ikona.png, 0 kB Nokturno.net / články

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Miloš Urban: Stín katedrály

19.04.06 | Skaven | Knihy & čtení

Temný, lehce gotický detektivní román předního českého spisovatele, plný tajemna, mystiky a symbolů.

„Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“

Miloš UrbanMiloše Urbana lze bez nadsázky považovat za jednoho z nejúspěšnějších soudobých českých spisovatelů. Svou prvotinou Poslední tečka za rukopisy vstoupil do čtenářského povědomí v roce 1998 a uvedl sám sebe jako zručného mystifikátora a umného vypravěče. Jeho další knihou je román Sedmikostelí jimž načrtává zvláštní gotickou atmosféru, která se zrcadlí i v knihách dalších – o dva roky později autor vydává „ekologický horor“ Hastrman (2001), který na Sedmikostelí vpodstatě navazuje a po lehce kontroverzních Pamětech poslance parlamentu přichází ke čtenářům Stín katedrály, na jehož obálce se skví podtitul Božská krimikomedie.

Stín katedrályZprvu jsem podtitulu nepřikládal valný význam, kniha se sice jeví jako detektivka, nikoli však jako komedie. Svérázný Urbanův humor však odhalíte až po chvilce čtení. Nejde ani tak o to, že se odehrává ve více-méně církevním prostředí Katedrály Sv. Víta, spíše to v souladu s dílem Dante Alighieriho můžeme chápat jsko označení fantastické čtení s dobrým koncem. Základní premisou při čtení Urbanova románu je dle mého názoru alespoň rámcová znalost příběhu o Dantově putování peklem, očistcem a rájem, kterého provází zprvu básník Vergilius, později pak vysněná Beatrice. Právě ona je předobrazem zbožštělé Sidonie, milované Romana Ropse, jehož lze považovat za hlavní postavu Stínu Katedrály. Podobně jako Dante i Roman rops se se Sidonií seznámil ve svých devíti letech a setkává se s ní později. Podobně jako Beatrice Portinari i Sidónie záhy umírá, avšak ne doopravdy, pouze v Romanových představách. Mění se tak v symbol nadpozemské dokonalosti a já se domnívám, že je to jedno z klíčových témat příběhu, což čtenář sice zjišťuje postupně, v závěru však autor ústy jedoho z duchovních říká: „odmítl jsi pravého boha a falešného jsi zradil“ a prozradím, že je to sdělení pro příběh významné (mimochodem, poslední slovo románu je „Bearice“).

sataniquesOpusťme ale Danta a vraťme se k Urbanovi. Na počátku příběhu se v relikviáři Svatovítské katedrály objevuje poměrně čerstvý ostatek – useknutá ruka, kterou shodou okolností nalézá černý patron Roman Rops, zazobaný aristokrat, uměnovědec a znalec architektoniky, který píše knihu o katedrále. Záhy po jeho zatčení se seznamujeme s druhým vypravěčem a zároveň postavou příběhu – Klárou Brochovou, policejní vyšetřovatelkou. Brzy vyjde najevo, že k uťaté ruce patří i mrtvola jednoho z církevních činovníků, pohřbená kdesi ve sklepení hlavou dolů (přiznám se, že v orientaci po prostorách katedrály, které jsou v kize poměrně podrobně popisovány, jsem nikterak nevyniknul). A začínají se objevovat další podivnosti – vytesaná rohatá kolečka, rozbité sochy, upilované podobizny… prazvláštní změť symbolů, v níž čtenář spíše bloumá a snaží se zachytit alespoň neurčitý obrys vztahů, z nichž krystalizuje samotný příběh. Zápletka je tedy prostá, opravdu detektivní – v katedrále řádí podivný vrah a je třeba jej odhalit.

sataniquesNebojte, nepovím Vám, kdo vraždí a kdo má na svědomí prasata s černou stuhou kolem krku vpuštěná na bohoslužbu. Rád bych se pozastavil spíše nad stavbou a vykreslením příběhu. O Urbanově románech se nejčastěji mluví jako o postmodernch – řekl bych, že právem, neboť opravdu vykazují rysy, které jsou s postmodernou běžně spojovány – tedy bohatá symbolika, odkazy dovnitř i mimo text, hra se čtenářem a záměrná demystifikace – tedy odhalení se čtenáři (dalo by se říci, že se autor dobrovolně nechává usvědčit z toho, že si příběh vymýšlí, nesnaží se o autenticitu a tak trochu si hraje jak s látkou, tak s textem a vlastně i se čtenářem). Přiznám se, že tohle postmoderní psaní není nic pro mě – já mám raději prosté příběhy a vyprávění. To však neznamená, že bych nedokázal ocenit výběr symboliky a druhotných témat, protože zde se autor trefil přesně do mého vkusu. A pokud máte rádi tajemno, mystiku, gotiku a černou barvu, příjdete si na své i vy.

