně běžný postup při vnímání tvorby kapely Priessnitz. A osvědčený. Pakliže dáte albu druhou (popř. přetí, čtvrtou…) šanci, svým způsobem se vám zalíbí. A tak oceňuji zejména poslední skladbu Out, která je správně syrová a ukazuje kamsi dozatu k Friwaldau, ale má nový kabát, punc nových hudebníků a nového xichtu kapely. Ten je asi nejlépe patrný na skladbě Bál, což je můj druhý tip.

Stereo:
01 V parku
02 Jan
03 Střepy
04 Stereo
05 Bál
06 Jezero
07 Larisa
08 Cesta
09 Anděl
10 Mimosezóna
11 Out