Nokturno.net / články

Legenda o Emöke je psaná jedním dechem a jedním dechem se také čte. Škvoreckého způsob psaní má spád, slova se sypou jedno zadruhým, samý přívlastek. Není pak divu, že se některé věty plazí třebas i přes dvě stránky textu. Celý příběh se odehrává na ploše několika málo dní v dobách zavilé vlády komunismu v jakémsi anonymním rekreačním středisku (vpodstatě vše kromě Emöke je v knize anonymní). Hlavní hrdina si zde odbývá pravou nefalšouvanou rekreaci s kulturním referentem, ping pongem a promítáním, která je posvěcena právě přítomností maďarky Emöke, skromné, životem zklamané ženy, jež se snaží nalézt sebe sama v křesťanské mystice a víře.

Čím více se Emöke jeví jako nedostupná, tím více sílí vztah hlavního hrdiny k ní. Avšak již od počátku je v příběhu přítomna postava symbolizující skázu tohoto vztahu, nemožnost jeho skutečné existence. Je jí učitel, „člověk úplně ovládaný smrtí“ s pustým životem, „pustějším než život myši nebo polního vrabce nebo pásovce, zavřeného v drátěné kleci v zoologické zahradě, který jen dupe na plechové podlaze a dychtivě a rytmicky frká čumákem a pak se nažere a pak se vykopuluje a zase běhá a frká a dupe a spí, protože je to pásovec, komické zvíře…“, který vztah opravdu překazí pomluvou.

V závěrečném defilé si učitele dobírají v kupé vlaku při jednoduché společenské hře, kterou není s to pochopit. I situaci, kdy se zblblý učitel snaží nesmyslnými otázkami dopátrat objektu hádanky, jíž je on sám, můžeme chápat v přeneseném významu, jako jakési demaskování ubohého já, nesmyslné hledání cesty, na jejímž konci je člověk sám. Ani toto zadostiučinění však nezmění nic na skutečnosti, že legenda Emöke je ta tam, že vidina skutečné lásky zůstala jen vidinou pro světskost a obavy hlavní postavy.

Legenda Emöke je klasika a to oprávněně. Není to jen klasické schéma nenaplnitelné lásky přišpendlené na kontext určité doby, je to příjemné plynutí slov a myšlenek a stojí za to se nad nimi na chvíli zastavit.