ilustraceRád bych se pozastavil ještě nad několika zajímavými odkazy. Autor, jak již bylo zmíněno, v knize užívá všeliké symboliky a klade tak na čtenáře opravdu značné nároky. Objevují se zde kupříkladu obrazy, které má (nejen) Roman Rops ve své sbírce – zejména anglických prerafaelistů. Postavy z obrazů se pak objevují i v příběhu – ve vidinách Romana Ropsa, napůl skutečné a znovu cosi symbolizující… Dále jsou tady postavy z katedrály a vůbec nekonečný propletenec atributů s katedrálou spojených (za zmínku stojí např. Fulcanelliho Tajemství katedrál, které je v knize často zmiňováno a citováno), nemluvě o symbolu růže (znáte Umerta Eca? .. :) ), který nacházíme na každém kroku… Společně s postavami se ositáme v Baru Řehoře Samsy (postava z Kafkovy povídky Proměna) a potkáváme postavy známé z dřívějšího Urbanova díla – kupříkladu příznačná je postava obchodníka Maxe Unterwassera, který zde naráží na děj Urbanovy povídky Běloruska a co více, objevují se zde i jmenovci autora a ilustrátora knihy.

Roman amor mortVratkým oslím můstkem se nyní dostáváme k překrásnému zpracování knihy jako takové – přebalu, prvním černým a krvavě šmouhovatým stránkám s citacemi Danta, sazbě a hlavně skvělým ilustracím, které jsou vždy překryty průsvitným papírem s další přemalbou. Ty text doplňují pravidelně co šestnáct stran, jsou tématické a ktěji více-méně dobře pasují. Na stránce 207 pak zničeho nic dostáváme další nápovědu v podobě obrazu růže, která má u okvětních lístků připsány písmena ROMAN. Stejná písmena pak tvoří kapitálky krátkých odstavců ve stejné části knihy – nalézáme zde slova Roman, amor a konečně mort, smrt. Inu důmyslné, pravda. Zkrátka a dobře, dvorní kreslič Pavel Růt se zde opravdu vyznamenal.

Vraťme se ještě naposledy k textu urbanova románu, tentokráte však změním hodnotící perspektivy. Urban píše výtečně, o tom žádná. Jeho popisy jsou detailní (ačkoli mnohdy závislé na odborných názvech, což stěžuje orientaci), jazyk nápaditý („Kabát za ním povlával jak pirátská vlajka“ str. 72). Zábavný je i černý humor, kterému záhy příjdete na chuť – situační i slovní („Tím kdo obvykle seje pevel je Satan. A Satana obvykle provází smrt. No to mě poser…“ str. 192). Když však dojde na pasáže vyprávěné Klárou Bochovou, skřípu zubama. Jedna ukázka za všechny: „Já si sedla naproti v Kejefsí, dala si čipsy s kečupem a oranžádu, bylo to teda slizký, ale aspoň mě přešla chuť na El a Em.“ Nejde však jen o jazyk, autor situace místy přitahuje za vlasy až hrůza (například situace, kdy Kláře i duchovnímu Málerovi začně zvonit najednou telefon – ji Stín katedrál, jemu podívej Kvete růže…), nepochybně záměrně.

Nuže jsme u konce. Urbanova kniha je dle mého opravdu výjimečná – není to špatné čtení. Nadto autor nabízí plejádu obrazů, symbolů a možností interpretace, svým způsobem rozšiřuje možnosti knihy. Dokence vypráví i příběh – a ne nejslabší. Příběh o Dantově zbožštělé lásce, lásce až chorobné, modlářské, ale přesto krásné. Snad jen detektivní zakončení jeví se jaksi hekticky a člověk má tendenci stěžovat si, že nedostal příliš indicií. V dilematu číst či nečíst však rozhodně volím první řešení.


Diskuze

 Přidat komentář 




› Online 4

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14770
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6448
autorů: 866