Nokturno.net / články

Sbírka Agogh Oldřicha Mikuláška obsahuje básně z let 69-71, vyšla v roce 1980, u nás však až v roce 1989. Jedná se o poezii plnou básnicé obraznosti, bohatou a zvukomalebnou:

Na to vše myslím
zatímco hrobaříci slov hromadným pářením
šílenou souloží mši v ornátech
z rumělky a černě
ohnivě nítí se tma

Autor užívá úhledný jazyk, slova pečlivě vybírá, tok spisovné řeči tu a tam přerývá slovy z jiných vrstev, čímž vytváří místy až fantaskní obrazy:

Jen ještě tiše šelestící krysy
tu budí stíny
slov dávno zemřelých
pokoutních, snubných, slov čepovaných z žump,
a spásají mé metafory rysí
(trávící ze sebe jen v čase)
tu od srdce, tu od hlavy,
ze které jazyk spálený jim visí
a na něm doutná uhašený líh.

V básni, jež je trůní řečí Agogha krále, lítosti krále a smutku Oldřích Mikulášek užívá slova cizí i svá tak, aby souzněly s nádechem básně:

V některých krajinách ještě
zešikma píše déšť
na listy katalp a limp,
že bude mor. A že všechno zčerná
krom barana,
dávno temného jak mrak -
to rouno hromohor.

V některých básních nalezneme rozměr až takříkajíc sociální:

některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,
příjde denně dráž
než měsíčně vesnička opuštěných dětí

Největší sílu v Mikuláškových básních spatřuji v obrazech, které načrtává ve svých verších:

Tam, kde stál strom,
sloup ticha znehybněl
a jenom duchové omylem do něj vráží -
slepí a hluší.

Sám zvyklý na stínání
sedám si na pařez...

Snad Vás mnou vybrané ukázky z veršu Agoghových inspirovaly, třebas vyvolaly chuť na čtení, tak jako člověk mívá chuť na jídlo nebo dobré víno.